autor: rok:

Reporty z 35. dne cesty

 autor: Marek Rod, jaro 2021
Den cesty - aneb z Klatov
...cesta k Protivínu, ne! trvá hodinu, stromkama je sázená...

(Pro ty kdo neznají pošumavské písně je to úryvek jedné z nich a mohu říct, že se zakládá na pravdě :-) )

No a teď k 24 hodinové cestě. Kamarád z trati, Pavel Koza, to od startu popisuje na své stránce dokonale a tak já jen zopakuji: Díky Pavle za nastartování aplikace v Klatovech a komfortní "spoluběh" v noci, až pod Sedlo nad Albrechticemi ! Musím se moc smát, jak přesně jsi popsal zážitky na cestě. Doporučuji přečíst i ostatním.
Nebudu opakovat něco co lépe popsat nejde. Běžím dál :-)

Ano u pumpy - nebo lépe pumpičky ve Vacově mne opravdu zachránil několikaminutový spánkový restart, káva a Plzeň do ruky na cestu. Díky té paní a dobře vytvořenému zázemí se židličkou!

Odtud,(65 km) už to byla pohoda. :-) Na cca 70 km jsem se rozloučil s Pavlem, který se prostě rozhodl, že už se bude jen kochat. Po chvíli mne doběhli dva kluci, kteří vyběhli z Klatov o tři hoďky později. A tak mají na mne značný náskok. U auta které jim dělalo saport jsem jim vždy utekl a oni mne pak zase doběhli. Vyklubali se z nich dva fajn kluci z Brna - Zdeněk Vémola a Roman Němec.

Osamocen ve Volyni, si vzpomínám na radu organizátora Honzy Blažka, že lepší než voda je sladká voda a tak si kupuji ochucenou minerálku, kterou normálně nesnáším.. (na další Plzeň si netroufám) Jé ta minerálka je dobrá! Prostě ultra přináší různé, divné chutě. :-)
Co je taky dobré, že nevím dopředu co mne čeká. Je to docela brutální výstup nad Volyni. Ale ten pohled na vrcholu stojí za to a na lavičce u kaple Andělů Strážných v klidu dopíjím minerálku.

Tím pádem mne ti dva zase docvakli a dáváme se do řeči.
A je to tak fajn, že nám to vydrží po zbytek mé cesty. Tempo máme totiž také stejné a Roman se vyrovná i mojí ukecanosti :-)
Moc nám to pomáhá, protože tato část závodu je hodně po silnici - není to kritika, chápu, že to jinak nešlo.

A najednou se blížíme k Bavorovu a mně to hned naskočí:
"Kdyby byl Bavorov, co sou Vodňany".... (zase pravdivá písnička)
Ano Vodňany, to je kráása, ty rybníky a mokřady kolem. Protože víc mluvíme, než běžíme, máme čas si to i při chůzi vychutnat. A pak ta krásná cesta kolem Blanice! A cesta k Protivínu, je opravdu sázená stromkama, jak se zpívá.

Měl bych ještě do 24 hodin cca 40 minut čas, ale bus který jede za 10 minut do Prahy mne zlákal a na 130 kilometru končím.
Loučím se s Romanem a sedám do busu s Martinem Čakrtem, který tu už na něj čeká.

Konec to ale ještě není, musí moc poděkovat organizátorům za pěknou trať a taky krásný vkusný diplom!
Pokud zdraví a termín dovolí určitě si najdu na DEN CESTY zase čas!

 autor: Aleš Jahelka, jaro 2021
Letošní rok je velmi zvláštní a tak mě velmi potěšilo zjištění, že oblíbený závod Den cesty se uskuteční, byť bez obvyklého hromadného startu, ale zase bez startovného :-). Už před startem jsem věděl, že nepůjdu sám a minimálně část cesty absolvuji s některými spolubojovníky z minulých ročníků. Domluvili jsme se i na společnou cestu vlakem s příjezdem do Klatov v 18.27. Koupi lístků jsem si nechával na poslední chvíli a stejně když jsem je koupil, tak jsem z mailu zjistil, že start je možný už v 17.30. To mě však nevyvedlo z míry, udělal jsem obvyklé přípravy, nákup, balení věcí a řádné namazání všech pohyblivých částí těla. Na podzim jsem vyzkoušel boty zn. Salomon, ale ty mi neudělaly dobře a tak jsem vrátil ke svým Inov8. 30.4.2021 nastal dlouho očekávaný den DC, místní MHD jsem dojel na vlakové nádraží a dále přes Nymburk do Prahy. Sice jsem měl koupenou místenku, ale nějak se mi v Hradci nepodařilo najít správný vagón, což moc nevadilo, protože vlak byl poloprázdný. Od Prahy už jsme s Frantou a Martinem seděli na svých řádných místech a byl jsem rád, že máme místenky, protože vlak byl plný. Do Klatov jsme ještě trochu pokecali, zavřeli oko, rozebrali nějaké zážitky a povečeřeli. Příjezd byl s mírným zpožděním, na nádraží bylo ještě asi deset dalších závodníků, ale vyráželi jsme individuálně. Ještě dodávám, že jsem si od minula pořídil nový telefon, abych nemusel tahat svoji pravěkou cihlu a lépe mi fungovaly aplikace. Bohužel se však později ukázalo, že nový neznamená lepší. Zapínám tedy aplikaci a start. Cesta je stejná jako na podzim a tudíž nám velmi rychle utíká. Kousek za Klatovy zjišťujeme, že s námi jdou ještě mladí kluci, kteří jdou DC prvně a jsou to studenti Lesnické školy z Trutnova. Musím říci, že jako otce dvou dětí mě jejich přístup velmi potěšil a jsem rád, že i v současné době online výuky, kdy je většina dětí přilepena k výpočetní technice se najdou i tací, kteří se nebojí vyrazit do přírody a zažít nějaké dobrodružství. Chvíli s nimi kecáme, ale po pár kilometrech se zase trháme. Po deváté večer je čas na menší svačinku a vyndání čelovky. U Babí hory je nutné si hlídat vlastní značení, které se po trase ještě několikrát opakuje. Z vlastní skutečnosti uvádím, že vlastní značení nemám rád a úplně jej nechápu. Proč se celou dobu nejde po turistických cestách? Martin ještě cestou do půlnoci loví některé vrcholy do Horobraní. U křižování trati v Podolí je na cestě malá skříňka s osvětlením a nápisem „občerstvení pro DC“ a velkou červenou šipkou ve směru trati. Je tam dokonce i nějaká dobrá duše, která sice hned prchá, ale nabádá nás, ať si posloužíme. Je velmi potěšující vědět, že se najdou místní, kteří závodu fandí a snaží se i pomoci závodníkům. Setkal jsem se s tím již několikrát a jedná se vždy o velmi příjemnou vzpruhu. Ve Velharticích si dáváme u kostela malou přestávku spojenou s pozdní večeří. Bohužel je takové pošmourno a chvílemi prší, takže pořád vytahuji a zandávám pončo, ale jak se říká, není špatné počasí, jen špatné oblečení. V okolí Svatoboru se kochám nádhernými výhledy, vůbec noční část trasy mě vždy potěší pohledem do krajiny, kde jsou vidět jednotlivé osvětlené vesnice či města. K ránu přicházíme do Sušice, kde je bohužel ještě vše zavřené, ale i tak na chvíli v centru města posedíme pod střechou. Následuje výstup k Žižkovu kalichu, to jdeme již za svítání. Na podzim jsem na tomto místě nandával čelovku. U Albrechtic si na parkovišti sedáme na snídani. Jsme již nějakou tu hodinu na cestě a žaludek začíná být vybíravý. Mám s sebou tousty, ale vůbec na ně nemám chuť, naštěstí má Fanda s sebou notnou zásobu krajíců chleba a jeden mi nabízí, uzavíráme tedy výměnný obchod a pochutnáváme si navzájem na cizí svačině s láskou doma připravenou :-). Po nějaké době se trhám a pak již prakticky pokračuji sám, občas potkám na trati jednoho či dva závodníky/závodnice. Po výstupu na Javorník si dám malou sváču, přečtu si povídání o rozhledně a pod Javorníkem se snažím najít vlastní značení. Na podzim mě ve tmě dost potrápilo, ale ani teď přes den to není o moc lepší a jdu spíš jen podle intuice. Následuje již jen sestup a pak mírná převýšení do Volyně, kterou jsem si vzhledem k dopravní obslužnosti stanovil jako svůj cíl. Cestou se mě ještě jeden místní ptá, co se to děje, že tu je tolik lidí. Je příjemné těm lidem říci, že se koná závod na 24hodin a pak sledovat jejich reakci. Ve Volyni jsem kousek před druhou hodinou, takže mám ještě trochu času do odjezdu vlaku, ale už se mi nikam nechce, takže si sedám u nádraží a čekám na náhradní autobusovou dopravu, neboť koleje se rekonstruují. V autobuse místního dopravce se dozvídám, že je možné si zakoupit jízdenku až do Hradce, takže neváhám a jízdenku kupuji. Jede nás asi 5 závodníků a já jediný si jízdenku kupuji dále než do cíle autobusu ve Strakonicích. Bohužel se to později ukáže jako zásadní chyba. Ve Strakonicích po menší peripetii nastupujeme tři zbývající na vlak směr Plzeň. Ve vlaku si spolucestující slečna chce koupit jízdenku do Prahy a u mě průvodčí zjišťuje, že mám špatně koupenou jízdenku a chybí mi tam Plzeň jako průjezdný bod a tím pádem jsem ČD okradl asi o 30,-Kč a je nutné dokoupit kilometry. Bohužel vzhledem k technice a šikovnosti průvodčí nám tento úkon trvá celou cestu až do Plzně, takže asi hodinu a půl a ještě se jí pouze podaří prodat slečně jízdenku a u mě musí rezignovat. Průvodčí vždy přijde, něco nám řekne, případně si něco vezme, odejde, pak se zase za chvíli vrátí, řeší storno, někam volá, konzultuje…- nářez a dobrý zážitek. V Plzni si kupuji teplé jídlo a poslední část trasy z Prahy už jedu sám. Za mnou sedí skupina 8 náctiletých, kteří mají největší problém s konektorem na nabíječku a zbývajících 8% baterie považují za katastrofu epických rozměrů nutnou sdělit celému vlaku, naštěstí únava vykoná své a hoďka spánku přijde k dobru. Na závěr ještě zjišťuji, že můj nový mobilní telefon asi selhal a aplikace neodeslala všechna data, či je nezaznamenala a tak mi chybí dost kilometrů k započítání, bohužel selfie jsem žádná nedělal a tak se musím spokojit s nižšími kilometry ve výsledkovce. To mě však nemůže vůbec rozhodit a rozhodně už vůbec ne pokazit super zážitek z krásného DC.