autor: rok:

Reporty z 30. dne cesty

 autor: Šárka Melicharová, jaro 2019
Do letošního roku mé obzory sahaly k 30. kilometru (a i to bylo jen tak tak dosáhnutí), ale pak jsem poznala Martina – prozřetelně zrovna před DC Naruby, který spojoval účastníky ne na startu, ale v cíli.

O DC se mi Martin zmínil přímo a také rovněž bez oklik – a s dávkou shovívavosti ke mně – vytyčil cíl 60 kilometrů (trasa Zábřeh II.) s tím, že to je už hezká procházka i pro něj, a já možná neumřu. S vědomím, že pravděpodobnější je opak, jsem sbalila jídlo, spacák a naštěstí i turistické hole, které mi výrazně doporučila fyzioterapeutka, kterou jsem s úpěním kvůli zádům navštívila po… minulém výletu s Martinem. A šlo se.

Šlo se od 18:30 a šlo se hezky (za což vděčím a tímto děkuji Martinovi) a poměrně rychle. Za noc jsem se zamilovala do holí (záda ani nemukla) a ušli jsme výraznou část trasy. Začínal se poněkud vyjevovat přebytek času, který vzhledem k zimě byl problémem, a ne požehnáním. Sobota byla dlouhá, klidná a vyplněná četným poleháváním, psychickou pohodou, příjemným hovorem a jen pozvolným posouváním se vpřed, až je mi jako novopečenému účastníkovi DC – zvlášť vzpomenu-li si na uhnané kolegy, které jsme potkali ke konci DC – opravdu trapně a stydno.

Od těchto pocitů jsem se oprostila už brzy – pořadatelé nám do výsledků nejprve omylem zaznamenali jinou trasu o 90 kilometrech, které se obratem staly metou pro příští rok, případně půlrok. A já si hned mohla oddechnout – všechno je v pořádku. Prostě umřu příště. :)

 autor: Tomáš Štec, jaro 2019
Ako nedôjsť


Keď na organizátorskej schôdzke Gimli predstavil tento formát, rozmyslel som si, čo by som mohol zvládnuť a potom dlho hľadal vhodné miesto štartu. Nakoniec voľba padla na Červenku, kam je dobré železničné spojenie.

Vlak chvíľu meškal, takže v Července som bol pol hodiny pred štartom a nejakým čakaním na stanici som sa nezdržiaval – rovno do Litovle. Čas štartu som tak mal v Litovli na moste cez Dušní Moravu. No a na námestí som odfotil hodiny na radnici a zapadol do reštaurácie na večeru. Od oficiálneho štartu ubehla už skoro hodina, keď som sa konečne zdvihol a vyrazil do súmraku a Litovelského Pomoraví.

Podľa aplikácie bola kúsok predo mnou Andrea. Keď som v Mladči pri jaskyni zastavil, aby som slnečné okuliare vymenil za čelovku, bola asi 5 minút predo mnou. Takže som nasadil stíhacie tempo a skutočne som ju neďaleko Pateřína dobehol. Ďalších 7,5 km až za Bouzov, kde sa naše trasy rozchádzali, sme tak absolvovali spolu. V Bouzově sme stretli opilca, ktorý nám chcel udať svoje cvičené mačky, dali pauzu na jedlo, a potom už každý pokračoval vlastnou cestou.

Osamelá noc bola… zábavná. Tisíce očí svietiacich v lese na oboch stranách cesty. Väčšinou to boli srnky, v prípade kríku s dvomi pármi očí na vstupe do ktorejsi dediny potom dve mačky v jeho korune. Noc pomaly ubiehala, sily pomaly ubúdali, únava bola čím ďalej, tým horšia (nemal som energydrink), až prišiel neznačený úsek nad Boršovem. Podľa mapy lesná cesta, v skutočnosti za svitania rúbanisko, všetky cesty zahádzané odrezkami (konármi), predieranie sa húštinou. Jedno divé prasa a po zídení na cestu v Boršově… Kliešť! Liezol si to po nohe niekam nahor. Tak som začal oberať a o pol hodinu som ich mal obratých už asi 20… Potom už za svetla cez Boršov a na Hřebeč.

V Boršově boli potraviny, ale otvárali až o 20 minút, takže som ich nechal za sebov. V sedle som zaliezol pod strechu pred zavretým hostincom, zjedol posledný kúsok bagety a čakal až prejde dážď. Potom už som postupoval vlhkým hrebeňom so stále väčším hladom a stále tesnejším časovým limitom. No a tak ma to prestalo baviť. Z rázcestia Nad Vískou – hájovna to do Mladějova na stanicu boli 4 km a vlak za hodinu a pol, do Anenské Studánky, kde by snáď bola prvá možnosť zohnať nejaké jedlo kilometrov 7, pri súčasnom tempe teda asi hodina a pol a to sa mi bez jedla už nechcelo.

A že nebolo ani poludnie, tak sa mi nechcelo ani čakať v cieli na jeho oficiálne otvorenie a vyrazil som radšej domov. Takže nabudúce viac jedla a uvidíme.

 autor: Pavel Fusek, jaro 2019
Dobrodružství, zase jednou dobrodružství, velké dobrodružství.

Dávno jsem zapomněl co je běhání.
Dávno jsem zapomněl, že jsem se přihlásil na den cesty.
Dávno jsem zapomněl proč se mi líbí život plný dobrodružství.

Nebýt náhody díky které jsem získal v pátek ráno půl hodiny volného a kdy jsem otevřel email a četl jsem zprávu od orgu který začínal : “ahoj kloboučníku” nebyl bych. V práci stejně furt nestíhám a jedna sobota mě nezachrání. Spíše mě už zas došli sirky do pracovního zápalu, která je moje životní láskou a která mě provází už 30 let.
Ono potit se a pracovat sám na sebe a přitom něco fyzicky budovat je fajn a neznám nic lepšího než vzít ze země hlínů a písek a uplácat nějakou tu bábovičku nebo nějaký domeček. jelikož skutečně tvořím lepší svět, když opravuji staré a rozpadlé chaloupky na hezké domečky.
a právě proto najít nové sirky, zas někdy zkusit potit se a přitom nic nebudovat. jen nějakou tu čáru na mapě zanechat - je zcela výjimečný fajn. a můj mozek to už dlouho potřeboval. Prožít i trochu jiný pot, bez složitosti jen se rozhodnou ted běžet a teď jít.
Takže ráno jsem se rozhodl že jdu prožiju dobrodružství celého jedno dne cesty. v práci jsem se zpotil do 16:00 poté hodinu balit a hodinu spěchat na start do Havlíčkova Brodu. Bohužel bych radši šel ze Z´dáru n/S. ale nešlo to změnit. děti mě zavezli, po cestě ještě namazat nohy a ostatní špatná místa, nakoupit nějaké jídlo. a vyrazit na cestu, na dobrodružství.
paráda, paráda potím se. jenže asi za dvě hodiny se ozvalo chemizované neumyté a na místo oběda rozkousané zelené jablko, uf ty křeče. takže těsně před setměním jsem na vícekrát vyprázdnil obsah střev. Co zbylých dvacet hodin budu trávit? v batohu jen sladké tyčinky a trochu ovoce! Vlastně já kloboučník běhám na vodu. naposledy jsem vlastně běhal na Slovensku koncem února. kdy jsem začínal postní období nejen bez masa, ale i bez vařené stravy. no a po skončení postního období jsem týden na to vyrazil na velké dobrodružství s prázdným žaludkem a střevy.
No vlastně bych mohli běhat ještě na pránu. přece mám apku v debylu. jenže to bych ho musel mít nabitej. ve čtvrtek jsem ho nechal na stavbě takže jsem startoval na 50%, ještě že mé děti mají tu powerbanku.

Cesta.
Cestu jsem stihl prolousknout ráno, napsat si kudy jdou další dva cestáři, alespoň barva turistických značek mi velmi pomohla. Cesta je cíl. Cesta je perfektní. Ale radši bych cestoval do hloubky vlastní duše. neboť ona mi dává možnost splynutí, možnost poznání, zázrak prožití jednoty. A odevzdanosti protože není jiné cesty než vpřed, není žádného klopýtnutí ani myšlenek na skončení. O to vůbec nejde. jde jen řešit problémy po cestě a snad očekávat, že přijde čas v samotě a ve tmě na mé filozofické trojhraní. na chvíle prožitků krásy kopců, luk a nebe a tato první hrana přejde do úžasu nad krásou země České v nohou mých. A pak na druhém hraní si uvědomovat při každém kroku vděk, za možnost pohladit svými hnátami a botami zemi zaslíbenou. a při třetím hraní splynout s kopcem, s pěšinou, s posledním douškem vody, odevzdaností splynout se vším. Ó, to mé nebe jest!

Bohužel nic se nekonalo, došla prána i voda. U velkého Dářka ani nedopité pivo nezbylo, ve Škrdlovicích všechny krčmy zatvorené. takže až potůček lesní - záchrana má. až do rána pití zbylo. v Poličce svačina dokoupena, mobil dobit o 1% a bez vize oběda vyrazit dál na Svitavské pahorky, kde opět voda došla a slabost nastoupila. Nicméně z Brna mě povzbudil další cestář. děkuji mu za vytržení ze samoty.
Děkuji i Vám všem co jste v tělocvičně vypadali, že máte den cesty za sebou. i když si stejně myslím, že jsem se nejvíc kolíbání líbal - kolíbal. ještě po týdnu to trochu bolí, když klečím na betonu.
Dále děkuji za pokec ve vlaku jelikož setkání denocestářů je vzácné.

Stovka je pro běžce kloboučníka takříkajíc povinnost.
Takže všem stopatnáctkrát díky.
PF

 autor: Pavel Rossner, jaro 2019
Pro 30. Den cesty si organizátoři připravili překvapení: nebude společný start, ale všichni se sejdou ve společném cíli – v Ústí nad Orlicí-Kerharticích, v Pivnici u Kačera. Každý účastník si mohl vymyslet trasu o libovolné délce začínající v libovolném místě. Podmínkou bylo vyrazit na cestu 26.4. v 18.30 a dojít do cíle do 18.30 následujícího dne. Kdo nestihl, měl DNF. Navržené trasy ještě museli schválit organizítoři.

Den cesty jsem šel teprve podruhé, ale tenhle koncept se mi zalíbil. Dalo mi to možnost podívat se do údolí Tiché Orlice mezi Chocní a Ústím nad Orlicí, které jsem znal jen z vlaku a které mě vždycky lákalo. O parametrech trasy jsem měl jasno: výchozí bod snadno dostupný vlakem, délka trasy alespoň 100 km a koncový úsek vedený kolem Tiché Orlice přes Bezpráví. Jako železniční nadšenec si rád prohlížím fotky vlaků na trati do České Třebové procházejícím malebným údolím řeky. Po testování různých variant jsem se nakonec rozhodl pro cestu ze Žďáru nad Sázavou přes Žďárské vrchy, Budislavské skály, Vysoké Mýto, Choceň, Brandýs nad Orlicí a Bezpráví do Ústí nad Orlicí. Trasa měla měřit 104.9 km s převýšením kolem 1700 m, takže byla spíš méně náročná, ale netroufl jsem si plánovat něco těžšího, co bych pak třeba nestihl v limitu ujít. Pár dní před pochodem zveřejnili organizátoři seznam kontrolních bodů pro každou schválenou trasu. V těchto bodech se každý účastník pochodu měl vyfotit a k tomu měl v levé ruce mít papír s nápisem MOTIVACE – text ovšem organizátoři zveřejnili až těsně před startem. To aby se nemohl nikdo připravit a vyfotit na kontrolách dopředu. Na „moji“ trasu se nakonec kromě mě přihlásili čtyři další závodníci. Byl jsem mile překvapen, že je o ni takový zájem :-).

V den startu jsem do Žďáru přijel 18.30, ale než jsem se zorientoval a pořídil pár fotek, nikoho, kdo by vyrážel na pochod, jsem u nádraží neviděl. Vyrazil jsem tedy sám, ale perspektiva, že budu šlapat celou noc, aniž bych si mohl s někým popovídat, moc příjemná nebyla. Naštěstí jsem u první kontroly, která byla kousek za Žďárem, narazil na dvojici, u níž bylo záhy jasné, že má stejný zájem jako já: dojít do Ústí nad Orlicí. S Petrou a Jirkou jsme tedy pokračovali společně až do Světnova. Tam jsme se kvůli mému focení rozdělili, ale znovu jsme se setkali ve Škrdlovicích. V tamější hospodě pak Petra s Jirkou zastavili, aby doplnili zásoby tekutin, a já jsem již za tmy pokračoval směr Žďárské vrchy. Čekal mě úsek s relativně větším stoupáním, ale terén příliš obtížný nebyl. Když jsem se blížil k vrcholu Tisůvka, zahlédl jsem v dálce světlo. Po chvíli jsem narazil na další dva pochodníky – Janu a Vojtu. Tak už jsem znal všechny ty, kteří si vybrali moji trasu. Společně jsme pokračovali temnými lesy, až kousek za Devíti skalami se Jana oddělila a my jsme s Vojtou pokračovali ve dvou. Avšak jen co jsme došli do Svratky, vidíme, že nás dohánějí Petra s Jirkou. Velkou část pochodu jsme pak pokračovali v tomto duchu – chvíli byli rychlejší Petra s Jirkou, jindy zase Vojta a já, někdy jsme šli všichni společně. Předpověď počasí hlásila ochlazení a déšť, ale zatím jsme měli štěstí a bylo docela přijatelně. První náznaky zhoršujícího se počasí se objevily kousek za Borovou – začal foukat silný, studený vítr. Než jsem dorazili do Budislavi, byla mi už pěkná zima a musel jsem vyndat pláštěnku, poslední vrstvu oblečení, která mě mohla před nepřízní počasí ochránit. Kromě větru se totiž přidal i jemný, ale vytrvalý déšť. V Budislavských skalách jsme byli již za svítaní. Čekal nás trochu technicky náročnější terén, který snížil naši rychlost. Chtěl jsem udržovat průměr 5 km/h, to se ale nyní nedařilo. Po zdolání tohoto složitějšího, ale krásného úseku jsme pokračovali údolím Novohradky až do obce Bílý Kůň. Počasí se trochu umoudřilo a šlapalo se nám docela dobře. Pak nás ale čekal dlouhý úsek po asfaltu, což jsem bohužel při plánování trasy nedokázal přesně odhadnout. Blížili jsme se k Vysokému Mýtu, kde byla navíc objížďka, takže i provoz na silnici docela zesílil.Tenhle úsek se mi asi líbil nejméně. Průchod Vysokým Mýtem jsem využil k doplnění zásob jidla (4 housky v Albertu) a po krátké zastávce na náměstí, kde se nás krátce sešlo všech pět, jsme postupovali do Chocně. Měli jsme za sebou již přes 70 km a únava se začínala hlásit o slovo – cesta již neubíhala tak rychle. V Chocni jsme se konečně dostali do údolí Tiché Orlice. Kus před Brandýsem nad Orlicí mě při jedné ze zastávek Vojta poslal napřed, tak jsem posledních asi 11 km absolvoval sám. Za Brandýsem se cesta přiblížila železniční trati a já jsem měl plné ruce práce s focením. Jeden vlak za druhým – prostě paráda. Pak ale cesta začala nezadržitelně stoupat od řeky do kopců a já jsem si říkal, kdo to takhle nemožně naplánoval – no, nemohl jsem si stěžovat, byla to moje práce :-). Pak zase prudce dolů do Bezpráví, kde jsem na zastávce potkal Janu, která zde měla naplánovanou delší pauzu. Chvíli jsme si povídali, ještě jsem vyfotil pár vlaků, a pak jsem vyrazil na posledních 5 km do Kerhatic. Cesta opět dost stoupala, ale byly to opravdu již poslední kopce. Po prudkém sestupu a krátkém úseku mezi domy jsem se asi v 17.15 dostal do cíle. Sice jsem přišel více než hodinu před limitem, ale proti svému plánu jsem měl téměř hodinu zpoždění. Trasa sice byla spíše snažší, ale průměrnou rychlost 5 km/h se mi udržet nepodařilo. Krátce po mě dorazili ostatní pochodníci z mé trasy – Jana, Petra s Jirkou a Vojta. V tělocvičně, která s hospodou sousedila a kam přicházeli i pochodnící z dalších tras, jsme dostali polévku, organizátoři si zaznamenali naše příchody a ověřili, že jsme prošli všemi kontrolami. Tím pro mě 30. Den cesty končil.

Závěrem chci organizátorům poděkovat za zajímavou modifikaci Dne cesty, a mým souputníkům za to, že si trasu vybrali a že mi dělali společnost. Všem také gratuluji k úspěšnému absolvování trasy, zvláště pak Petře, pro kterou to byla vůbec první stovka. Opravdu úctyhodný výkon! Těším se na budoucí Dny cesty.

 autor: Jan Fátor, jaro 2019
http://stareye1.blogspot.com/2019/05/den-cesty-noc-plna-sledujicich-oci.html