autor: rok:

Reporty z 33. dne cesty

 autor: Pavlína Muchová, jaro 2020
Den Cesty jaro 2020
Jak jsem ušla svou první stovku a oficiálně mi uznali 10 km

‌Po sedmi letech mi konečně vyšla účast na Dni cesty. Cíl byl jasný, posunout si své dosavadní maximum 70 kilometrů někam dál. Byla jsem domluvená se Standou, těšila se jak malá. Trasu přece studovat nemusím, mám Standu. V Přelouči byl kvůli opožděných vlakům start odsunutý na 18:50. Vyrážíme při dvaceti stupních a příšerném dusnu.

Okolo desátého kilometru vytváříme skupinku s dalšími dvěma chodci. Cesta pěkně utíká, udávám skupince (možná trochu vražedné) tempo, povídáme, postupně se stmívá a ochlazuje. V dobré náladě kvůli chybě v navigaci netrefujeme kontrolu, zamrzí, stálo nás to jen kilometr a půl navíc, jdeme dál. Před Lichnicí Standa zpomaluje, kluci se trochu trhají. Standa to nakonec kvůli bolavé noze balí, já se chytám Jirky ze skupinky (přece nepůjdu v noci sama a navíc vůbec netuším kam). Toho ale bolí záda, opouští mě na Seči. Věnuje mi svou barevnou mapu (ještě jednou díky) a já se duševně připravuju na to, že půjdu ve tmě samotná bez absolutního tušení kudy (a ano, můj orientační smysl nezachraňuje ani navigace v telefonu a mapa). Naštěstí okolí Seče znám z výletů v rámci chemického soustředění. Po deseti minutách ale potkávám posledního přeživšího naší malé skupinky, který mě statečně vede dalších 30 kilometrů. Protože ho bolely nožičky, z Trhové Kamenice jsem už opravdu šla samotná.

Jak v noci bylo příjemně, v osm ráno už bylo opravdu nechutné vedro. A já se zrovna pekla po silnicích a loukách u Veselého kopce. V Hlinsku jsem okamžitě klusala do lékárny, to, co mám na patách na obou nohou připomíná měsíční kráterovou krajinu, jeden puchýř ale odolává prasknutí (zatímco kamarádi vedle mi zvládly při prasknutí promočit půl boty zevnitř, co jsem nezvládla dosušit až do konce cesty). Po intenzivním pečování na lavičce se chci kouknout kam dál. A zrada, itinerář chybí. Pravděpodobně vypadl při mém odchýlení od trasy mezi poslední kontrolou a Hlinskem. Takže díky mému bloudění mám kilometry navíc, ale taky itinerář v loji, a s ním i oficiální výsledek.

Vaří se ve mě vztek (na sebe samotnou), chvíli to chci zabalit. Ale vždyť o oficiální číslo mi nejde, na garminech měřím stejně a jít dál jsem schopná pořád. Navíc Hlinsko mi dává 70, osobní rekord vyrovnán. Tak jdu dál. Potkávám pár chodců, všech se ptám, jestli můj ztracený itinerář náhodou nenašli. Nenašli, ale všichni ochotně nabízeli svoje mapy či ti, co jeli přes appku, i itinerář. Děkuju vám, byli jste velmi milí. Vše odmítám (zneužít další pomoc už bych nedokázala, navíc zbytečně, když oficiální výsledek nebude, teď už je v podstatě jedno, kudy si půjdu). Chodci se postupně trhají, jdu sama.

Od osmdesátého kilometru každých pět minut kontroluju vzdálenost, každý metr je nekonečný, jít sama je na hlavu. Potkávám spoluchodce+1, se kterým jsem přelepovala nohy před 35 kilometry, vypadá dost překvapeně, že mě vidí tak daleko. A já jsem vděčná za společnost. Ti dva se jdou občerstvit v hospodě v Herálci, já jdu rovnou na Devět skal, do kopce jsem dost valila, čím dřív budu v cíli, tím dřív zuju boty. Nechávám se vyfotit nějakou skupinkou normálních turistů, dle jejich pohledů soudím, že jen čekají, kdy se složím. Leje ze mě, věřím, že tu stovku, i kdyby naboso, nějak doplazím.

Cestou z Devíti skal doháním Tomáše. Díky za něj, já o samotě chodit prostě nevydržím. Trpím jen posledních 5 kilometrů, kombinace únavy a těch šíleně bolavých plosek. Jdeme spolu až ke Sněžnému, kde mi jde naproti přítel s lahví Kofoly v ruce. V obci zouvám boty, na náměstí docházím naboso. Ve Sněžném mám 99km. Poslední kilometr jsem chodila dokola po trávníku uprostřed vesnice kolečka. Těch koleček bylo 8. A je to tam.
100 kilometrů za 21,5 hodiny.

Cíl dne Cesty splněn, na příště si vezmu víc ponožek, nastuduju trasu a neztratím itinerář. Ať je ten výsledek někdy i oficiální.

A díky moc orgům za trasu, nic krásnějšího jsem nikdy nešla.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2020
Hicom–picom


„Keď budem chcieť vyrovnať jeseň, budem musieť byť o dve hodiny rýchlejší, inak sa zo Sněžného nedostanem.“ S tým sa v piatok poberám na vlak. Čakanie v Libni sa naťahuje – po poruche zabzar v Přelouči mešká všetko obomi smermi. Tritas si píše o itinerár, tak mu posielam odkaz. So skoro polhodinovým meškaním prichádza vlak a tak nastupujem do náhodného vozňa. Krátko na to vyhadzuje Gimliho z kupé, vedľa ktorého stojím, pani s dojčaťom a miestenkou (do tej doby som si Gimliho ani nevšimol), tak ďalej diskutujeme na chodbičke. Cestou sa pri nás zastavuje aj Fazol a podľa oblečenia a výbavy spoznávame aj pár ďalších ľudí, ktorí prakticky určite idú na štart. Robím si srandu, že naposledy som si osobné maximum zlepšil o nejakých 200 metrov, tak že by som v tomto trende mohol pokračovať… (Gimli kontruje tým, že tak veľa DC, aby som sa po 200 metroch dostal na stovku, organizovať nechce.)

Tentokrát som sa s jedlom rozhodol pre taký malý a nijak odvážny experiment. Nemazal som si žiadne žemle, ale kúpil štyri kuracie bagety v supermarkete. K tomu mám ešte päť orechových tyčiniek, dve tabuľky čokolády, malý Bigshock, dvojlitrovku Kofoly a dva litre čistej vody v hydrovaku. Má byť teplo, takže pôvodný plán bol brať len tenkú softshellku, ale nakoniec som prihodil ešte dlhé merino pre prípad, že by som sa náhodou rozhodol ísť za posledné spoje a musel nocovať v teréne zo soboty na nedeľu.

Registráciu odbavujeme pomerne rýchlo. Do ohláseného posunutého štartu o 18:50 máme ešte pár minút a tak Gimli opakuje pravidlá (Tritas to má naučené lepšie ;). Keď hlásim tri sekundy do 18:50, Gimli sa zastaví uprostred vety a volá „Štart!“

Vyrážam krátko za hlavným poľom, Gimli zostáva vzadu odbaviť pár neskorých príchodov a zbaviť sa nevybraných obálok. Predbieham pár ľudí, spomaľujem pri Zbyňovi, potom preskakujem o skupinku dopredu k Fazol a ďalším, zachvíľu opúštam aj tých. Dobieha ma Gimli, diskutujeme o bugoch v trackovacej aplikácii a tak. Po nejakom kilometri zase zvyšuje tempo a preskakuje tých asi sto metrov k skupinke dopredu, tak si ich v Cholticích doťahujem tiež. Ale zakrátko Gimli opäť zvýši tempo a preskočí k ďalšej skupinke a potom k ďalšej a ďalšej.

Svetla pomaly ubúda, bude to chcieť niekde vymeniť slnečné okuliare za čelovku. Vhodná príležitosť sa objavuje na K2. Tu už nejakú dobu ideme v trojici s Pavlom a … Ha, na meno som sa ani nepýtal. Je teplo. A keby len teplo, ale aj dosť vlhko, skrátka dusno. Potím sa za piatich.

Krátko pred Lichnicí sa hlásim Peti, ktorá tam je na brontosaurej víkendovke a na kontrole tak od nej dostávam Toffifee. Po zbehnutí (doslova) do Třemošnice zostávame s Pavlom dvaja a spolu pokračujeme nocou k Seči. Pavel hľadá terény na ťahanie slackliny a pod hrádzou to vyzerá nádejne, ale v tej tme si nie je istý. Na Ohebu sedia dvaja na rázcestí a nevedia kde je zrúcanina a tým pádom kontrola, tak im to ukazujeme. Po zídení z kontroly využívame lavičku na krátky oddych a ja si dávam Bigshock – o pol tretej ráno je ten pravý čas, nie?

Na modrej za Ústupkami párkrát kufrujeme, našťastie to nikdy nie je viac ako nejakých 100–200 metrov, než si všimneme, že sme mimo trasu. Sú najkratšie noci v roku, takže pred Přemilovem už svitá a čelovky môžeme vypnúť. Stále postupujeme dvaja, v podstate prvú pauzu si dávame až v Trhové Kamenici, kde stretávame ďalších troch pochodníkov a jeden z nich sa rozhoduje čakať asi polhodinu na otvorenie obchodu. My zakráto vyrážame ďalej a doťahujeme aj tých dvoch pred nami. Ide sa mi dosť zle, Pavel je často 20–30 metrov predo mnou.

Takto sa po zelenej dostávame do Vítanova, kde je otvorený obchod a za ním je pod strieškou taký chlapský brloh – pár lavíc, stoly, otvárak na pivo visí na stene hneď vedľa kalendára asi zápasov miestneho futbalového tímu. Dopĺňam si pitie – ďalšia dvojlitrovka Kofoly na batoh a liter a pol Magnézie do hydrovaku, ale zatiaľ sa cítim, že to tu balím – posledných pár hodín sa mi ide fakt zle. Pavel po chvíli vyráža, ja zostávam odpočívať. Nakoniec, po asi polhodinovej pauze vyrážam ďalej a po nejakých sto–dvesto metroch sa rozbieham a ide sa mi podstatne lepšie. Fajn, oddych pomohol a Hlinsko nebude konečnou, aj keď ďalej idem sám.

Odrazu ma od trasy zdraví Olaf (a vraví čosi o 50 metroch skratky ;). Na chvíľu sa pri ňom zastavím, ale potom pokračujem ďalej. Začína byť dosť teplo, a aj keď to pred svitaním vyzeralo nádejne a objavila sa oblačnosť, nebo je vymetené a Slnko páli. S klobúkom na hlavu som počítal, ale ruky by to ešte chcelo zakryť. Zo softshellky ale slnečník neurobíš… V porovnaní s večerom to ale horšie nie je – je síce teplejšie, ale oveľa nižšia vlhkosť, chýba teda pocit dusna a aspoň rýchlo vysychá tráva a bahno na cestách. Zapínam si na mobile navigáciu do Sněžného proste preto, aby som vedel, koľko zostáva kilometrov.

Prichádza rácestie Lány, zapisujem kontrolu a za ním vidím v lese sediacu postavu opretú o strom. Vida, Pavel dobehol svoju krízu a odpočíva v pokoji. Len ho zdravím (a možno zobúdzam?) a idem ďalej. V Herálci som o 12:30, bagety mi už došli a do Sněžného ešte ďaleko, takže si v potravinách dokupujem tri rohlíky, hermelín a parenicu. Dávam si ďalšiu dlhšiu prestávku a krátko po jednej vyrážam na posledných 14 km. Teda, pohrávam sa s možnosťou dať si v Sněžném ďalšiu dlhšiu pauzu, ešte dve hodinky pokračovať a konečne zlomiť stovku, ale…

Na vrchole Devíti skal dobieham ďalšieho chodca, ktorý v Herálci nestál tak dlho a chce pokračovať do Jimramova, odkiaľ má od Jirky, ktorý si tam nechal pred DC auto, sľúbený odvoz. Chvíľu ideme spolu, ale na rázcestí pod Lisovskou skálou si sadám a tak mi uteká. Za to ma krátko za ním doťahuje Pavlína, ktorá už dlhšiu dobu ide bez itinerára a tak chvíľami náhodne blúdi. Spolu schádzame nepríjemný úsek od Malinské skály a potom aj od Dráteniček. Čaká nás len posledný výstup pred Sněžným. V jeho priebehu sa v inak horúcom dni objavuje pár závanov studeného vzduchu – čo to? Na vrchole stúpania je to jasné – nevidieť len tmavé mraky, ktoré sa posledných pár desiatok minút kopili, ale aj pruhy dažďa smerujúce dolu z oblohy. Na radare overujem, že to do Sněžného bude tesné, lebo búrka nám ide naproti. Nad Sněžným sa s prvými kvapkami dažďa objavuje aj Pavlínin priateľ, ktorý jej ide naproti s fľašou Kofoly. Sľubujem jej, že za ňu pošlem cieľové info a posledných pár sto metrov idem sám.

V stále ešte miernom daždi dochádzam tesne po štvrtej na námestie v Sněžném a rovno sa schovávam pod strechu pri zavretej Jednotě, lebo dážď rýchlo zosiľuje. Už tu v okolí pár pochodníkov čaká na jediný autobus, ktorý ide o 16:32. Krátko na to prichádza aj Pavlína, ale miesto pod strechu či do auta mieri na trávnatú plochu na námestí a krúži tam v daždi naboso okruhy, kým jej hodinky neohlásia prejdenú stovku. Hypnotizujem radar – vidieť, že všade v okolí sa rýchlo objavujú ďalšie búrky, ale mne ide len o desaťminútové okno, v ktorom by som dorovnal, a ideálne vylepšil vlaňajší výkon. Okolo 16:20 dážď slabne, tak vyrážam na nejakých 350 metrov po zelenej – tak, aby som sa stihol vrátiť včas na autobus. (Čo som hovoril tomu Gimlimu cestou na štart? ;) Sily a čas na stovku až 105 by boli, ale nepáči sa mi predstava toho, že zmoknem a potom budem dúfať, že chytím stop niekam k vlaku.

V Novém Městě vchádzam do Lidlu, kde si chcem kúpiť nejaké pitie na cestu a narážam na robotníkov, ktorí Lidl prestavujú… Veľkú ceduľu pred vchodom, že je tento víkend zavretý, už vôbec nevnímam. Vlak do Žďáru ešte skoro zvládnem bez spánku. V Žďáru potom stíham otočiť Kaufland vedľa stanice – Kofola má novú fľašu 2,25 litra! V Havlíčkově Brodě ku mne pristupujú ďalší dvaja účastníci DC, ale to už som tuhý a nakrátko ma vždy zobudí len zastavenie vlaku v stanici. Tretí rohlík a parenicu z Herálce dojedám doma ako večeru.