autor: rok:

Reporty z 34. dne cesty

 autor: Aleš Jahelka, léto 2020
Už od června jsem se těšil na svůj desátý DC. Trať měla vést podhůřím Šumavy a organizátoři slibovali nová pravidla. Trochu jsem se děsil, ale když hlavní změna spočívala v trekovací aplikaci, nabralo mé zděšení vrcholu. Jsem elektrotechnický antitalent a můj mobil je ještě pravěká cihla. Nicméně chuť zúčastnit se převládla, takže jsem zaplatil startovné, koupil powerbanku a domluvil se s dcerou, že mi případně půjčí svůj „našlapaný“ mobil. Nahrál jsem aplikaci, nakoupil zásoby a v pátek večer vše naházel do batohu. Balím už několik DC to samé: 3-4 rohlíky (chleby, tousty…), pár sušenek, 1,75l Coly, 0,5l vody, bunda, převlečné kalhoty, pončo, jednu teplejší moiru, náhradní ponožky, svoji přenosnou lékárničku a ještě nějaké drobné blbosti (cca 8kg). Ve startovce jsem viděl několik známých jmen, takže jsem se i těšil, že určitě nepůjdu celou cestu sám, ale bude s kým pokecat. V sobotu 4:15hod budíček, rychlá snídaně, skočím na kolo a šlapu na nádraží, pak rychlíkem do Prahy, kde už na nádraží potkávám Frantu a Martina, se kterými jsem se na DC již několikrát potkal. Společně jedeme vlakem do Klatov, vlakem, kterým jede asi i většina závodníků. Následuje prezentace, vysvětlení nejasností a pak už jen 3, 2, 1, start. Počasí vypadá velmi slibně, pršet by vůbec nemělo a teplota tak akorát. Měl jsem v úmyslu dojít do Volyně, odkud bylo dobré spojení zpět. Trasa vede nejprve přes celé Klatovy, kde ještě nakupuji nějaké pití. Pak už se pole trhá. Já jdu s Martinem a Frantou, při hovoru trasa rychle ubíhá. Po hodince a půl dáváme krátkou pauzu. Během cesty zjišťuji výhodu trekovací aplikace, protože nemusíme hlídat kontroly a ani je nemusíme hledat. Trasa vede zatím velmi příjemně zvlněnou krajinou a velmi rychle nám utíká. Ve Velharticích si dáváme větší pauzu a cestou si neustále střídáme s některými závodníky, kteří pauzují na jiných místech. Občas je vidět daleko do krajiny a je možné vidět více skupinek, což je velmi příjemné, protože člověk ví, že není sám. Výstup na Svatobor nám dává trochu zabrat, ale ještě máme dost sil, takže to není tak hrozné. Franta občas cestou loví kopce do Horobraní. Pak následuje sestup do Sušice, kde máme v plánu večeři. Franta si udělal i domácí úkol a do jedné z místních hospod zavolal, takže určitě neodejdeme hladoví (jen je asi 300m z trasy). Nakonec cestou zjišťujeme příjemné posezení přímo na trase u sportovního areálu. Jídelníček nic moc, ale nakonec usedáme. Bohužel z napsaného velmi skromného jídelníčku nemají vše (oblíbený hermelín došel), takže beru za vděk polévkou a párkem v rohlíku, přičemž na jídlo se poměrně dlouho čeká. Doplňuji zásoby vody a promazávám vazelínou prsty u nohou. Po večeři se již začíná stmívat a přichází chlad. Musíme vyrazit na další cestu, naštěstí nás stoupání hned za Sušicí zahřeje na provozní teplotu. Kousek od Ždánova zjišťuji, že jsem si nahrál jednu z prvních verzí trasy, která doznala úpravy a tudíž se drápu do kopce, ačkoliv trasa vede po červené kolem a musím se vrátit a jít správně. Asi kolem jedné druhé hodiny v noci počítám, že pokud budu chtít ve Volyni stihnout ranní vlak, musím přidat na tempu. Děkuji tedy Martinovi a Frantovi za velmi příjemně strávený čas na DC a dál vyrážím zvýšenou rychlostí vpřed. Stoupání na Javorník mi dává pěkně zabrat a to samé i cesta dolů, kde musím hledat vlastní značení dle aplikace. Pak už cesta celkem odsýpá, občas si pár metrů zajdu, ale nic strašného. Asi 15 km před Volyní už mě tlačí čelovka, takže si ji beru do ruky a hned během dalších deseti metrů zapadám až po kotníky do nějakého mokřadu a zbývající kilometry jdu v mokrých botách. Na vlak to stíhám jen tak tak, ale to teplo v něm je báječné. Na nádraží ještě potkávám několik borců v kraťasech, kterým je opravdu zima, ačkoliv jsou výkonnostně o dalších 20km dál. Cesta s lidmi rychleji utíká, ve vlaku sundávám boty a beru čisté a suché ponožky (ještěže jsou ty roušky, jinak byl skoro vyhlášen chemický poplach 😊). Z Prahy už jedu úplně sám, pak ještě zlatý hřeb – na kole domů z nádraží.
Pár shrnutí k aplikaci: Telefon vydrží celkem dost a to jsem měl celou dobu zapnutá data a stačilo jedno oživení asi na hodinku z powerbanky. Nemusíte hledat kontroly a ani si je hlídat, vidíte ihned výsledek a ještě vás mohou sledovat doma. Nemám rád vlastní značení, to jsem držel pořád mobil v ruce a bál jsem se, abych nešel o pár metrů vedle (zejména u klesání z Javorníku). Trasa, jak je vidět v aplikaci nic moc, raději mám její verzi na mapách.cz. Každopádně jsem si zvyknul a další DC už toužebně vyhlížím.


 autor: Martin Jahoda, léto 2020
Můj druhý Den Cesty, aneb jak to vypadá z pohledu chodce amatéra/nesportovce, ze kterého byste si úplně neměli brát příklad, ale spíše poučení :-)

Začnu krátce svým prvním pokusem z jara letošního roku. Přestože toho nachodím relativně dost, tak jsem nikdy žádný podobný závod nešel a chtěl jsem to zkusit. Celý koncept těchto závodů mne zaujal a byla to příležitost otestovat si své limity. A samozřejmě jsem se jako amatér dopustil mnoha chyb z čehož jedna větší byla přílišná zátěž a tak jsem nesl batoh o hmotnosti asi 6kg (...a co kdybych potřeboval...). Možná i to bylo důvodem toho, že jsem někdy po 30. kilometru blbě došlápl a poranil si vazy v pravém chodidle. Nechtěl jsem to ještě vzdát (ano, nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí) a tak jsem pokračoval v závodu dál. Pravé noze jsem odlehčoval jak to jen šlo (došlapování jen na špičku bylo ok), samozřejmě to ale vedlo k přetěžování levé nohy a ne úplně přirozenému namáhání, takže se brzy připojila celková bolest a únava. Po dokulhání se na 70. kilometr jsem udělal rozumnou věc a po cca 14 hodinách závodu ho v Hlinsku přerušil.

Cenné zkušenosti z mého prvního pokusu jsem se snažil zužitkovat v podzimním Dni Cesty a i tento se neobešel bez potíží, tentokráte ještě před závodem. Ve čtvrtek jsem vyrazil na houby a tréninkovou procházku. 30km náročným kopcovitým terénem a neustálé ohýbání se vedlo k tomu, že jsem si natáhl podkolenní vaz. V pátek ráno jsem nedokázal zvednout nohu ani centimetr nad zem. Nechtěl jsem pokoušet štěstí a zdraví, ale ani vzdát se mi to nechtělo. Celý pátek jsem tedy střídal led a obklad a ač to ještě večer nevypadalo dobře, tak ráno bylo vše ok. Sedl jsem na vlak a vyrazil rozhodnutý, že ve chvíli prvních příznaků problémů závod ukončuji.
Tentokráte jsem oproti jaru vyrazil hodně nalehko a musím říct, že je to extrémně poznat. Můj plán byl dojít 90km s tím, že bych rád pokořil stovku. Díky tomu, že jsem měl zajištěný odvoz "kdykoliv a kdekoliv po trase", tak jsem nemusel řešit "a co když skončím tam, jak se pak dostanu domů" a proto jsem zkoumal trasu předem jen minimálně (v podstatě jsem si jen označil místa, kde si můžu potenciálně doplnit vodu) a brzy jsem zjistil, že se docela snadno z dané trasy sejde a očividně jsem nebyl jediný kdo občas nějakou odbočku přešel.
Kdo pozná tohle místo? "Vím, že brzy budu odbočovat doleva"..."to je divné, už jsem měl odbočit, ale žádnou odbočku jsem přeci nemíjel"...*vracím se*..."aha, tady musím přes elektrický ohradník" :-D
Je také hodně zajímavé sledovat, jaké různé styly průběhu závodu mají jednotliví účastníci. Běžci co střídají běh s chůzí, někdo si dělá delší přestávky. Někteří mne během závodu i opakovaně předběhli. Pro mne je přirozenější a příjemnější jen čistá chůze bez přestávek, v podstatě se zastavuji párkrát po pěti minutách na výměnu ponožek. Celá trasa (resp. alespoň ta část, kterou jsem ušel) byla super. Kombinovala obtížnější úseky s úseky snadnými, kde se dobře relaxovalo. Z těch obtížnějších, byť krátkých úseků, mi teď na mysli vytane cesta po kamenech okolo Pustého hrádku, kam jsem dorazil krátce po setmění, sestup ze Sedla a "bažinatý" úsek okolo Ptákovy Lhoty, kde jsem si dal hezký ponor až po kotníky, když místo se sešláplou trávou od nějakého závodníka přede mnou neudrželo můj skoro metrák a propadl jsem se prvně jednou nohou a po úleku hned i druhou :-)
Risk s minimalizací zátěže (průběžná zásoba tekutin a rezervní oblečení) naštěstí vyšel, byť to bylo hodně na hraně. Studánky cestou jsem měl sice předem orientačně zmapované a i když jsem počítal s tím, že ne každá bude v pořádku, tak mne jejich stav v části trasy za Sušicí, kde jsem měl v plánu první doplňování, nepříjemně překvapil. Docela jsem v té chvíli litoval, že jsem si vodu nekoupil v Sušici. Vracet se ale nemělo smysl a i když jsem věděl, že cestou již téměř jistě nenarazím na žádný otevřený obchod, tak v nouzi zkusím v nějaké vesnici cestou "zaklepat" a o vodu poprosit. Na první nejen použitelnou studánku, ale i hezky udržovanou a s dobrou vodou, jsem narazil ve Žlíbku a mohl jsem tyto chmury hodit za hlavu. Druhý risk byla minimalizace rezervního oblečení. Měl jsem jen merino triko a k tomu druhé triko a musím říct, že nad ránem, kdy teplota klesla na 4°C, to bylo jen tak tak. Ale dokud jsem se pohyboval, tak to bylo ok. Jediná chvíle, kdy se dostavil chlad bylo krátce po té zmíněné koupeli bot kolem 70. kilometru trasy, kdy jsem se převlékal do suchého. Ta chvilka zastavení vlezlé zimě stačila a trvalo 15-20 minut chůze, než jsem se jí zbavil. Takže i druhý risk se nakonec vyplatil.
Ranní svítání až neuvěřitelně dodalo již ubývající síly, mohl jsem citelně zvýšit tempo a získal jsem jistotu, že tu stovku dám. Kousek před Bavorovem, po 103km oficiální trasy (či 107 km nachozených včetně plánovaných i neplánovaných odboček z trasy), jsem závod ukončil téměř hodinu před koncem a spokojen s výsledkem usedl do již čekajícího auta s domluveným odvozem. V Českých Budějovicích jsem si ještě při snaze stihnout vlak dal ještě něco, co hodně vzdáleně mohlo připomínat běh, ale ve skutečnosti to vypadalo spíše jako belhající se tučňák, který nestihl dojít na záchod.
A tak skončil můj druhý Den Cesty a teď už se mohu jen těšit na další, kde snad budu zase trošku zkušenější a např. zkusím turistické hole, protože každý přeci ví, že to jste divný chodec, když vám chybí bodec.

 autor: Pavel Fusek, léto 2020
Ahoj všem.
Chci poděkovat za den cesty.
že jsem mohl být s Vámi, blázny a borci.
Hlavně poděkování organizátorům kteří něco podobného vymysleli praktikují.
Dále gratuluji Romanovi z Brna který doběhl až do Temelína a také poděkovat za to, že jsem s ním strávil kus cesty vlakem do startu.
Také příteli včelaři, který šel první svoji cestu.
Rád bych poděkoval i chodci z Prahy s kým jsem jel zpátky vlakem.
A také běžci z Ostravy za pokec a velikánský seběh.
Díky i paní Petře jak mě vyvedla z nejhoršího. nejhorší krize. Ta mě zastihla nečekaně brzy na 33 km. Prostě kopce neumím nebo musím začít trénovat. Jelikož natahovat si kompresky jednou rok je málo a teď to bolí.
Hlavně děkuji Blance, která mě provedla nejhorší noční můrou kopci, dál ukázala cestu, poradila kde je studánka, půjčila svoji powerbanku. Jen škoda, že jsem tě nedoběhl.
Děkuji všem se kterými jsem se setkal. Využil a zneužil jsem je k navigaci, jelikož všichni cestu věděli líp než já.
Děkuji taky kravám na kterým jsem si vyzkoušel, že jsme páni tvorstva a že oni se podřídí a uhnou mi.
Děkuji termofólii která mi vytvořila provizorní spacák na dvě hodiny.
Také děkuji za to, že jsem poslední 10 km mohl více běhat než chodit.
Děkuji taky neznámým lidem za vodu a přírodě děkuji za krásné výhledy a chutné jablíčka, pár ostružiny, to vše mě obohatilo a posilnilo.
Také poděkuj svým nohám které mě vedly do dáli, které mě nesli do krásy, který mě nesli od mysli a snad trochu do světla. Trochu děkuji i mému tělu,že to vydrželo i hlavě, že to nevzdala už na 33 km.

Díky organizátoři jsem Vám vděčný, že zase kus cesty zůstal za mnou.

Na dno sáhnout to je sen,
aspoň chvilku nebo celý den
krásně si to užít to je moje přání
od rána si běhat až do svítání
někde hledat sebe to je moje nebe.

PS: všem kteří to čtou a nezažili cestu, děkuji za to, že nekroutí nad bláznem hlavou, že třeba taky něco podniknout, sáhnout na dno, hledat sebe a hlavně růst.