autor: rok:

Reporty z 28. dne cesty

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2017
Původně jsem počítal s tím, že svůj dvacátý standardní Den cesty absolvuji již na jaře. Pracovní povinnosti poněkud změnily plány, a tak k jubilejnímu startu došlo až teď na podzim. Po Tritasovi a Gimlim jsem se tedy taky dočkal dvacítky. I po všech těch startech se stále najde nového. V tomto případě to bylo třeba to, že trasa poprvé zavítala na území kraje, ze kterého pocházím. Díky tomu jsem měl zajištěný odvoz a vůbec poprvé jsem se tak po skončení putování nemusel spoléhat na veřejnou dopravu. To byla ideální možnost po delší době zase využít celého časového úseku, který DC nabízí.

Cíl být na trase 24 hodin se mi nakonec podařilo splnit. Posledních 15 minut už to tedy bylo jenom o tom pořídit nějaké fotky u přehrady a odšourat se k autu rodičů. Sice jsem doufal, že by to mohlo vyjít dál než ke Slezské Hartě, ale po jarním výpadku se mi prostě víc ze sebe nepodařilo vymačkat.

S vidinou dostatku času jsem začal celkem poklidným tempem, abych později zjistil, že dneska mi to stejně nijak svižně nešlape. V podstatě celou cestu jsem šel sám, užíval si krásnou trasu a postupně ukrajoval kilometry. Počasí vyšlo tentokrát úžasně. Na trati sice místy byly mokré a bahnité úseky, ale v porovnání s tím, co jsem se doslechl o jarní části, to bylo zcela zanedbatelné. I brody se daly překonat celkem v poklidu, boty jsem sundával jen u toho prvního. Kolem jedné hodiny jsem dorazil do Hradce nad Moravicí, kde jsem byl naposled párkrát během let gymplu stravených nedaleko odsud. Na Bezručově vyhlídce jsem si dopřál první krátkou přestávku. Hvězdnatou nocí se šlo dobře, čas ubíhal rychle, kilometry méně. Nad ránem se začala hlásit únava a v úseku před Vikštejnem jsem místy usínal za chůze. To už se ale začalo pomalu rozednívat a já pokračoval dál. Přišla část cesty po zelené značce nad Moravicí. Zde se nejvíc začala projevovat krize. Když jsem kousek za K6 hledal, kudy pokračuje zelená, tak mě paní z přilehlé chaty nejdříve omylem posílala zpátky, odkud jsem přišel, a říkala, že je to tam škaredé, což myslím bylo celkem odpovídající hodnocení. Další přestávku a výměnu promočených ponožek jsem provedl u kaple 14 svatých pomocníků v nouzi. Pořád bylo dost času, ale sil čím dál míň, takže bylo jasné, že konečný výkon bude zase někde kolem osmdesátky. Po cestě dosud nebyly možnosti k doplnění tekutin a kalorií v nějakém restauračním zařízení. To se změnilo až v Kružberku, takže bylo jasné, že ani tentokrát nezůstanu bez piva. Na zahrádce místní restaurace se už občerstvovala dvojice kolegů, se kterou jsem se během noci a rána párkrát minul na trase. Dal jsem si guláš s chlebem a pokračoval směrem k přehradě. Na cyklostezce u vyschlé studánky jsem další síly nabral krátkým prospáním se na lavičce. Poslední úsek s vlastním značením se už tak šel přece jen lépe. Všiml jsem si nějakých odrazek, ale za světla se dalo dobře orientovat jen podle mapy. Poklidnou liduprázdnou pustinou jsem dokráčel až k přistavenému autu, jehož posádka mezitím za odpoledne posbírala spousty hub v okolních lesích.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2017
Deväťnásty DC

Pár postrehov z trasy a okolia


„Tudy, zde jsou fáborky!“ Pričom DC žiadne fáborky na vlastné značenie nepoužíva… Keď to skúsia v lete, skončia v najbližšom detskom tábore.

„My jsme šli tamtudy, tam byly reflexy…“ Na dlhom úseku, kde sa išlo celú dobu po turistickej značke. Pri inom náhodnom pokuse asi nájdu nočnú kešku.

Ako bezďák som sedel pár hodín pred štartom na sedačke v ostravskom obchodnom centre a strihal si nechty nožničkami z lekárničky. A to priamo pred obchodom, kde som si tesne predtým kúpil dosť drahé merinové spodky, pretože „noc bude chladná“.

Je mi taká zima, že sa odmietam obliekať! To mi vlastne bola celú noc. Tá predstava, že by som mal zastaviť, dať dolu návleky, rozviazať topánky, stiahnúť nohavice, natiahnúť spodky, obuť topánky a nasadiť návleky a pri tom všetkom nezmrznúť… Radšej som mrzol za svižného pochodu a nové spodky zostali nevyužité na dne batohu.

6 hodín len na cukry, pretože poslednú žemľu som zjedol pred šiestou ráno niekde okolo K6–K7 a do poludnia, keď som skončil, mi zostala jedna Big Shock tyčinka a dva karbošneky (jeden nezjedený).

Kde je ten koniec?! Tak aby ste vedeli, tak tá hlavná cesta I/46 (most cez Moravici kúsok za K10, kde som nakoniec skončil) je na kilometri 80,5, aj keď toto číslo je písané ku K10… (Ktorá je tým pádom v skutočnosti asi na 80,0.) To si tak niekto zjednodušuje prácu pri úpravách itinerára od jari, až tam nechá takýto podfuk :)

 autor: Martin Dungl, podzim 2017
Podzimní Den cesty byl jedním z pevných bodů mé letošní sezony. Nemám sice ani zdaleka naběháno tak, že bych se cítil připraven, přesto jsem připravenější nikdy nebyl. Pátek jsem věnoval chystání a balení a v 18.15 zvesela odstartoval s jasným cílem - Zábřeh. Podrobněji - minimální plán byl zápis do CSUT, střední 140 a optimální Zábřeh, respektive sto mil. Pořadí mě nezajímá. Zkusím jít průměr pod 8 minut na kilometr (s možným zpomalením nad ránem), na Velkém Roudném být v 6-6.30, v Roudnu nebo Dětřichově potkat rodiče s autem, ze kterého bude startovat máma na denní část, zbavit se čelovky, dát si teplou kávu a případně přezout boty. A přes den na sluníčku tam poslat, na co budu mít.

Začátek šel jako po másle, s Petrem a Ondrou jsme se míjeli i šli spolu, až jsem za Vikštejnem osaměl. Na zelené jsem si to užíval, i když jsem kvůli terénu zpomalil. 60 km jsem měl za 8 hodin. Zpomalování však pokračovalo. Kopce (počínaje kaplí 14 Pomocníků v nouzi) mi přestávaly chutnat, nohy začaly křehnout, oblékl jsem se na maximum. Na planinách na vlastním značení jsem zhasl čelovku a užíval si hvězdnou oblohu. Při stoupání k hrázi Harty jsem pospával za chůze a uskakoval před halucinacemi. Dokud jsem přímo před sebou neuviděl obrovského kance - ten byl skutečný. Běh už to dávno nebyl, proto nechápu, že mě nikdo nepředběhl. Pouštěla se do mě zima, byl jsem slabý, všechno mě bolelo. Přitom jsem jedl dobře, pil dost (kvalitní vody bylo po cestě spousta), vybavení fungovalo, nic jsem nepodcenil. Nohy byly pořád zcela čerstvé. Kde se stala chyba? Bylo mi jasné, že s tímto typem problémů bojovat nechci. S velkým sebezapřením bych mohl asi i běžet, ale nehodlám si ničit tělo přes určitou mez.

Na rozhledně na Roudném jsem v 8.05. Potkávám tam mámu, chtěla začít kontrolou. V Roudnu (posledních 30 km za 6 h) sedám k tátovi do auta, oblékám péřovku, není mi dobře. Po necelé hodině se odhodlávám pokračovat, když tu vidím 4 soupeře (asi bloudili, jinak ten náskok nechápu), tři z nich v tričku. To mě demoralizuje, uběhnu kilometr, abych měl zápis do CSUT, sedám do auta a vzdávám. Jsem sračka, není to sport pro mě, říkám si. Během soboty se můj stav nelepší, mám teplotu. V neděli fasuji na angínu antibiotika. Tak třeba nejsem zase taková chcíplotina, infekci jsem musel mít už předtím a mému konci asi přispěla (přitom mi v pátek bylo dobře).

I tak váhám, zda to příště zkusím. Na jedné straně mám se Dnem cesty nevyřízené účty. Na straně druhé mě baví běhat, ne se ploužit a trpět z nedostatku energie. A na 24 hodinový běh bych musel trénovat úplně jiné objemy, což v úmyslu nemám. Mám příští rok co řešit.