autor: rok:

Všechny dostupné reporty. Pro vyhledání využijte formulář výše.

 autor: Marek Rod, jaro 2021
Den cesty - aneb z Klatov
...cesta k Protivínu, ne! trvá hodinu, stromkama je sázená...

(Pro ty kdo neznají pošumavské písně je to úryvek jedné z nich a mohu říct, že se zakládá na pravdě :-) )

No a teď k 24 hodinové cestě. Kamarád z trati, Pavel Koza, to od startu popisuje na své stránce dokonale a tak já jen zopakuji: Díky Pavle za nastartování aplikace v Klatovech a komfortní "spoluběh" v noci, až pod Sedlo nad Albrechticemi ! Musím se moc smát, jak přesně jsi popsal zážitky na cestě. Doporučuji přečíst i ostatním.
Nebudu opakovat něco co lépe popsat nejde. Běžím dál :-)

Ano u pumpy - nebo lépe pumpičky ve Vacově mne opravdu zachránil několikaminutový spánkový restart, káva a Plzeň do ruky na cestu. Díky té paní a dobře vytvořenému zázemí se židličkou!

Odtud,(65 km) už to byla pohoda. :-) Na cca 70 km jsem se rozloučil s Pavlem, který se prostě rozhodl, že už se bude jen kochat. Po chvíli mne doběhli dva kluci, kteří vyběhli z Klatov o tři hoďky později. A tak mají na mne značný náskok. U auta které jim dělalo saport jsem jim vždy utekl a oni mne pak zase doběhli. Vyklubali se z nich dva fajn kluci z Brna - Zdeněk Vémola a Roman Němec.

Osamocen ve Volyni, si vzpomínám na radu organizátora Honzy Blažka, že lepší než voda je sladká voda a tak si kupuji ochucenou minerálku, kterou normálně nesnáším.. (na další Plzeň si netroufám) Jé ta minerálka je dobrá! Prostě ultra přináší různé, divné chutě. :-)
Co je taky dobré, že nevím dopředu co mne čeká. Je to docela brutální výstup nad Volyni. Ale ten pohled na vrcholu stojí za to a na lavičce u kaple Andělů Strážných v klidu dopíjím minerálku.

Tím pádem mne ti dva zase docvakli a dáváme se do řeči.
A je to tak fajn, že nám to vydrží po zbytek mé cesty. Tempo máme totiž také stejné a Roman se vyrovná i mojí ukecanosti :-)
Moc nám to pomáhá, protože tato část závodu je hodně po silnici - není to kritika, chápu, že to jinak nešlo.

A najednou se blížíme k Bavorovu a mně to hned naskočí:
"Kdyby byl Bavorov, co sou Vodňany".... (zase pravdivá písnička)
Ano Vodňany, to je kráása, ty rybníky a mokřady kolem. Protože víc mluvíme, než běžíme, máme čas si to i při chůzi vychutnat. A pak ta krásná cesta kolem Blanice! A cesta k Protivínu, je opravdu sázená stromkama, jak se zpívá.

Měl bych ještě do 24 hodin cca 40 minut čas, ale bus který jede za 10 minut do Prahy mne zlákal a na 130 kilometru končím.
Loučím se s Romanem a sedám do busu s Martinem Čakrtem, který tu už na něj čeká.

Konec to ale ještě není, musí moc poděkovat organizátorům za pěknou trať a taky krásný vkusný diplom!
Pokud zdraví a termín dovolí určitě si najdu na DEN CESTY zase čas!

 autor: Aleš Jahelka, jaro 2021
Letošní rok je velmi zvláštní a tak mě velmi potěšilo zjištění, že oblíbený závod Den cesty se uskuteční, byť bez obvyklého hromadného startu, ale zase bez startovného :-). Už před startem jsem věděl, že nepůjdu sám a minimálně část cesty absolvuji s některými spolubojovníky z minulých ročníků. Domluvili jsme se i na společnou cestu vlakem s příjezdem do Klatov v 18.27. Koupi lístků jsem si nechával na poslední chvíli a stejně když jsem je koupil, tak jsem z mailu zjistil, že start je možný už v 17.30. To mě však nevyvedlo z míry, udělal jsem obvyklé přípravy, nákup, balení věcí a řádné namazání všech pohyblivých částí těla. Na podzim jsem vyzkoušel boty zn. Salomon, ale ty mi neudělaly dobře a tak jsem vrátil ke svým Inov8. 30.4.2021 nastal dlouho očekávaný den DC, místní MHD jsem dojel na vlakové nádraží a dále přes Nymburk do Prahy. Sice jsem měl koupenou místenku, ale nějak se mi v Hradci nepodařilo najít správný vagón, což moc nevadilo, protože vlak byl poloprázdný. Od Prahy už jsme s Frantou a Martinem seděli na svých řádných místech a byl jsem rád, že máme místenky, protože vlak byl plný. Do Klatov jsme ještě trochu pokecali, zavřeli oko, rozebrali nějaké zážitky a povečeřeli. Příjezd byl s mírným zpožděním, na nádraží bylo ještě asi deset dalších závodníků, ale vyráželi jsme individuálně. Ještě dodávám, že jsem si od minula pořídil nový telefon, abych nemusel tahat svoji pravěkou cihlu a lépe mi fungovaly aplikace. Bohužel se však později ukázalo, že nový neznamená lepší. Zapínám tedy aplikaci a start. Cesta je stejná jako na podzim a tudíž nám velmi rychle utíká. Kousek za Klatovy zjišťujeme, že s námi jdou ještě mladí kluci, kteří jdou DC prvně a jsou to studenti Lesnické školy z Trutnova. Musím říci, že jako otce dvou dětí mě jejich přístup velmi potěšil a jsem rád, že i v současné době online výuky, kdy je většina dětí přilepena k výpočetní technice se najdou i tací, kteří se nebojí vyrazit do přírody a zažít nějaké dobrodružství. Chvíli s nimi kecáme, ale po pár kilometrech se zase trháme. Po deváté večer je čas na menší svačinku a vyndání čelovky. U Babí hory je nutné si hlídat vlastní značení, které se po trase ještě několikrát opakuje. Z vlastní skutečnosti uvádím, že vlastní značení nemám rád a úplně jej nechápu. Proč se celou dobu nejde po turistických cestách? Martin ještě cestou do půlnoci loví některé vrcholy do Horobraní. U křižování trati v Podolí je na cestě malá skříňka s osvětlením a nápisem „občerstvení pro DC“ a velkou červenou šipkou ve směru trati. Je tam dokonce i nějaká dobrá duše, která sice hned prchá, ale nabádá nás, ať si posloužíme. Je velmi potěšující vědět, že se najdou místní, kteří závodu fandí a snaží se i pomoci závodníkům. Setkal jsem se s tím již několikrát a jedná se vždy o velmi příjemnou vzpruhu. Ve Velharticích si dáváme u kostela malou přestávku spojenou s pozdní večeří. Bohužel je takové pošmourno a chvílemi prší, takže pořád vytahuji a zandávám pončo, ale jak se říká, není špatné počasí, jen špatné oblečení. V okolí Svatoboru se kochám nádhernými výhledy, vůbec noční část trasy mě vždy potěší pohledem do krajiny, kde jsou vidět jednotlivé osvětlené vesnice či města. K ránu přicházíme do Sušice, kde je bohužel ještě vše zavřené, ale i tak na chvíli v centru města posedíme pod střechou. Následuje výstup k Žižkovu kalichu, to jdeme již za svítání. Na podzim jsem na tomto místě nandával čelovku. U Albrechtic si na parkovišti sedáme na snídani. Jsme již nějakou tu hodinu na cestě a žaludek začíná být vybíravý. Mám s sebou tousty, ale vůbec na ně nemám chuť, naštěstí má Fanda s sebou notnou zásobu krajíců chleba a jeden mi nabízí, uzavíráme tedy výměnný obchod a pochutnáváme si navzájem na cizí svačině s láskou doma připravenou :-). Po nějaké době se trhám a pak již prakticky pokračuji sám, občas potkám na trati jednoho či dva závodníky/závodnice. Po výstupu na Javorník si dám malou sváču, přečtu si povídání o rozhledně a pod Javorníkem se snažím najít vlastní značení. Na podzim mě ve tmě dost potrápilo, ale ani teď přes den to není o moc lepší a jdu spíš jen podle intuice. Následuje již jen sestup a pak mírná převýšení do Volyně, kterou jsem si vzhledem k dopravní obslužnosti stanovil jako svůj cíl. Cestou se mě ještě jeden místní ptá, co se to děje, že tu je tolik lidí. Je příjemné těm lidem říci, že se koná závod na 24hodin a pak sledovat jejich reakci. Ve Volyni jsem kousek před druhou hodinou, takže mám ještě trochu času do odjezdu vlaku, ale už se mi nikam nechce, takže si sedám u nádraží a čekám na náhradní autobusovou dopravu, neboť koleje se rekonstruují. V autobuse místního dopravce se dozvídám, že je možné si zakoupit jízdenku až do Hradce, takže neváhám a jízdenku kupuji. Jede nás asi 5 závodníků a já jediný si jízdenku kupuji dále než do cíle autobusu ve Strakonicích. Bohužel se to později ukáže jako zásadní chyba. Ve Strakonicích po menší peripetii nastupujeme tři zbývající na vlak směr Plzeň. Ve vlaku si spolucestující slečna chce koupit jízdenku do Prahy a u mě průvodčí zjišťuje, že mám špatně koupenou jízdenku a chybí mi tam Plzeň jako průjezdný bod a tím pádem jsem ČD okradl asi o 30,-Kč a je nutné dokoupit kilometry. Bohužel vzhledem k technice a šikovnosti průvodčí nám tento úkon trvá celou cestu až do Plzně, takže asi hodinu a půl a ještě se jí pouze podaří prodat slečně jízdenku a u mě musí rezignovat. Průvodčí vždy přijde, něco nám řekne, případně si něco vezme, odejde, pak se zase za chvíli vrátí, řeší storno, někam volá, konzultuje…- nářez a dobrý zážitek. V Plzni si kupuji teplé jídlo a poslední část trasy z Prahy už jedu sám. Za mnou sedí skupina 8 náctiletých, kteří mají největší problém s konektorem na nabíječku a zbývajících 8% baterie považují za katastrofu epických rozměrů nutnou sdělit celému vlaku, naštěstí únava vykoná své a hoďka spánku přijde k dobru. Na závěr ještě zjišťuji, že můj nový mobilní telefon asi selhal a aplikace neodeslala všechna data, či je nezaznamenala a tak mi chybí dost kilometrů k započítání, bohužel selfie jsem žádná nedělal a tak se musím spokojit s nižšími kilometry ve výsledkovce. To mě však nemůže vůbec rozhodit a rozhodně už vůbec ne pokazit super zážitek z krásného DC.




 autor: Aleš Jahelka, léto 2020
Už od června jsem se těšil na svůj desátý DC. Trať měla vést podhůřím Šumavy a organizátoři slibovali nová pravidla. Trochu jsem se děsil, ale když hlavní změna spočívala v trekovací aplikaci, nabralo mé zděšení vrcholu. Jsem elektrotechnický antitalent a můj mobil je ještě pravěká cihla. Nicméně chuť zúčastnit se převládla, takže jsem zaplatil startovné, koupil powerbanku a domluvil se s dcerou, že mi případně půjčí svůj „našlapaný“ mobil. Nahrál jsem aplikaci, nakoupil zásoby a v pátek večer vše naházel do batohu. Balím už několik DC to samé: 3-4 rohlíky (chleby, tousty…), pár sušenek, 1,75l Coly, 0,5l vody, bunda, převlečné kalhoty, pončo, jednu teplejší moiru, náhradní ponožky, svoji přenosnou lékárničku a ještě nějaké drobné blbosti (cca 8kg). Ve startovce jsem viděl několik známých jmen, takže jsem se i těšil, že určitě nepůjdu celou cestu sám, ale bude s kým pokecat. V sobotu 4:15hod budíček, rychlá snídaně, skočím na kolo a šlapu na nádraží, pak rychlíkem do Prahy, kde už na nádraží potkávám Frantu a Martina, se kterými jsem se na DC již několikrát potkal. Společně jedeme vlakem do Klatov, vlakem, kterým jede asi i většina závodníků. Následuje prezentace, vysvětlení nejasností a pak už jen 3, 2, 1, start. Počasí vypadá velmi slibně, pršet by vůbec nemělo a teplota tak akorát. Měl jsem v úmyslu dojít do Volyně, odkud bylo dobré spojení zpět. Trasa vede nejprve přes celé Klatovy, kde ještě nakupuji nějaké pití. Pak už se pole trhá. Já jdu s Martinem a Frantou, při hovoru trasa rychle ubíhá. Po hodince a půl dáváme krátkou pauzu. Během cesty zjišťuji výhodu trekovací aplikace, protože nemusíme hlídat kontroly a ani je nemusíme hledat. Trasa vede zatím velmi příjemně zvlněnou krajinou a velmi rychle nám utíká. Ve Velharticích si dáváme větší pauzu a cestou si neustále střídáme s některými závodníky, kteří pauzují na jiných místech. Občas je vidět daleko do krajiny a je možné vidět více skupinek, což je velmi příjemné, protože člověk ví, že není sám. Výstup na Svatobor nám dává trochu zabrat, ale ještě máme dost sil, takže to není tak hrozné. Franta občas cestou loví kopce do Horobraní. Pak následuje sestup do Sušice, kde máme v plánu večeři. Franta si udělal i domácí úkol a do jedné z místních hospod zavolal, takže určitě neodejdeme hladoví (jen je asi 300m z trasy). Nakonec cestou zjišťujeme příjemné posezení přímo na trase u sportovního areálu. Jídelníček nic moc, ale nakonec usedáme. Bohužel z napsaného velmi skromného jídelníčku nemají vše (oblíbený hermelín došel), takže beru za vděk polévkou a párkem v rohlíku, přičemž na jídlo se poměrně dlouho čeká. Doplňuji zásoby vody a promazávám vazelínou prsty u nohou. Po večeři se již začíná stmívat a přichází chlad. Musíme vyrazit na další cestu, naštěstí nás stoupání hned za Sušicí zahřeje na provozní teplotu. Kousek od Ždánova zjišťuji, že jsem si nahrál jednu z prvních verzí trasy, která doznala úpravy a tudíž se drápu do kopce, ačkoliv trasa vede po červené kolem a musím se vrátit a jít správně. Asi kolem jedné druhé hodiny v noci počítám, že pokud budu chtít ve Volyni stihnout ranní vlak, musím přidat na tempu. Děkuji tedy Martinovi a Frantovi za velmi příjemně strávený čas na DC a dál vyrážím zvýšenou rychlostí vpřed. Stoupání na Javorník mi dává pěkně zabrat a to samé i cesta dolů, kde musím hledat vlastní značení dle aplikace. Pak už cesta celkem odsýpá, občas si pár metrů zajdu, ale nic strašného. Asi 15 km před Volyní už mě tlačí čelovka, takže si ji beru do ruky a hned během dalších deseti metrů zapadám až po kotníky do nějakého mokřadu a zbývající kilometry jdu v mokrých botách. Na vlak to stíhám jen tak tak, ale to teplo v něm je báječné. Na nádraží ještě potkávám několik borců v kraťasech, kterým je opravdu zima, ačkoliv jsou výkonnostně o dalších 20km dál. Cesta s lidmi rychleji utíká, ve vlaku sundávám boty a beru čisté a suché ponožky (ještěže jsou ty roušky, jinak byl skoro vyhlášen chemický poplach 😊). Z Prahy už jedu úplně sám, pak ještě zlatý hřeb – na kole domů z nádraží.
Pár shrnutí k aplikaci: Telefon vydrží celkem dost a to jsem měl celou dobu zapnutá data a stačilo jedno oživení asi na hodinku z powerbanky. Nemusíte hledat kontroly a ani si je hlídat, vidíte ihned výsledek a ještě vás mohou sledovat doma. Nemám rád vlastní značení, to jsem držel pořád mobil v ruce a bál jsem se, abych nešel o pár metrů vedle (zejména u klesání z Javorníku). Trasa, jak je vidět v aplikaci nic moc, raději mám její verzi na mapách.cz. Každopádně jsem si zvyknul a další DC už toužebně vyhlížím.


 autor: Martin Jahoda, léto 2020
Můj druhý Den Cesty, aneb jak to vypadá z pohledu chodce amatéra/nesportovce, ze kterého byste si úplně neměli brát příklad, ale spíše poučení :-)

Začnu krátce svým prvním pokusem z jara letošního roku. Přestože toho nachodím relativně dost, tak jsem nikdy žádný podobný závod nešel a chtěl jsem to zkusit. Celý koncept těchto závodů mne zaujal a byla to příležitost otestovat si své limity. A samozřejmě jsem se jako amatér dopustil mnoha chyb z čehož jedna větší byla přílišná zátěž a tak jsem nesl batoh o hmotnosti asi 6kg (...a co kdybych potřeboval...). Možná i to bylo důvodem toho, že jsem někdy po 30. kilometru blbě došlápl a poranil si vazy v pravém chodidle. Nechtěl jsem to ještě vzdát (ano, nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí) a tak jsem pokračoval v závodu dál. Pravé noze jsem odlehčoval jak to jen šlo (došlapování jen na špičku bylo ok), samozřejmě to ale vedlo k přetěžování levé nohy a ne úplně přirozenému namáhání, takže se brzy připojila celková bolest a únava. Po dokulhání se na 70. kilometr jsem udělal rozumnou věc a po cca 14 hodinách závodu ho v Hlinsku přerušil.

Cenné zkušenosti z mého prvního pokusu jsem se snažil zužitkovat v podzimním Dni Cesty a i tento se neobešel bez potíží, tentokráte ještě před závodem. Ve čtvrtek jsem vyrazil na houby a tréninkovou procházku. 30km náročným kopcovitým terénem a neustálé ohýbání se vedlo k tomu, že jsem si natáhl podkolenní vaz. V pátek ráno jsem nedokázal zvednout nohu ani centimetr nad zem. Nechtěl jsem pokoušet štěstí a zdraví, ale ani vzdát se mi to nechtělo. Celý pátek jsem tedy střídal led a obklad a ač to ještě večer nevypadalo dobře, tak ráno bylo vše ok. Sedl jsem na vlak a vyrazil rozhodnutý, že ve chvíli prvních příznaků problémů závod ukončuji.
Tentokráte jsem oproti jaru vyrazil hodně nalehko a musím říct, že je to extrémně poznat. Můj plán byl dojít 90km s tím, že bych rád pokořil stovku. Díky tomu, že jsem měl zajištěný odvoz "kdykoliv a kdekoliv po trase", tak jsem nemusel řešit "a co když skončím tam, jak se pak dostanu domů" a proto jsem zkoumal trasu předem jen minimálně (v podstatě jsem si jen označil místa, kde si můžu potenciálně doplnit vodu) a brzy jsem zjistil, že se docela snadno z dané trasy sejde a očividně jsem nebyl jediný kdo občas nějakou odbočku přešel.
Kdo pozná tohle místo? "Vím, že brzy budu odbočovat doleva"..."to je divné, už jsem měl odbočit, ale žádnou odbočku jsem přeci nemíjel"...*vracím se*..."aha, tady musím přes elektrický ohradník" :-D
Je také hodně zajímavé sledovat, jaké různé styly průběhu závodu mají jednotliví účastníci. Běžci co střídají běh s chůzí, někdo si dělá delší přestávky. Někteří mne během závodu i opakovaně předběhli. Pro mne je přirozenější a příjemnější jen čistá chůze bez přestávek, v podstatě se zastavuji párkrát po pěti minutách na výměnu ponožek. Celá trasa (resp. alespoň ta část, kterou jsem ušel) byla super. Kombinovala obtížnější úseky s úseky snadnými, kde se dobře relaxovalo. Z těch obtížnějších, byť krátkých úseků, mi teď na mysli vytane cesta po kamenech okolo Pustého hrádku, kam jsem dorazil krátce po setmění, sestup ze Sedla a "bažinatý" úsek okolo Ptákovy Lhoty, kde jsem si dal hezký ponor až po kotníky, když místo se sešláplou trávou od nějakého závodníka přede mnou neudrželo můj skoro metrák a propadl jsem se prvně jednou nohou a po úleku hned i druhou :-)
Risk s minimalizací zátěže (průběžná zásoba tekutin a rezervní oblečení) naštěstí vyšel, byť to bylo hodně na hraně. Studánky cestou jsem měl sice předem orientačně zmapované a i když jsem počítal s tím, že ne každá bude v pořádku, tak mne jejich stav v části trasy za Sušicí, kde jsem měl v plánu první doplňování, nepříjemně překvapil. Docela jsem v té chvíli litoval, že jsem si vodu nekoupil v Sušici. Vracet se ale nemělo smysl a i když jsem věděl, že cestou již téměř jistě nenarazím na žádný otevřený obchod, tak v nouzi zkusím v nějaké vesnici cestou "zaklepat" a o vodu poprosit. Na první nejen použitelnou studánku, ale i hezky udržovanou a s dobrou vodou, jsem narazil ve Žlíbku a mohl jsem tyto chmury hodit za hlavu. Druhý risk byla minimalizace rezervního oblečení. Měl jsem jen merino triko a k tomu druhé triko a musím říct, že nad ránem, kdy teplota klesla na 4°C, to bylo jen tak tak. Ale dokud jsem se pohyboval, tak to bylo ok. Jediná chvíle, kdy se dostavil chlad bylo krátce po té zmíněné koupeli bot kolem 70. kilometru trasy, kdy jsem se převlékal do suchého. Ta chvilka zastavení vlezlé zimě stačila a trvalo 15-20 minut chůze, než jsem se jí zbavil. Takže i druhý risk se nakonec vyplatil.
Ranní svítání až neuvěřitelně dodalo již ubývající síly, mohl jsem citelně zvýšit tempo a získal jsem jistotu, že tu stovku dám. Kousek před Bavorovem, po 103km oficiální trasy (či 107 km nachozených včetně plánovaných i neplánovaných odboček z trasy), jsem závod ukončil téměř hodinu před koncem a spokojen s výsledkem usedl do již čekajícího auta s domluveným odvozem. V Českých Budějovicích jsem si ještě při snaze stihnout vlak dal ještě něco, co hodně vzdáleně mohlo připomínat běh, ale ve skutečnosti to vypadalo spíše jako belhající se tučňák, který nestihl dojít na záchod.
A tak skončil můj druhý Den Cesty a teď už se mohu jen těšit na další, kde snad budu zase trošku zkušenější a např. zkusím turistické hole, protože každý přeci ví, že to jste divný chodec, když vám chybí bodec.

 autor: Pavel Fusek, léto 2020
Ahoj všem.
Chci poděkovat za den cesty.
že jsem mohl být s Vámi, blázny a borci.
Hlavně poděkování organizátorům kteří něco podobného vymysleli praktikují.
Dále gratuluji Romanovi z Brna který doběhl až do Temelína a také poděkovat za to, že jsem s ním strávil kus cesty vlakem do startu.
Také příteli včelaři, který šel první svoji cestu.
Rád bych poděkoval i chodci z Prahy s kým jsem jel zpátky vlakem.
A také běžci z Ostravy za pokec a velikánský seběh.
Díky i paní Petře jak mě vyvedla z nejhoršího. nejhorší krize. Ta mě zastihla nečekaně brzy na 33 km. Prostě kopce neumím nebo musím začít trénovat. Jelikož natahovat si kompresky jednou rok je málo a teď to bolí.
Hlavně děkuji Blance, která mě provedla nejhorší noční můrou kopci, dál ukázala cestu, poradila kde je studánka, půjčila svoji powerbanku. Jen škoda, že jsem tě nedoběhl.
Děkuji všem se kterými jsem se setkal. Využil a zneužil jsem je k navigaci, jelikož všichni cestu věděli líp než já.
Děkuji taky kravám na kterým jsem si vyzkoušel, že jsme páni tvorstva a že oni se podřídí a uhnou mi.
Děkuji termofólii která mi vytvořila provizorní spacák na dvě hodiny.
Také děkuji za to, že jsem poslední 10 km mohl více běhat než chodit.
Děkuji taky neznámým lidem za vodu a přírodě děkuji za krásné výhledy a chutné jablíčka, pár ostružiny, to vše mě obohatilo a posilnilo.
Také poděkuj svým nohám které mě vedly do dáli, které mě nesli do krásy, který mě nesli od mysli a snad trochu do světla. Trochu děkuji i mému tělu,že to vydrželo i hlavě, že to nevzdala už na 33 km.

Díky organizátoři jsem Vám vděčný, že zase kus cesty zůstal za mnou.

Na dno sáhnout to je sen,
aspoň chvilku nebo celý den
krásně si to užít to je moje přání
od rána si běhat až do svítání
někde hledat sebe to je moje nebe.

PS: všem kteří to čtou a nezažili cestu, děkuji za to, že nekroutí nad bláznem hlavou, že třeba taky něco podniknout, sáhnout na dno, hledat sebe a hlavně růst.

 autor: Pavlína Muchová, jaro 2020
Den Cesty jaro 2020
Jak jsem ušla svou první stovku a oficiálně mi uznali 10 km

‌Po sedmi letech mi konečně vyšla účast na Dni cesty. Cíl byl jasný, posunout si své dosavadní maximum 70 kilometrů někam dál. Byla jsem domluvená se Standou, těšila se jak malá. Trasu přece studovat nemusím, mám Standu. V Přelouči byl kvůli opožděných vlakům start odsunutý na 18:50. Vyrážíme při dvaceti stupních a příšerném dusnu.

Okolo desátého kilometru vytváříme skupinku s dalšími dvěma chodci. Cesta pěkně utíká, udávám skupince (možná trochu vražedné) tempo, povídáme, postupně se stmívá a ochlazuje. V dobré náladě kvůli chybě v navigaci netrefujeme kontrolu, zamrzí, stálo nás to jen kilometr a půl navíc, jdeme dál. Před Lichnicí Standa zpomaluje, kluci se trochu trhají. Standa to nakonec kvůli bolavé noze balí, já se chytám Jirky ze skupinky (přece nepůjdu v noci sama a navíc vůbec netuším kam). Toho ale bolí záda, opouští mě na Seči. Věnuje mi svou barevnou mapu (ještě jednou díky) a já se duševně připravuju na to, že půjdu ve tmě samotná bez absolutního tušení kudy (a ano, můj orientační smysl nezachraňuje ani navigace v telefonu a mapa). Naštěstí okolí Seče znám z výletů v rámci chemického soustředění. Po deseti minutách ale potkávám posledního přeživšího naší malé skupinky, který mě statečně vede dalších 30 kilometrů. Protože ho bolely nožičky, z Trhové Kamenice jsem už opravdu šla samotná.

Jak v noci bylo příjemně, v osm ráno už bylo opravdu nechutné vedro. A já se zrovna pekla po silnicích a loukách u Veselého kopce. V Hlinsku jsem okamžitě klusala do lékárny, to, co mám na patách na obou nohou připomíná měsíční kráterovou krajinu, jeden puchýř ale odolává prasknutí (zatímco kamarádi vedle mi zvládly při prasknutí promočit půl boty zevnitř, co jsem nezvládla dosušit až do konce cesty). Po intenzivním pečování na lavičce se chci kouknout kam dál. A zrada, itinerář chybí. Pravděpodobně vypadl při mém odchýlení od trasy mezi poslední kontrolou a Hlinskem. Takže díky mému bloudění mám kilometry navíc, ale taky itinerář v loji, a s ním i oficiální výsledek.

Vaří se ve mě vztek (na sebe samotnou), chvíli to chci zabalit. Ale vždyť o oficiální číslo mi nejde, na garminech měřím stejně a jít dál jsem schopná pořád. Navíc Hlinsko mi dává 70, osobní rekord vyrovnán. Tak jdu dál. Potkávám pár chodců, všech se ptám, jestli můj ztracený itinerář náhodou nenašli. Nenašli, ale všichni ochotně nabízeli svoje mapy či ti, co jeli přes appku, i itinerář. Děkuju vám, byli jste velmi milí. Vše odmítám (zneužít další pomoc už bych nedokázala, navíc zbytečně, když oficiální výsledek nebude, teď už je v podstatě jedno, kudy si půjdu). Chodci se postupně trhají, jdu sama.

Od osmdesátého kilometru každých pět minut kontroluju vzdálenost, každý metr je nekonečný, jít sama je na hlavu. Potkávám spoluchodce+1, se kterým jsem přelepovala nohy před 35 kilometry, vypadá dost překvapeně, že mě vidí tak daleko. A já jsem vděčná za společnost. Ti dva se jdou občerstvit v hospodě v Herálci, já jdu rovnou na Devět skal, do kopce jsem dost valila, čím dřív budu v cíli, tím dřív zuju boty. Nechávám se vyfotit nějakou skupinkou normálních turistů, dle jejich pohledů soudím, že jen čekají, kdy se složím. Leje ze mě, věřím, že tu stovku, i kdyby naboso, nějak doplazím.

Cestou z Devíti skal doháním Tomáše. Díky za něj, já o samotě chodit prostě nevydržím. Trpím jen posledních 5 kilometrů, kombinace únavy a těch šíleně bolavých plosek. Jdeme spolu až ke Sněžnému, kde mi jde naproti přítel s lahví Kofoly v ruce. V obci zouvám boty, na náměstí docházím naboso. Ve Sněžném mám 99km. Poslední kilometr jsem chodila dokola po trávníku uprostřed vesnice kolečka. Těch koleček bylo 8. A je to tam.
100 kilometrů za 21,5 hodiny.

Cíl dne Cesty splněn, na příště si vezmu víc ponožek, nastuduju trasu a neztratím itinerář. Ať je ten výsledek někdy i oficiální.

A díky moc orgům za trasu, nic krásnějšího jsem nikdy nešla.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2020
Hicom–picom


„Keď budem chcieť vyrovnať jeseň, budem musieť byť o dve hodiny rýchlejší, inak sa zo Sněžného nedostanem.“ S tým sa v piatok poberám na vlak. Čakanie v Libni sa naťahuje – po poruche zabzar v Přelouči mešká všetko obomi smermi. Tritas si píše o itinerár, tak mu posielam odkaz. So skoro polhodinovým meškaním prichádza vlak a tak nastupujem do náhodného vozňa. Krátko na to vyhadzuje Gimliho z kupé, vedľa ktorého stojím, pani s dojčaťom a miestenkou (do tej doby som si Gimliho ani nevšimol), tak ďalej diskutujeme na chodbičke. Cestou sa pri nás zastavuje aj Fazol a podľa oblečenia a výbavy spoznávame aj pár ďalších ľudí, ktorí prakticky určite idú na štart. Robím si srandu, že naposledy som si osobné maximum zlepšil o nejakých 200 metrov, tak že by som v tomto trende mohol pokračovať… (Gimli kontruje tým, že tak veľa DC, aby som sa po 200 metroch dostal na stovku, organizovať nechce.)

Tentokrát som sa s jedlom rozhodol pre taký malý a nijak odvážny experiment. Nemazal som si žiadne žemle, ale kúpil štyri kuracie bagety v supermarkete. K tomu mám ešte päť orechových tyčiniek, dve tabuľky čokolády, malý Bigshock, dvojlitrovku Kofoly a dva litre čistej vody v hydrovaku. Má byť teplo, takže pôvodný plán bol brať len tenkú softshellku, ale nakoniec som prihodil ešte dlhé merino pre prípad, že by som sa náhodou rozhodol ísť za posledné spoje a musel nocovať v teréne zo soboty na nedeľu.

Registráciu odbavujeme pomerne rýchlo. Do ohláseného posunutého štartu o 18:50 máme ešte pár minút a tak Gimli opakuje pravidlá (Tritas to má naučené lepšie ;). Keď hlásim tri sekundy do 18:50, Gimli sa zastaví uprostred vety a volá „Štart!“

Vyrážam krátko za hlavným poľom, Gimli zostáva vzadu odbaviť pár neskorých príchodov a zbaviť sa nevybraných obálok. Predbieham pár ľudí, spomaľujem pri Zbyňovi, potom preskakujem o skupinku dopredu k Fazol a ďalším, zachvíľu opúštam aj tých. Dobieha ma Gimli, diskutujeme o bugoch v trackovacej aplikácii a tak. Po nejakom kilometri zase zvyšuje tempo a preskakuje tých asi sto metrov k skupinke dopredu, tak si ich v Cholticích doťahujem tiež. Ale zakrátko Gimli opäť zvýši tempo a preskočí k ďalšej skupinke a potom k ďalšej a ďalšej.

Svetla pomaly ubúda, bude to chcieť niekde vymeniť slnečné okuliare za čelovku. Vhodná príležitosť sa objavuje na K2. Tu už nejakú dobu ideme v trojici s Pavlom a … Ha, na meno som sa ani nepýtal. Je teplo. A keby len teplo, ale aj dosť vlhko, skrátka dusno. Potím sa za piatich.

Krátko pred Lichnicí sa hlásim Peti, ktorá tam je na brontosaurej víkendovke a na kontrole tak od nej dostávam Toffifee. Po zbehnutí (doslova) do Třemošnice zostávame s Pavlom dvaja a spolu pokračujeme nocou k Seči. Pavel hľadá terény na ťahanie slackliny a pod hrádzou to vyzerá nádejne, ale v tej tme si nie je istý. Na Ohebu sedia dvaja na rázcestí a nevedia kde je zrúcanina a tým pádom kontrola, tak im to ukazujeme. Po zídení z kontroly využívame lavičku na krátky oddych a ja si dávam Bigshock – o pol tretej ráno je ten pravý čas, nie?

Na modrej za Ústupkami párkrát kufrujeme, našťastie to nikdy nie je viac ako nejakých 100–200 metrov, než si všimneme, že sme mimo trasu. Sú najkratšie noci v roku, takže pred Přemilovem už svitá a čelovky môžeme vypnúť. Stále postupujeme dvaja, v podstate prvú pauzu si dávame až v Trhové Kamenici, kde stretávame ďalších troch pochodníkov a jeden z nich sa rozhoduje čakať asi polhodinu na otvorenie obchodu. My zakráto vyrážame ďalej a doťahujeme aj tých dvoch pred nami. Ide sa mi dosť zle, Pavel je často 20–30 metrov predo mnou.

Takto sa po zelenej dostávame do Vítanova, kde je otvorený obchod a za ním je pod strieškou taký chlapský brloh – pár lavíc, stoly, otvárak na pivo visí na stene hneď vedľa kalendára asi zápasov miestneho futbalového tímu. Dopĺňam si pitie – ďalšia dvojlitrovka Kofoly na batoh a liter a pol Magnézie do hydrovaku, ale zatiaľ sa cítim, že to tu balím – posledných pár hodín sa mi ide fakt zle. Pavel po chvíli vyráža, ja zostávam odpočívať. Nakoniec, po asi polhodinovej pauze vyrážam ďalej a po nejakých sto–dvesto metroch sa rozbieham a ide sa mi podstatne lepšie. Fajn, oddych pomohol a Hlinsko nebude konečnou, aj keď ďalej idem sám.

Odrazu ma od trasy zdraví Olaf (a vraví čosi o 50 metroch skratky ;). Na chvíľu sa pri ňom zastavím, ale potom pokračujem ďalej. Začína byť dosť teplo, a aj keď to pred svitaním vyzeralo nádejne a objavila sa oblačnosť, nebo je vymetené a Slnko páli. S klobúkom na hlavu som počítal, ale ruky by to ešte chcelo zakryť. Zo softshellky ale slnečník neurobíš… V porovnaní s večerom to ale horšie nie je – je síce teplejšie, ale oveľa nižšia vlhkosť, chýba teda pocit dusna a aspoň rýchlo vysychá tráva a bahno na cestách. Zapínam si na mobile navigáciu do Sněžného proste preto, aby som vedel, koľko zostáva kilometrov.

Prichádza rácestie Lány, zapisujem kontrolu a za ním vidím v lese sediacu postavu opretú o strom. Vida, Pavel dobehol svoju krízu a odpočíva v pokoji. Len ho zdravím (a možno zobúdzam?) a idem ďalej. V Herálci som o 12:30, bagety mi už došli a do Sněžného ešte ďaleko, takže si v potravinách dokupujem tri rohlíky, hermelín a parenicu. Dávam si ďalšiu dlhšiu prestávku a krátko po jednej vyrážam na posledných 14 km. Teda, pohrávam sa s možnosťou dať si v Sněžném ďalšiu dlhšiu pauzu, ešte dve hodinky pokračovať a konečne zlomiť stovku, ale…

Na vrchole Devíti skal dobieham ďalšieho chodca, ktorý v Herálci nestál tak dlho a chce pokračovať do Jimramova, odkiaľ má od Jirky, ktorý si tam nechal pred DC auto, sľúbený odvoz. Chvíľu ideme spolu, ale na rázcestí pod Lisovskou skálou si sadám a tak mi uteká. Za to ma krátko za ním doťahuje Pavlína, ktorá už dlhšiu dobu ide bez itinerára a tak chvíľami náhodne blúdi. Spolu schádzame nepríjemný úsek od Malinské skály a potom aj od Dráteniček. Čaká nás len posledný výstup pred Sněžným. V jeho priebehu sa v inak horúcom dni objavuje pár závanov studeného vzduchu – čo to? Na vrchole stúpania je to jasné – nevidieť len tmavé mraky, ktoré sa posledných pár desiatok minút kopili, ale aj pruhy dažďa smerujúce dolu z oblohy. Na radare overujem, že to do Sněžného bude tesné, lebo búrka nám ide naproti. Nad Sněžným sa s prvými kvapkami dažďa objavuje aj Pavlínin priateľ, ktorý jej ide naproti s fľašou Kofoly. Sľubujem jej, že za ňu pošlem cieľové info a posledných pár sto metrov idem sám.

V stále ešte miernom daždi dochádzam tesne po štvrtej na námestie v Sněžném a rovno sa schovávam pod strechu pri zavretej Jednotě, lebo dážď rýchlo zosiľuje. Už tu v okolí pár pochodníkov čaká na jediný autobus, ktorý ide o 16:32. Krátko na to prichádza aj Pavlína, ale miesto pod strechu či do auta mieri na trávnatú plochu na námestí a krúži tam v daždi naboso okruhy, kým jej hodinky neohlásia prejdenú stovku. Hypnotizujem radar – vidieť, že všade v okolí sa rýchlo objavujú ďalšie búrky, ale mne ide len o desaťminútové okno, v ktorom by som dorovnal, a ideálne vylepšil vlaňajší výkon. Okolo 16:20 dážď slabne, tak vyrážam na nejakých 350 metrov po zelenej – tak, aby som sa stihol vrátiť včas na autobus. (Čo som hovoril tomu Gimlimu cestou na štart? ;) Sily a čas na stovku až 105 by boli, ale nepáči sa mi predstava toho, že zmoknem a potom budem dúfať, že chytím stop niekam k vlaku.

V Novém Městě vchádzam do Lidlu, kde si chcem kúpiť nejaké pitie na cestu a narážam na robotníkov, ktorí Lidl prestavujú… Veľkú ceduľu pred vchodom, že je tento víkend zavretý, už vôbec nevnímam. Vlak do Žďáru ešte skoro zvládnem bez spánku. V Žďáru potom stíham otočiť Kaufland vedľa stanice – Kofola má novú fľašu 2,25 litra! V Havlíčkově Brodě ku mne pristupujú ďalší dvaja účastníci DC, ale to už som tuhý a nakrátko ma vždy zobudí len zastavenie vlaku v stanici. Tretí rohlík a parenicu z Herálce dojedám doma ako večeru.

 autor: Aleš Jahelka, léto 2019
Na svůj osmý Den cesty jsem se velmi těšil a to prakticky už od konce jarního DC. Jedná se o závod, který mě neuvěřitelně chytnul a dostal jsem se s ním do míst, která bych normálně nikdy neprošel. Jelikož byl tentokrát zvolen start v Přelouči, jenž mám necelou hodinu cesty od domu, byl začátek velmi příjemný, protože jsem se mohl vyspat do sytosti a nemusel moc přemýšlet nad dopravou. Počet účastníků byl tak akorát, ve startovce jsem našel pár známých, počasí vypadalo slibně a trať zajímavě. Rozhodně vše ukazovalo na zajímavý den.
Na startu jsem chvilku hledal registraci, ale nakonec jsem ji našel. Ještě před startem jsem potkal kolegu Frantu, který se mnou šel celou jarní část a tentokrát se k němu připojil i jeho syn. Stíháme spolu prohodit pár slov 3, 2, 1...start. Trasa vede nejprve po asfaltových cestách, ale pak se začíná klikatit a stoupat do mírných kopců. Jdeme všichni společně, ještě s Karolínou a pár dalších lidí na trase střídavě míjíme. Za K2 následuje první menší pauza, lehčí sváča a něco k pití. Dále pokračujeme až do Lichnice, kde si sedáme na langoš a kofolu. Počasí je velmi příjemné, jdu jen v tričku a musel jsem ohrnout i kalhoty. Dále následuje pauza v Třemošnici, kde v místním krámku doplňuji zásoby.
František si udělal domácí úkol a asi 40km trasy si předem již prošel, za což ho velmi chválím - ušetřil nám spoustu bloudění. U Seče se začíná již ochlazovat, ale pokud člověk jde, vůbec to nevadí. Kontrola na zřícenině Oheb se těžko hledá, ale naštěstí je nás tu aspoň deset, takže ji nacházíme. Pak oblékám bundu a po pár dalších kilometrech je nutné vytáhnout i čelovku. Trasa vede lesem a jsou tu celkem nepříjemné kořeny, které se musí překračovat. Na Horním Bradle jdeme na chvíli do hospody, kterou již evidentně několik závodníků navštívilo a několik zde ještě sedí. Na panu hostinském je vidět, že má dost a i jídelní lístek je prořídlý, ale na osvěžení, ohřátí a chvilku odpočinku, restaurace bohatě stačí.
Následuje úsek do Hlinska, který jdeme za tmy. Zde jsem si vyhlédl noční kebab, který má otevřeno až do čytř do rána, jsou tři, takže jej bez problémů stíhám. Zde se od skupiny odděluji a jdu na pauzu. Chvilku uvažuji nad prvním ranním vlakem, ale nakonec zvítězí chuť jít ještě dál a tak po malém občerstvení pokračuji ještě do Herálce. Jdu již sám s občasným potkáním jiných závodníků.
Do Herálce přicházím kolem šesté, ještě je čas, než pojede autobus a tak jdu kousek po trati na první rozcestník, kde závod ukončuji, jedná se kilometr 82,4. Následuje návrat na autobusovou zastávku, kde se již několik závodníků snaží ohřát pod alufólií. Ze vlastní zkušenosti vím, že jak si sednu, dá se do mě zima a je konec, proto postávám, než přijede autobus. Cesta domů mi trvá asi čtyři hodiny a musím čtyřikrát přestoupit, ale i tak se stíhám alespoň trošku vyspat.
Na závěr si dovolím pár postřehů a zkušeností. Kdo nemá nachozeno, je nesmysl plánovat, že na prvním DC dám hned stovku a ještě si pak půjdu zahrát tenis. Když jsem šel první DC, tak jsem dva dny přemýšlel, co dát do batohu a stejně jsem půlku věcí neměl a druhou půlku táhnul zbytečně :-) (teď mám hotovo za pět minut a většinou využiji vše). Závod je opravdu o zkušenostech a každému sedne něco jiného. Je super jít s někým, alespoň část trasy, trochu pokecáte, trochu vyčistíte hlavu a poznáte i super lidi, čímž zdravím všechny, se kterými jsem mohl pokecat a závod mi rychleji a příjemněji utíkal.
Rozhodně děkuji organizátorům za super závod, nádhernou trasu, asi nejlepší, kterou jsem zatím šel, ne moc prudkou a s krásnými výhledy, cesotu bylo dost možností jak doplnit zásoby, jen bohužel návrat domů byl zdlouhavý, ale holt nikdy nejde vše dokonale. Už teď se však těším na další ročník a další zajímavá místa.

 autor: Tomáš Štec, léto 2019
Vlak z Prahy je v Přelouči načas, takže máme 40 minút do štartu. Tritas s prezenciou sa síce snaží schovať v bočnej časti čakárne, ale nakoniec ho viac-menej všetci nájdu. Päť minút pred štartom dávame vonku posledné pokyny a potom je asi 15 sekúnd po 09:30 ráno a Tritas velí „štart!“.

Vyrážame po zelenej do Klenovky, potom skratkou do Veselí. Nasleduje červená cez Jedousov, na rázcestí U kříže si odskakujem do krovia a o 400 metrov nasleduje K1. Sem to trvalo 65 minút. Kým si zaznačím kontrolu a vytiahnem nejaké jedlo a pitie, prichádzajú Eva s Tritasom a tak sa k ním pridávam. Kam vlastne na dnešnom DC idem? Na jar mi to nesadlo, prešiel som asi 55 km z 90, teraz sa pohrávam aj s možnosťou skončiť večer. No, pôjdem, kým to pôjde, a až to nepôjde, tak začnem zisťovať, ako sa dostanem domov.

Som zvedavý, či Tritas napíše svoj report. Pôvodne nemal vôbec vyrážať na trasu, len v Přelouči odštartovať. Na chrbte väčší batoh, kde má, mimo iné, pár kníh na strávenie čakania a veci na plávanie. Okrem toho na nohách rifle, a mestské botasky. Jedlo a pitie sa mu už do batohu nevošlo, tak si ho nesie v igelitke – taký príkladný pochodník.

Takto v trojici sa dostávame na Lichnici, kde kontrolu zapisujeme o pol tretej. Ja si v stánku pod hradom dávam Kofolu, Eva zmrzlinu a Tritas dva hotdogy. Potom schádzame do Třemošnice, kde sa najprv zastavíme v potravinách a potom si v reštaurácii dávame obed. Okolo štvrtej potom vyrážame na ďalšiu cestu k Seči.

Je po pol šiestej, Tritas sa s vybitým mobilom a hotovou dennou prechádzkou chystá na autobus zo Seče o 18.12. Záludné ale je, že autobus nezachádza do Seče, ide iba cez časť Kraskov, kam to má Tritas najkratšou trasou asi 4,5 km. Takže necháva Eve vodu a vyráža na rýchly postup s výhľadom na skrátenie trasy stopom. No a my, už len vo dvojici s Evou, vyrážame po ďalšiu kontrolu na Oheb.

V Ústupkách si vo vyžratom bufete dávame posledné kvapky Vinei – Kofola došla už dávno, Vinea došla v priebehu čapovania našich pohárov. Odkladám slnečné okuliare do batohu, ale ešte nevyťahujem čelovku. Po vyrazení mám plné ruky, takže mi Eva za pochodu lúpe vajíčko. Bez čeloviek ešte pokračujeme na Mladiny, ale ten záver už je náročný – byť kontrola o kilometer ďalej, asi vytiahneme čelovky už pred ňou.

Do noci vyrážame s Evou teda sami. Len pred Trhovou Kamenicí, pri letnom tábore Chrudimka je nejako živo a spoza plota nás povzbudzuje pár ľudí. V Trhové Kamenici stretávame postupne dvoch ďalších pochodníkov, s jedným z nich pokračujeme smerom na skanzen Vysočina, kde sa doobliekame – napriek predpovedi je pomerne chladno. Eva spomína na zážitky z prechádzania trasy s deťmi. Na Stanském mlýně sme o jednej, je tam svadba. Keď si na 10 minút sadneme, postupne nás dobehnú aspoň štyria ľudia.

Potom už sme v Hlinsku, prechádzame okrajom, za kontrolou pri Lipe skusmo hľadám spoje a on ide za hodinu prvý ranný vlak. Ale my pokračujeme ďalej. Už sa nám to nejako vlečie. V Herálci sme za svitania, v zastávke nachádzame Ladu s parťákom zabalených do termofólie – kým pôjde autobus, majú ešte hodinu a pol času a už tam, podľa vlastných slov, čakajú asi tri hodiny. Ladu v jej plánoch na stovku a dobrom tempe zradilo trávenie.

Pridáva sa k nám Fazol s parťákom, dokonca ďalej po trase vyrážajú ešte pred nami. Na výstupe na Devět skal poriadne pridávame, hore sme o siedmej, už vyšlo Slnko a dosť fúka. Potom už prichádza žltá, červená, neustále rozoberám zostávajúci čas a kilometre do Sněžného – vyzerá to tak, že by sme Sněžné mohli stihnúť nielen na autobus o 09:55, ale dokonca i do konca časového limitu. Teda, navigácia na mapy.cz mi neustále podsúva priemernú rýchlosť 3 km/h a Sněžné o desiatej, ale keďže ideme rýchlejšie, odhadovaný čas príchodu postupne klesá. Eva teda ešte rozoberá možnosť odbočiť na Kadov, alebo na Krátkou, kde ten autobus tiež zastavuje, je to o chlp bližšie, a naviac tam ten autobus ide o niečo neskôr.

Časový plán nám nabúrava strmý a kamenitý zostup z Malinské skály, ale i z toho sa oklepeme a šliapeme odhodlane ďalej. Tá hromada vrstevníc pred Sněžným znamená stúpanie, ale to už zvládame a na zastávke v Sněžném sme asi päť minút pred časovým limitom. Ja si idem do otvorených potravín pre Kofolu, ostatným sa nepáči mať na konci vzdialenosť 94,9 km, takže využívajú čas a vyrážajú ďalej po trase doplniť si aspoň tých sto metrov, prípadne viac, podľa toho, čo stihnú. S Kofolou tiež vyrážam za nimi a pred koncom limitu si pripisujem ešte 200 metrov. Ha, tak nie, ona tá zelená odbočuje doprava, takže po trase len 150 m.

Takže 95 km je môj nový najlepší výsledok, keď som si ten predchádzajúci zlepšil o… 200 metrov! :-D

Fotky: http://atrey.karlin.mff.cuni.cz/~jeffer/index.php?p=foto&gal=male_akcie_2019&pg=5

 autor: Šárka Melicharová, jaro 2019
Do letošního roku mé obzory sahaly k 30. kilometru (a i to bylo jen tak tak dosáhnutí), ale pak jsem poznala Martina – prozřetelně zrovna před DC Naruby, který spojoval účastníky ne na startu, ale v cíli.

O DC se mi Martin zmínil přímo a také rovněž bez oklik – a s dávkou shovívavosti ke mně – vytyčil cíl 60 kilometrů (trasa Zábřeh II.) s tím, že to je už hezká procházka i pro něj, a já možná neumřu. S vědomím, že pravděpodobnější je opak, jsem sbalila jídlo, spacák a naštěstí i turistické hole, které mi výrazně doporučila fyzioterapeutka, kterou jsem s úpěním kvůli zádům navštívila po… minulém výletu s Martinem. A šlo se.

Šlo se od 18:30 a šlo se hezky (za což vděčím a tímto děkuji Martinovi) a poměrně rychle. Za noc jsem se zamilovala do holí (záda ani nemukla) a ušli jsme výraznou část trasy. Začínal se poněkud vyjevovat přebytek času, který vzhledem k zimě byl problémem, a ne požehnáním. Sobota byla dlouhá, klidná a vyplněná četným poleháváním, psychickou pohodou, příjemným hovorem a jen pozvolným posouváním se vpřed, až je mi jako novopečenému účastníkovi DC – zvlášť vzpomenu-li si na uhnané kolegy, které jsme potkali ke konci DC – opravdu trapně a stydno.

Od těchto pocitů jsem se oprostila už brzy – pořadatelé nám do výsledků nejprve omylem zaznamenali jinou trasu o 90 kilometrech, které se obratem staly metou pro příští rok, případně půlrok. A já si hned mohla oddechnout – všechno je v pořádku. Prostě umřu příště. :)

 autor: Tomáš Štec, jaro 2019
Ako nedôjsť


Keď na organizátorskej schôdzke Gimli predstavil tento formát, rozmyslel som si, čo by som mohol zvládnuť a potom dlho hľadal vhodné miesto štartu. Nakoniec voľba padla na Červenku, kam je dobré železničné spojenie.

Vlak chvíľu meškal, takže v Července som bol pol hodiny pred štartom a nejakým čakaním na stanici som sa nezdržiaval – rovno do Litovle. Čas štartu som tak mal v Litovli na moste cez Dušní Moravu. No a na námestí som odfotil hodiny na radnici a zapadol do reštaurácie na večeru. Od oficiálneho štartu ubehla už skoro hodina, keď som sa konečne zdvihol a vyrazil do súmraku a Litovelského Pomoraví.

Podľa aplikácie bola kúsok predo mnou Andrea. Keď som v Mladči pri jaskyni zastavil, aby som slnečné okuliare vymenil za čelovku, bola asi 5 minút predo mnou. Takže som nasadil stíhacie tempo a skutočne som ju neďaleko Pateřína dobehol. Ďalších 7,5 km až za Bouzov, kde sa naše trasy rozchádzali, sme tak absolvovali spolu. V Bouzově sme stretli opilca, ktorý nám chcel udať svoje cvičené mačky, dali pauzu na jedlo, a potom už každý pokračoval vlastnou cestou.

Osamelá noc bola… zábavná. Tisíce očí svietiacich v lese na oboch stranách cesty. Väčšinou to boli srnky, v prípade kríku s dvomi pármi očí na vstupe do ktorejsi dediny potom dve mačky v jeho korune. Noc pomaly ubiehala, sily pomaly ubúdali, únava bola čím ďalej, tým horšia (nemal som energydrink), až prišiel neznačený úsek nad Boršovem. Podľa mapy lesná cesta, v skutočnosti za svitania rúbanisko, všetky cesty zahádzané odrezkami (konármi), predieranie sa húštinou. Jedno divé prasa a po zídení na cestu v Boršově… Kliešť! Liezol si to po nohe niekam nahor. Tak som začal oberať a o pol hodinu som ich mal obratých už asi 20… Potom už za svetla cez Boršov a na Hřebeč.

V Boršově boli potraviny, ale otvárali až o 20 minút, takže som ich nechal za sebov. V sedle som zaliezol pod strechu pred zavretým hostincom, zjedol posledný kúsok bagety a čakal až prejde dážď. Potom už som postupoval vlhkým hrebeňom so stále väčším hladom a stále tesnejším časovým limitom. No a tak ma to prestalo baviť. Z rázcestia Nad Vískou – hájovna to do Mladějova na stanicu boli 4 km a vlak za hodinu a pol, do Anenské Studánky, kde by snáď bola prvá možnosť zohnať nejaké jedlo kilometrov 7, pri súčasnom tempe teda asi hodina a pol a to sa mi bez jedla už nechcelo.

A že nebolo ani poludnie, tak sa mi nechcelo ani čakať v cieli na jeho oficiálne otvorenie a vyrazil som radšej domov. Takže nabudúce viac jedla a uvidíme.

 autor: Pavel Fusek, jaro 2019
Dobrodružství, zase jednou dobrodružství, velké dobrodružství.

Dávno jsem zapomněl co je běhání.
Dávno jsem zapomněl, že jsem se přihlásil na den cesty.
Dávno jsem zapomněl proč se mi líbí život plný dobrodružství.

Nebýt náhody díky které jsem získal v pátek ráno půl hodiny volného a kdy jsem otevřel email a četl jsem zprávu od orgu který začínal : “ahoj kloboučníku” nebyl bych. V práci stejně furt nestíhám a jedna sobota mě nezachrání. Spíše mě už zas došli sirky do pracovního zápalu, která je moje životní láskou a která mě provází už 30 let.
Ono potit se a pracovat sám na sebe a přitom něco fyzicky budovat je fajn a neznám nic lepšího než vzít ze země hlínů a písek a uplácat nějakou tu bábovičku nebo nějaký domeček. jelikož skutečně tvořím lepší svět, když opravuji staré a rozpadlé chaloupky na hezké domečky.
a právě proto najít nové sirky, zas někdy zkusit potit se a přitom nic nebudovat. jen nějakou tu čáru na mapě zanechat - je zcela výjimečný fajn. a můj mozek to už dlouho potřeboval. Prožít i trochu jiný pot, bez složitosti jen se rozhodnou ted běžet a teď jít.
Takže ráno jsem se rozhodl že jdu prožiju dobrodružství celého jedno dne cesty. v práci jsem se zpotil do 16:00 poté hodinu balit a hodinu spěchat na start do Havlíčkova Brodu. Bohužel bych radši šel ze Z´dáru n/S. ale nešlo to změnit. děti mě zavezli, po cestě ještě namazat nohy a ostatní špatná místa, nakoupit nějaké jídlo. a vyrazit na cestu, na dobrodružství.
paráda, paráda potím se. jenže asi za dvě hodiny se ozvalo chemizované neumyté a na místo oběda rozkousané zelené jablko, uf ty křeče. takže těsně před setměním jsem na vícekrát vyprázdnil obsah střev. Co zbylých dvacet hodin budu trávit? v batohu jen sladké tyčinky a trochu ovoce! Vlastně já kloboučník běhám na vodu. naposledy jsem vlastně běhal na Slovensku koncem února. kdy jsem začínal postní období nejen bez masa, ale i bez vařené stravy. no a po skončení postního období jsem týden na to vyrazil na velké dobrodružství s prázdným žaludkem a střevy.
No vlastně bych mohli běhat ještě na pránu. přece mám apku v debylu. jenže to bych ho musel mít nabitej. ve čtvrtek jsem ho nechal na stavbě takže jsem startoval na 50%, ještě že mé děti mají tu powerbanku.

Cesta.
Cestu jsem stihl prolousknout ráno, napsat si kudy jdou další dva cestáři, alespoň barva turistických značek mi velmi pomohla. Cesta je cíl. Cesta je perfektní. Ale radši bych cestoval do hloubky vlastní duše. neboť ona mi dává možnost splynutí, možnost poznání, zázrak prožití jednoty. A odevzdanosti protože není jiné cesty než vpřed, není žádného klopýtnutí ani myšlenek na skončení. O to vůbec nejde. jde jen řešit problémy po cestě a snad očekávat, že přijde čas v samotě a ve tmě na mé filozofické trojhraní. na chvíle prožitků krásy kopců, luk a nebe a tato první hrana přejde do úžasu nad krásou země České v nohou mých. A pak na druhém hraní si uvědomovat při každém kroku vděk, za možnost pohladit svými hnátami a botami zemi zaslíbenou. a při třetím hraní splynout s kopcem, s pěšinou, s posledním douškem vody, odevzdaností splynout se vším. Ó, to mé nebe jest!

Bohužel nic se nekonalo, došla prána i voda. U velkého Dářka ani nedopité pivo nezbylo, ve Škrdlovicích všechny krčmy zatvorené. takže až potůček lesní - záchrana má. až do rána pití zbylo. v Poličce svačina dokoupena, mobil dobit o 1% a bez vize oběda vyrazit dál na Svitavské pahorky, kde opět voda došla a slabost nastoupila. Nicméně z Brna mě povzbudil další cestář. děkuji mu za vytržení ze samoty.
Děkuji i Vám všem co jste v tělocvičně vypadali, že máte den cesty za sebou. i když si stejně myslím, že jsem se nejvíc kolíbání líbal - kolíbal. ještě po týdnu to trochu bolí, když klečím na betonu.
Dále děkuji za pokec ve vlaku jelikož setkání denocestářů je vzácné.

Stovka je pro běžce kloboučníka takříkajíc povinnost.
Takže všem stopatnáctkrát díky.
PF

 autor: Pavel Rossner, jaro 2019
Pro 30. Den cesty si organizátoři připravili překvapení: nebude společný start, ale všichni se sejdou ve společném cíli – v Ústí nad Orlicí-Kerharticích, v Pivnici u Kačera. Každý účastník si mohl vymyslet trasu o libovolné délce začínající v libovolném místě. Podmínkou bylo vyrazit na cestu 26.4. v 18.30 a dojít do cíle do 18.30 následujícího dne. Kdo nestihl, měl DNF. Navržené trasy ještě museli schválit organizítoři.

Den cesty jsem šel teprve podruhé, ale tenhle koncept se mi zalíbil. Dalo mi to možnost podívat se do údolí Tiché Orlice mezi Chocní a Ústím nad Orlicí, které jsem znal jen z vlaku a které mě vždycky lákalo. O parametrech trasy jsem měl jasno: výchozí bod snadno dostupný vlakem, délka trasy alespoň 100 km a koncový úsek vedený kolem Tiché Orlice přes Bezpráví. Jako železniční nadšenec si rád prohlížím fotky vlaků na trati do České Třebové procházejícím malebným údolím řeky. Po testování různých variant jsem se nakonec rozhodl pro cestu ze Žďáru nad Sázavou přes Žďárské vrchy, Budislavské skály, Vysoké Mýto, Choceň, Brandýs nad Orlicí a Bezpráví do Ústí nad Orlicí. Trasa měla měřit 104.9 km s převýšením kolem 1700 m, takže byla spíš méně náročná, ale netroufl jsem si plánovat něco těžšího, co bych pak třeba nestihl v limitu ujít. Pár dní před pochodem zveřejnili organizátoři seznam kontrolních bodů pro každou schválenou trasu. V těchto bodech se každý účastník pochodu měl vyfotit a k tomu měl v levé ruce mít papír s nápisem MOTIVACE – text ovšem organizátoři zveřejnili až těsně před startem. To aby se nemohl nikdo připravit a vyfotit na kontrolách dopředu. Na „moji“ trasu se nakonec kromě mě přihlásili čtyři další závodníci. Byl jsem mile překvapen, že je o ni takový zájem :-).

V den startu jsem do Žďáru přijel 18.30, ale než jsem se zorientoval a pořídil pár fotek, nikoho, kdo by vyrážel na pochod, jsem u nádraží neviděl. Vyrazil jsem tedy sám, ale perspektiva, že budu šlapat celou noc, aniž bych si mohl s někým popovídat, moc příjemná nebyla. Naštěstí jsem u první kontroly, která byla kousek za Žďárem, narazil na dvojici, u níž bylo záhy jasné, že má stejný zájem jako já: dojít do Ústí nad Orlicí. S Petrou a Jirkou jsme tedy pokračovali společně až do Světnova. Tam jsme se kvůli mému focení rozdělili, ale znovu jsme se setkali ve Škrdlovicích. V tamější hospodě pak Petra s Jirkou zastavili, aby doplnili zásoby tekutin, a já jsem již za tmy pokračoval směr Žďárské vrchy. Čekal mě úsek s relativně větším stoupáním, ale terén příliš obtížný nebyl. Když jsem se blížil k vrcholu Tisůvka, zahlédl jsem v dálce světlo. Po chvíli jsem narazil na další dva pochodníky – Janu a Vojtu. Tak už jsem znal všechny ty, kteří si vybrali moji trasu. Společně jsme pokračovali temnými lesy, až kousek za Devíti skalami se Jana oddělila a my jsme s Vojtou pokračovali ve dvou. Avšak jen co jsme došli do Svratky, vidíme, že nás dohánějí Petra s Jirkou. Velkou část pochodu jsme pak pokračovali v tomto duchu – chvíli byli rychlejší Petra s Jirkou, jindy zase Vojta a já, někdy jsme šli všichni společně. Předpověď počasí hlásila ochlazení a déšť, ale zatím jsme měli štěstí a bylo docela přijatelně. První náznaky zhoršujícího se počasí se objevily kousek za Borovou – začal foukat silný, studený vítr. Než jsem dorazili do Budislavi, byla mi už pěkná zima a musel jsem vyndat pláštěnku, poslední vrstvu oblečení, která mě mohla před nepřízní počasí ochránit. Kromě větru se totiž přidal i jemný, ale vytrvalý déšť. V Budislavských skalách jsme byli již za svítaní. Čekal nás trochu technicky náročnější terén, který snížil naši rychlost. Chtěl jsem udržovat průměr 5 km/h, to se ale nyní nedařilo. Po zdolání tohoto složitějšího, ale krásného úseku jsme pokračovali údolím Novohradky až do obce Bílý Kůň. Počasí se trochu umoudřilo a šlapalo se nám docela dobře. Pak nás ale čekal dlouhý úsek po asfaltu, což jsem bohužel při plánování trasy nedokázal přesně odhadnout. Blížili jsme se k Vysokému Mýtu, kde byla navíc objížďka, takže i provoz na silnici docela zesílil.Tenhle úsek se mi asi líbil nejméně. Průchod Vysokým Mýtem jsem využil k doplnění zásob jidla (4 housky v Albertu) a po krátké zastávce na náměstí, kde se nás krátce sešlo všech pět, jsme postupovali do Chocně. Měli jsme za sebou již přes 70 km a únava se začínala hlásit o slovo – cesta již neubíhala tak rychle. V Chocni jsme se konečně dostali do údolí Tiché Orlice. Kus před Brandýsem nad Orlicí mě při jedné ze zastávek Vojta poslal napřed, tak jsem posledních asi 11 km absolvoval sám. Za Brandýsem se cesta přiblížila železniční trati a já jsem měl plné ruce práce s focením. Jeden vlak za druhým – prostě paráda. Pak ale cesta začala nezadržitelně stoupat od řeky do kopců a já jsem si říkal, kdo to takhle nemožně naplánoval – no, nemohl jsem si stěžovat, byla to moje práce :-). Pak zase prudce dolů do Bezpráví, kde jsem na zastávce potkal Janu, která zde měla naplánovanou delší pauzu. Chvíli jsme si povídali, ještě jsem vyfotil pár vlaků, a pak jsem vyrazil na posledních 5 km do Kerhatic. Cesta opět dost stoupala, ale byly to opravdu již poslední kopce. Po prudkém sestupu a krátkém úseku mezi domy jsem se asi v 17.15 dostal do cíle. Sice jsem přišel více než hodinu před limitem, ale proti svému plánu jsem měl téměř hodinu zpoždění. Trasa sice byla spíše snažší, ale průměrnou rychlost 5 km/h se mi udržet nepodařilo. Krátce po mě dorazili ostatní pochodníci z mé trasy – Jana, Petra s Jirkou a Vojta. V tělocvičně, která s hospodou sousedila a kam přicházeli i pochodnící z dalších tras, jsme dostali polévku, organizátoři si zaznamenali naše příchody a ověřili, že jsme prošli všemi kontrolami. Tím pro mě 30. Den cesty končil.

Závěrem chci organizátorům poděkovat za zajímavou modifikaci Dne cesty, a mým souputníkům za to, že si trasu vybrali a že mi dělali společnost. Všem také gratuluji k úspěšnému absolvování trasy, zvláště pak Petře, pro kterou to byla vůbec první stovka. Opravdu úctyhodný výkon! Těším se na budoucí Dny cesty.

 autor: Jan Fátor, jaro 2019
http://stareye1.blogspot.com/2019/05/den-cesty-noc-plna-sledujicich-oci.html

 autor: Zbyněk Pawlas, léto 2018
Bezprostředně po skončení jarní části jsem dost váhal, jestli si trasu na podzim zopakuji. Časem však převážila chuť přidat další start na Dni cesty. Tato akce je návyková, takže po dvacáté druhé jsem vyrazil zdolávat neurčitý počet kilometrů. Možná i díky tomu, že jsem byl na vlastní kůži připravený na to, jaký profil mě čeká, se mi šlo o poznání lépe než na jaře.

Hned po startu se přihnal déšť, který nejvíc zesílil těsně před první kontrolou, kde jsme trochu bojovali s tím, jak udělat nefunkční fixkou nějakou značku a nenechat itinerář moc rozmoknout. Nezbylo než jít a zastávky dělat jen krátké. První jsem si dopřál na Vlčím kameni, kde jsem se nasvačil a vyměnil vlhké ponožky. To už se počasí vylepšilo, místy zlobil jen silnější vítr. Nevím, jestli jsem víc času strávil škrábáním se na Bouřňák nebo sestupem dolů, každopádně jsem v Hrobě potřeboval si chvíli odpočinout a občerstvit se na lavičce na náměstí. O něco dál v Křižanově řešili nějaký problém místní policisté, asi vše zvládli, protože cestou k Hornímu Háji už kolem mě projíždělo jejich auto. Stoupání na Stropník se mi na jaře nezdálo tak nekonečné, asi mi tentokrát chyběla ta dvě piva, co jsem si tehdy v Hrobě dával. Cestou nahoru přišlo jediné odbočení z trasy, funěl jsem za kolegou přede mnou a ten po chvilce zjistil, že jsme z rozcestí Pod Stropníkem zvolili špatnou ze dvou cest. Takže nezbylo než sejít zase kousek dolů a vydat se správně po zelené. Noční výhled od kontroly byl opět pěknou odměnu za tu námahu. Následoval sestup k Rýzmburku, který jsem opět za světla neviděl, a po něm další dlouhý výstup.

Nahoře v Dlouhé Louce přišlo milé překvapení. Už předtím jsem cestou z Komáří hůrky šel chvíli s Evou, která zmínila, že její kolega z jara letos kvůli problémům s kotníkem nemůže jít, ale doveze jí ráno kávičku. Když jsem kolem šesté ráno docházel k restauraci Rozcestí, akorát přijelo auto, které řídil právě tento Evin kolega. Eva se vzápětí objevila také, už patnáct minut čekala zmrzlá někde poblíž. To už mi byl nabídnut teplý čaj, což jsem samozřejmě s velkým vděkem přijal stejně jako Gábina s Maxem, s kterými jsem se poslední kilometry několikrát míjel. Občerstvení a svítání dodalo sil do dalších kilometrů. Před napojením na žlutou jsem se krátce pobavil s Gábinou, která zde končila. Pak přišel nejhorší úsek trasy v podobě sestupu do Šumného dolu, to už moje kolena dost trpěla. Za světla byl možná ještě horší než na jaře za tmy. V 10 jsem byl u hostince Klíny, bohužel otevírali až v 11. Nečekané občerstvovací stanice jsem se ale dočkal na Jeřabině. Po zapsání kontroly a chvilce odpočinku se objevila Eva a hned za ní její kolega s berlemi. Od parkoviště to vzal na rozhlednu i s baťůžkem, ve kterém donesl kafe a kofolu. Kafe s mlíkem jsem si nabídl a zbytek kofoly dostal na další cestu. S tím, co jsem dostal, a zbytkem vody, co jsem měl, bylo jasné, že nebudu muset řešit problém, kde dočerpat tekutiny. Sešel jsem do Mariánského údolí, kde jsme na jaře skončili. Na startu Jeff zmiňoval, že jediný delší rovný úsek je před Jezeřím. Jsem rád, že jsem se ho dočkal, tady se šlo celkem dobře na to, jak už jsem byl unavený. U další kontroly jsem musel volat Gimlimu, abych zjistil, že je o něco dál. U zámku Jezeří jsem byl necelé čtyři hodiny před časovým limitem. Svatebčané se zrovna chystali fotit, moc jsem se nezdržoval a raději to vzal ještě na rozcestí Pod Jánským vrchem. Vidina dalšího kopce a hlavně toho, že bych pak někdy musel dolů, nebyla nic pro moje odrovnaná kolena. Sešel jsem po silnici do Černic, odkud jel autobus do Litvínova. Tam jsem měl chvíli čas, než pojede něco do Prahy, takže jsem si mohl v nádražce vychutnat první pivo od startu. Den cesty bez piva si nevybavuji, snad jen při úplně prvním ročníku.

Děkuji za další vydařený ročník DC s pěknou trasou, i když na mě až moc akční a náročnou. Jen škoda, že tentokrát mobilní aplikace nefungovala jako v předchozích vydáních, takže jsem neměl informace o ostatních.

 autor: Tomáš Štec, léto 2018
Na cestu na štart stíham rýchlik (aspoň môžem nastúpiť na Podbabě), takže na štarte som pred šiestou spolu s Gimlim. Také šťastie nemajú ďalší, ktorí chceli z Prahy vyraziť nemeckým eurocity – budú štartovať neskôr. Medzi ľuďmi, ktorí sa postupne objavujú, prichádza aj Martina, ktorá po krátkej diskusii vyhlasuje, že keďže chce ísť „na pohodu“, tak môžeme ísť na pohodu spolu. O pol siedmej zapínam záznam na GPS a vyrážame zo stanice. Tesne za námestím v Krupce začína pršať, takže zastavujem a vyťahujem vetrovku, pri tom mi Martina uteká. K1 potom už spolu vyberáme v takom daždi, že fixka na papier skoro nepíše. Keďže dážď ešte zosiluje, schovávame sa na verandu blízkeho domu a čakáme asi 5 minút, kým to najhoršie prejde. Potom už začína výšľap, na ktorého konci nás poriadne schladí studený vietor na hrebeni, takže na Komáří hůrce ani nezastavujeme a svištíme ďalej. Odbočka na spojku na modrú nie je označená, ale aj tak idem podľa pamäte, GPS a mapy.

Prvú pauzu dávame v Dubí na zastávke – jedlo sa už celkom hodí. Vlčí kámen, Mikulov, Bourňák, z kopcov sú pekné výhľady, ale hrozne na nich fúka, takže vždy len označíme kontrolu a utekáme sa schovať do lesa. O druhej ráno je v Hrobě mŕtvo, akurát keď sedíme na námestí pri ďalšej pauze, prichádza z nečakaného smeru pochodník so psom. Opäť ho stretávame na Loučné, a až tam sa ukazuje, že ide sám a s DC (vraj) nemá nič spoločné. Medzitým sa z našej, pôvodne intenzívne diskutújucej dvojky, keď vynechám strmé stúpania, kde šetríme dych, stáva dvojka zamĺkla – Martina spí za pochodu, okolie príliš nevníma a len si čosi mrmle popod nos. Chvíľami ju aspoň budím šteklením, ale to pomáha vždy len na pár minút.

Prichádza ráno a pomaly vychádza Slnko. Rovnako ako na jar nasleduje hnusná žltá na Šumném dole. Martina je bez vody (a ja sa dnu hydrovaku tiež už blížim), ale v Rašově sa jej podarí ukecať personál reštaurácie, aby nás pustil aspoň na záchod, aj keď majú ešte zavreté. Na lavici pred reštaruráciou potom zaspávam ja, keď si dávam tousty na raňajky. Pri zostupe z Rašova k priehrade sa Martina konečne preberá, keď odrazu vykrikuje, že tú zákrutu pozná, že tam pred pár rokmi bola. Pri výstupe na rozhľadňu je potom diskusia dosť „nahouby“, čo Martina završuje zobratím pekného veľkého brezáku, ktorý po očistení na rozhľadni vydáva na milosť batohu.

Zostup do Jiřetína je nekonečný, potom je pred nami „rovinka“ na Jezeří. K13 na rázcestí chýba, asi sa Gimli nepozrel do mapy (kde je poloha rázcestia už opravená), a dal ju na miesto, kde bola na jar (a kde bolo na jar rázcestie zakreslené v mape). Tam ju skutočne nachádzame. Stále avizujem na Jezeří reštauráciu a tým pádom možnosť oddychu, ale chvíľami už pochybujem. Istotu nezvyšuje ani svatba na záhrade zámku. Ale na nádvorie sa vôjsť dá a občerstvenie tam skutočne je.

O pol tretej sme už zas na kopci, na Starém Žeberku. Martina vyhlasuje, že chce zvýšiť tempo, takže sa lúčime – ja už na svižnú chôdzu fakt nemám energiu. Síce vyhlasuje, že ak neudrží tempo, počká na mňa, ale matematika je proti – ak pôjde ona šestkou a ja štvorkou, už po hodine cesty by na mňa musela čakať ďalšiu polhodinu. Cez Jedlovou sa dosť vlečiem, pred Novým Žeberkem nie je na asfaltke šípka doľava, takže tam chvíľu ten správny smer hľadám a nie som sám. V Pyšné mám ešte dve hodiny času, autá tu skoro nejazdia a hromadná doprava tiež nie. Po posedení pod lešením pri kaplnke preto vyrážam ešte do Boleboře a tam niekedy okolo pol šiestej balím. Asi by som zvládol aj Orasín, či dokonca Mezihoří, ale to by už bol len súboj s bolesťou, a do toho sa mi nechce.

Posledný autobus išiel pred dvomi hodinami, ale po chvíli stopovania ma dve pani berú do Jirkova na stanicu. Tam mám asi 20 minút, než prichádza priamy rýchlik do Prahy, v ktorom väčšinu cesty prespím. Zo stanice ešte píšem Martine, že som skončil, ona to práve balí niekde v rašeline za Mezihořím. Že dám viac, ako na jar, som snáď ani nečakal, ale podarilo sa. Snáď pomohla aj spoločnosť. Tož ešte raz diky.

 autor: Šimon Skotnický, jaro 2018
Na siedmom štarte som sa cítil inak ako na všetkých predchodzích. Už ma nestresuje, ako to zvládnem fyzicky, koľko vody a jedla zobrať, ako sa mi pôjde v noci. Voda mi dokonca 2x došla a nebol som z toho vôbec nervózny. Prvýkrát som ju doplnil v Hrobe u Vietnamca, druhý krát niekde v lesnej studničke. Prvýkrát som si počas DC zdriemol. Na kontrole pod vysielačom som si sadol a zaspal som. Zobudilo ma, keď mi kvapli sliny na nohavice. V tejto polohe sa so zavretou pusou asi ani spať nedá, tak sa holt stalo :D

Až na krátky úsek po Hrobe mi celú cestu robil spoločnosť Zbyněk. Chvíľami sme šli aj cez 20 metrov od seba, ale to sa stále počíta, nie? :D

Tento DC sa vyznačoval až úchylnou potrebou organizátorov ťahať trasu do/z kopca (toto nie je hate, iba expresívnejší popis). Nebolo kde si odpočinúť. Cesta hore je proste fyzicky náročná, ale tak nejak sa to prežije. Cesta dole je zas príšerná záťaž na kolená, nechápem ako to niekto môže dole bežať. Ale keď to zvládate, máte môj obdiv.

Na tomto DC sa ukázalo, aká dôležitá je psychická príprava. Je jedno čo to je, či ste nestihli nejaký úrad, je v problém v práci alebo doma alebo vás trápi fľak na stene. Môžete si byť istý, že o tom budete rozmýšľať komplet celú cestu. Na jednu stranu to je veľmi nepríjemné, obťažujúce, vyčerpávajúce. Na druhú stranu o tom uvažujete tal dlho, že potom úplne presne viete, čo urobiť. Je to teda, aspoň pre mňa, slušná psychická očista. Veľká škoda, že som nešiel aj na posledný jesenný DC. 2x ročne si srovnať myšlienky je tak akurát. Pôvodne som tentokrát na jeseň vôbec nechcel ísť, kvôli drsnému profilu. Ale nakoniec asi predsa len pôjdem. Budem mať asi nižšie ciele, ale pôjdem.

 autor: Zdeněk Rajnošek, jaro 2018
„Bože synku, jak si starý, tak si hlúpý!“ naskočila mi oblíbená hláška mého nebožtíka otce. Byla neděle 29. 4. 2018 kolem půldruhé odpolední a já v hospodě U Staré Pošty nedaleko pražského hlavního nádraží právě zjistil, že jsem ve vlaku z Chomutova nechal obal s mapami a itinerářem úspěšně dokončeného Dne cesty.
Zaplatil jsem a vyrazil na nádraží do informací. Odtamtud mě poslali do Ztrát a nálezů. Ochotný starší pán zavolal vlakvedoucí rychlíku 607. Ta ale oznámila, že vlak prošla a na sedačkách nic nenašla. Nejspíš mi obal spadl pod sedačku, když jsme s Filipem v Ústí nad Labem měnili pozice kvůli změně směru jízdy. Mám si zkusit zavolat později a sledovat eztraty.cz
Volal jsem později, sledoval stránky. Nic. Modrý sloupeček ve výsledcích trčí do vzdálenosti 115,4km. Tam jsem došel. Ale bez itineráře to nemůžu prokázat. Tož tak.
Děkuji pořadatelům za další parádní trasu. Děkuji těm nahoře za krásné letní počasí. Děkuji Filipu Bialasovi za nalezení ideálního zpátečního spoje z našeho společného cíle na Hasištějně. Bohužel jsme spolu nešli celou trasu, takže mi podle pravidel nemůže můj výkon dosvědčit.
Děkuji všem, se kterými jsem se potkal a vzájemně jsme se „zachraňovali“ a utvrzovali, že jdeme po správné cestě (Andrea Nováková, Kosťa Wiesner, Honza Blažek, Vláďa Mezník a další, jejichž jména nedokážu ani z výsledků odhadnout).
Děkuji akci Den cesty za to, že jsem se na ní rozchodil tak, že o týden později jsem si na Jesenické stovce zaběhl osobák.

 autor: Stanislav Knopp, jaro 2018
Přidávám odkaz na fotoreport z letošního jarního DC z pohledu postaršího účastníka, kterému už to tak rychle nešlape, ale přesto si cestu užívá.

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.2038956089707844.1073741849.100007804187050&type=3

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2018
Třetí desítku účastí na Dni cesty jsem načal s trochu rozporuplnými pocity. Tentokrát jsem si to neužil tolik jako v předchozích letech. Především díky tomu, že trasa střídající úseky do kopce a z kopce odčerpávala značnou část sil. Na druhou stranu trasa vedla zajímavými místy, na kterých jsem s výjimkou Komáří hůrky dosud nebyl.

Na Komáří hůrce jsem si také dopřál první krátkou přestávku a pivo po vyčerpávajícím výstupu v celkem teplém počasí. Další kratší pauza přišla na Vlčím kameni. Při sestupu z Bouřňáku se začala poprvé hlasitě ozývat kolena, to už jsem se těšil do Hrobu. Tam sice byla hospoda otevřená, ale bez kuchyně, takže jen dvě piva a šlo se dál. Cestou na Stropník se setmělo a náročný výstup byl odměněn krásným výhledem na osvětlené okolí. Dlouhá Louka byla na dosah, ale organizátoři připravili sestup do Oseku. Pokud nám chtěli ukázat zříceninu, tak ta stejně nešla ve tmě vidět. Takže zase nahoru. Krátký rovinatější úsek kolem rozhledny Vlčí hora dlouho netrval a přišel ještě kousek nahoru na Loučnou, pro mě nejvyšší bod trasy. Jednoznačně nejhorší úsek následoval při sestupu po žluté do Šumného dolu. Poslední kopec byl vrchol Jeřabina s další rozhlednou, tentokrát byl rozhled za ranního rozbřesku. Využil jsem toho, že Lenka přebývá na prodloužený víkend ve vedlejší vesnici a domluvil s ní odvoz z Mariánského údolí do Litvínova na vlak. Sice ještě zbývalo 2 a půl hodiny času, ale na další cestu už nebyly síly ani chuť.

Děkuji celodennímu souputníku Šimonovi, Lence za odvoz a samozřejmě organizátorům za další výborně připravenou akci. Trasa byla na mě dost náročná, ale s pěknými místy. Po celou dobu nebyl nejmenší orientační problém. Vlastní značení s odrazkami a šipkami v noci krásně fungovalo.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2018
Tri krčmy a jeden obchod


Kopec nahor (Komáří hůrka), kopec nadol (Dubí). To sa mi krčmu hľadať nechce, na obed je ešte skoro. Kopec nahor (Vlčí kámen), mierne nadol (Mikulov). Tu ma krčma pri lyžiarskom stredisku zláka na Kofolu. Predsa len je teplo a nejaké tekutiny sa hodia. Obed si nedávam, však niečo chytím ďalej…

Kopec nahor (Bourňák) a za Bourňákem už len Hrob (kopec dolu). Reštaurácia Beseda má otvorené, ale nevarí, takže len ďalšía Kofola (a to som si chcel dať obed – smola). Krátka rovinka.

Kopec nahor (Stropník), kopec nadol (Rýzmburk). Tu žiadna krčma nie je, takže hneď kopec nahor… Ha, došla mi voda v hydrovaku. No dobre, tak znovu: kopec nahor (Dlouhá Louka). Reštaurácia Na Faře „dnes z technických důvodů zavřeno“. Restaurace Rozcestí, otvorené! Nj, otvorené síce majú, ale kuchyňu už zavretú, takže na jedenie sú čipsy, arašídy a tyčinky. Beriem čipsy, tyčinky do zásoby, jednu Kofolu na to, a hlavne záchod, prezlečenie a vodu do hydrovaku.

Vonku je tma. Malý kopec nahor (Vlčí hora), potom ešte jeden (Loučná). Výhľady do svietiaceho podhoria sú perfektné, teraz ani tak nevadí ten opar, ktorý bol cez deň. No a hneď kopec nadol, kopec nadol, kopec nadóóóóól (to už je žltá nad Šumným dolem – seriously, kto ju tam vymyslel?!).

No a ako sa išlo dolu tak sa aj ide nahor (Rašov). Odbila polnoc, tu už je všade zavreté. Tak fajn, nemá cenu sa zdržiavať. Kopec nadol (nádrž Janov). Ajhľa človek! Leží v spacáku na brehu priehrady a spí. Nezdržujem sa, prichádza kopec nahor (Jeřabina) a ďalší pekný výhľad (ale tie kolená teda bolia…). A okrem toho som poriadne opelený – buky (nielen) na trase kvitnú a tak vo vzduchu lieta hromada peľu, takže chvíľami uvažujem, že radšej ponesiem čelovku v ruke.

A hádajte čo – kopec dolu (Mariánské údolí) a potom, svete div sa, rovina (Jezeří). Rázcestie Albrechtická štola je na opačnom konci štôlne, ako je nakreslené v mape (chyba na mapy.cz), ale kontrola je tam, kde je nakreslená v mape. Nevadí. Pretunelované dva potoky dvomi tunelmi, aby netiekli do bane. Ďalšie zaujímavé vodohospodárske dielo po vlaňajšom papiarenskom náhone do Žimrovic.

Zostáva kopec nahor (NPR Jezeř), ďalšia pekná výhliadka s kontrolou a po nej kopec nadol, ktorý už dosť „plazím“. Na kontrole 14,5 balím, aj keď do konca zostáva ešte asi hodina a pol. 80 kilometrov stačí, hlavne kolená si to myslia.

Takže opäť kopec nadol (Vysoká Pec), a dvadsať minút po ôsmej dorážam k potravinám, ktoré mali mať otvorené od ôsmej a stále sú zavreté. Z hovoru čakajúcich miestnych zisťujem, že predavačka zaspala, a že snáď dorazí. Trvá jej to do trištvrť na deväť, tak zatiaľ posielam foto itinerára a vyjedám tyčinky, ktoré som si niesol od Dlouhé Louky. Potom si kupujem raňajky a pitie na cestu. Zostáva ešte posledný kopec nadol na autobusovú zastávku, tam sadám o 09.21 do autobusu. Ideme v ňom traja, v Chomutově potom čakáme polhodinku na vlak do Prahy. No a ďalej mám v tej ceste značné medzery… ;)

Desať toustov padlo a ešte som stihol byť hladný. Trasa bola pekná a pekelne náročná. A moja predpoveď, že najlepší nedôjdu za Měděnec, sa potvrdila! :) (Ale bolo to tesné.)

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2017
Původně jsem počítal s tím, že svůj dvacátý standardní Den cesty absolvuji již na jaře. Pracovní povinnosti poněkud změnily plány, a tak k jubilejnímu startu došlo až teď na podzim. Po Tritasovi a Gimlim jsem se tedy taky dočkal dvacítky. I po všech těch startech se stále najde nového. V tomto případě to bylo třeba to, že trasa poprvé zavítala na území kraje, ze kterého pocházím. Díky tomu jsem měl zajištěný odvoz a vůbec poprvé jsem se tak po skončení putování nemusel spoléhat na veřejnou dopravu. To byla ideální možnost po delší době zase využít celého časového úseku, který DC nabízí.

Cíl být na trase 24 hodin se mi nakonec podařilo splnit. Posledních 15 minut už to tedy bylo jenom o tom pořídit nějaké fotky u přehrady a odšourat se k autu rodičů. Sice jsem doufal, že by to mohlo vyjít dál než ke Slezské Hartě, ale po jarním výpadku se mi prostě víc ze sebe nepodařilo vymačkat.

S vidinou dostatku času jsem začal celkem poklidným tempem, abych později zjistil, že dneska mi to stejně nijak svižně nešlape. V podstatě celou cestu jsem šel sám, užíval si krásnou trasu a postupně ukrajoval kilometry. Počasí vyšlo tentokrát úžasně. Na trati sice místy byly mokré a bahnité úseky, ale v porovnání s tím, co jsem se doslechl o jarní části, to bylo zcela zanedbatelné. I brody se daly překonat celkem v poklidu, boty jsem sundával jen u toho prvního. Kolem jedné hodiny jsem dorazil do Hradce nad Moravicí, kde jsem byl naposled párkrát během let gymplu stravených nedaleko odsud. Na Bezručově vyhlídce jsem si dopřál první krátkou přestávku. Hvězdnatou nocí se šlo dobře, čas ubíhal rychle, kilometry méně. Nad ránem se začala hlásit únava a v úseku před Vikštejnem jsem místy usínal za chůze. To už se ale začalo pomalu rozednívat a já pokračoval dál. Přišla část cesty po zelené značce nad Moravicí. Zde se nejvíc začala projevovat krize. Když jsem kousek za K6 hledal, kudy pokračuje zelená, tak mě paní z přilehlé chaty nejdříve omylem posílala zpátky, odkud jsem přišel, a říkala, že je to tam škaredé, což myslím bylo celkem odpovídající hodnocení. Další přestávku a výměnu promočených ponožek jsem provedl u kaple 14 svatých pomocníků v nouzi. Pořád bylo dost času, ale sil čím dál míň, takže bylo jasné, že konečný výkon bude zase někde kolem osmdesátky. Po cestě dosud nebyly možnosti k doplnění tekutin a kalorií v nějakém restauračním zařízení. To se změnilo až v Kružberku, takže bylo jasné, že ani tentokrát nezůstanu bez piva. Na zahrádce místní restaurace se už občerstvovala dvojice kolegů, se kterou jsem se během noci a rána párkrát minul na trase. Dal jsem si guláš s chlebem a pokračoval směrem k přehradě. Na cyklostezce u vyschlé studánky jsem další síly nabral krátkým prospáním se na lavičce. Poslední úsek s vlastním značením se už tak šel přece jen lépe. Všiml jsem si nějakých odrazek, ale za světla se dalo dobře orientovat jen podle mapy. Poklidnou liduprázdnou pustinou jsem dokráčel až k přistavenému autu, jehož posádka mezitím za odpoledne posbírala spousty hub v okolních lesích.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2017
Deväťnásty DC

Pár postrehov z trasy a okolia


„Tudy, zde jsou fáborky!“ Pričom DC žiadne fáborky na vlastné značenie nepoužíva… Keď to skúsia v lete, skončia v najbližšom detskom tábore.

„My jsme šli tamtudy, tam byly reflexy…“ Na dlhom úseku, kde sa išlo celú dobu po turistickej značke. Pri inom náhodnom pokuse asi nájdu nočnú kešku.

Ako bezďák som sedel pár hodín pred štartom na sedačke v ostravskom obchodnom centre a strihal si nechty nožničkami z lekárničky. A to priamo pred obchodom, kde som si tesne predtým kúpil dosť drahé merinové spodky, pretože „noc bude chladná“.

Je mi taká zima, že sa odmietam obliekať! To mi vlastne bola celú noc. Tá predstava, že by som mal zastaviť, dať dolu návleky, rozviazať topánky, stiahnúť nohavice, natiahnúť spodky, obuť topánky a nasadiť návleky a pri tom všetkom nezmrznúť… Radšej som mrzol za svižného pochodu a nové spodky zostali nevyužité na dne batohu.

6 hodín len na cukry, pretože poslednú žemľu som zjedol pred šiestou ráno niekde okolo K6–K7 a do poludnia, keď som skončil, mi zostala jedna Big Shock tyčinka a dva karbošneky (jeden nezjedený).

Kde je ten koniec?! Tak aby ste vedeli, tak tá hlavná cesta I/46 (most cez Moravici kúsok za K10, kde som nakoniec skončil) je na kilometri 80,5, aj keď toto číslo je písané ku K10… (Ktorá je tým pádom v skutočnosti asi na 80,0.) To si tak niekto zjednodušuje prácu pri úpravách itinerára od jari, až tam nechá takýto podfuk :)

 autor: Martin Dungl, podzim 2017
Podzimní Den cesty byl jedním z pevných bodů mé letošní sezony. Nemám sice ani zdaleka naběháno tak, že bych se cítil připraven, přesto jsem připravenější nikdy nebyl. Pátek jsem věnoval chystání a balení a v 18.15 zvesela odstartoval s jasným cílem - Zábřeh. Podrobněji - minimální plán byl zápis do CSUT, střední 140 a optimální Zábřeh, respektive sto mil. Pořadí mě nezajímá. Zkusím jít průměr pod 8 minut na kilometr (s možným zpomalením nad ránem), na Velkém Roudném být v 6-6.30, v Roudnu nebo Dětřichově potkat rodiče s autem, ze kterého bude startovat máma na denní část, zbavit se čelovky, dát si teplou kávu a případně přezout boty. A přes den na sluníčku tam poslat, na co budu mít.

Začátek šel jako po másle, s Petrem a Ondrou jsme se míjeli i šli spolu, až jsem za Vikštejnem osaměl. Na zelené jsem si to užíval, i když jsem kvůli terénu zpomalil. 60 km jsem měl za 8 hodin. Zpomalování však pokračovalo. Kopce (počínaje kaplí 14 Pomocníků v nouzi) mi přestávaly chutnat, nohy začaly křehnout, oblékl jsem se na maximum. Na planinách na vlastním značení jsem zhasl čelovku a užíval si hvězdnou oblohu. Při stoupání k hrázi Harty jsem pospával za chůze a uskakoval před halucinacemi. Dokud jsem přímo před sebou neuviděl obrovského kance - ten byl skutečný. Běh už to dávno nebyl, proto nechápu, že mě nikdo nepředběhl. Pouštěla se do mě zima, byl jsem slabý, všechno mě bolelo. Přitom jsem jedl dobře, pil dost (kvalitní vody bylo po cestě spousta), vybavení fungovalo, nic jsem nepodcenil. Nohy byly pořád zcela čerstvé. Kde se stala chyba? Bylo mi jasné, že s tímto typem problémů bojovat nechci. S velkým sebezapřením bych mohl asi i běžet, ale nehodlám si ničit tělo přes určitou mez.

Na rozhledně na Roudném jsem v 8.05. Potkávám tam mámu, chtěla začít kontrolou. V Roudnu (posledních 30 km za 6 h) sedám k tátovi do auta, oblékám péřovku, není mi dobře. Po necelé hodině se odhodlávám pokračovat, když tu vidím 4 soupeře (asi bloudili, jinak ten náskok nechápu), tři z nich v tričku. To mě demoralizuje, uběhnu kilometr, abych měl zápis do CSUT, sedám do auta a vzdávám. Jsem sračka, není to sport pro mě, říkám si. Během soboty se můj stav nelepší, mám teplotu. V neděli fasuji na angínu antibiotika. Tak třeba nejsem zase taková chcíplotina, infekci jsem musel mít už předtím a mému konci asi přispěla (přitom mi v pátek bylo dobře).

I tak váhám, zda to příště zkusím. Na jedné straně mám se Dnem cesty nevyřízené účty. Na straně druhé mě baví běhat, ne se ploužit a trpět z nedostatku energie. A na 24 hodinový běh bych musel trénovat úplně jiné objemy, což v úmyslu nemám. Mám příští rok co řešit.

 autor: Stanislav Knopp, jaro 2017
Přidávám sem odkaz na svůj fotoreport ze Dne cesty z pohledu postaršího účastníka, kterému už sice dochází dech, ale přesto se ještě pořád rád projde :-)

http://nemo.rajce.idnes.cz/Jarni_Den_cesty_2017_Rovny_jako_sip%2C_tentokrat_na_Ostravsku_a_Opavsku/

 autor: Martin Kment, jaro 2017
Spisek o jarním DC 2017 na odkazu níže, ať ta písmena nemusím přehazovat. Naprosto skvělá akce, proč jen jsem o ní nevěděl dříve...
http://veverkavzadveri.blogspot.cz/2017/05/den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, jaro 2017
Na takovou prožitkovou, nemedializovanou,pohodovou super akci jako je Den cesty chodím od loňského jara, bohužel dřív jsem se to nedomák. Na svůj letošní výsledek jsem byl docela zvědavý, na jaře 2016 oficiálně necelých 93, na podzim vzdávačka na necelým 40.km. Na letošek jsem se moc těšil, ale blížícím se termínem jsem si nebyl vůbec jistý, jestli dotoho jít. Pro letošní zimu konečně zimovatou všechno na běžkách. Po svých jsem šel první padesátku na apríla a k tomu postupně někých dalších 60km, mě moc sebevědomí nedávalo. A potom ty hrůzné zprávy o počasí v regionu. Ale jsi přihlášený, tak mazej, nějak to dopadne. A dopadlo to skvěle! Ráno od 3 hodin vzhůru, asi předstartovní horečka. V 5 v Hořicích na vlakáči mě nádherně zpívá pěnice, to už vím, že to dopadne. V Čeperce první letošní vlaštovka a ta mě vždycky nabudí. Z Pardubic do Ostravy ve vlaku sice na podlaze, ale v doprovodu pěkných mažoretek či erobiček. No prostě co si více při cestě přát. A pak už postupně se nabalující stádo stejných šílenců. Na registraci opět ne moje tričko, ale Martiny. Tentokrát to zjištuji obratem, ne jako vloni až doma. Už není kola ani párek v rohlíku. A konečně start, teď už není cesty zpět. Nevím, ale asi jsem byl tak nabuzen, že občas dokonce i popoběhnu, sice jen z kopce, takže na prvních 2 kontrolách jsem na průměru skoro 7km v hoďce. " Kluku neblbni, utavíš se!!!" A už je tu první brod, boty dolů, nohavice nahoru a vzhůru do proudu. Spadl mě foťák, naštěstí ještě na břehu. Nefunguje! Jsem nasraný, mám zkaženou náladu, asi to bude důvod položit ručník do ringu. Na rozhledně Na Šancích se foťák opět rozchodil a mě vysvitlo sluníčko a už vím, že to dnes a zítra bude super. Od prvního brodu se chytám nejprve dvojice a potom trojice Luboše, Pavlíny a asi Ivany. Ikdyž jsem jim šel asi na nervy, protože mě občas odebíhají, přesto se jich až do společného cíle nepustím. Moc jim děkuji, že to se mnou vydrželi. Trať byla letos přímo famózní voda, bláto a toho bylo fůra nekonečná a sníh. Ta noční zelená kozí stezka k 6. kontrole bylo sadomaso. Letos žádné studánky, potůčky proměněny v řeky vody k pití opravu nezvoucí a je tu pro mě problém. Dochází pitivo. Poslední hruškový džus si šetřím a jen na kontrolách douškuji, což je pro mě docela problém. Sláva! Velký Roudný a sníh. Postupně ten bílý poklad láduji do flašky a vytvářím si sněhovou tříšt, kterou postupně odcucávám do cíle na vlakáči v Dětřichově. Po 22 a kousek hodinách 103km. To jsem snad ani nedoufal. Já vím, šlo by to ještě dál, sice s pomalu se snižujícím se hoďkovým průměrem, ale šlo. Ale, když odtud je tak krásné spojení domů. Snad příště budu k sobě tvrdčí. Krásně jsem se vyhnul miletínské pouti, kousek jsem ji sice zkousnul, ale jen cestou do Pivovarské zahrádky v Miletíně na miletínské pivečko Pytlák. Ale, asi jsem si to měl odpustit," Miletínský zastupitel a on je v neděli nametený už po obědě". No, ona moje chůze na ztuhlých nohách po cestě vlakem a autem a se skelným okem, té opici nasvědčovala. Ale druhý den přišli omluvy, to se na čarodkách dozvěděli voco góu. Já jim to neřekl, já jse šel v 7večer po 40ti hodinách konečně do pelechu. Ale letos opravdu super, nohy slouží lépe než vloni. Dokonce se syny, k jejich nelibosti, slavíme Svátek práce trháním pařezu a kořenů.
Závěrem pořadatelům moc děkuji, zase super akce. Odrazky skvělý nápad. Jen někde jich mohlo být více. Hold to není odrazková Olafova noční stezka na Brtnických ledopádech. Dík a ještě jednou dík. Úplným závěrem Vás všechny srdečně zvu na dvě akce do Miletína, na Miletínský scoorelauf pro pěší i cyklisty první sobotu v září a druhý víkend v říjnu na pochod Putování s pivovarskou chasou, mrkněte na kalendář na stránkách KČT. Mějte se všichni fajn a na podzim snad nashledanou. Kuky

 autor: Milan Koudelka, jaro 2017
Poprvé jsem šel Den cesty v roce 2016.

Na jaře jsme šli cíleně jen přes den a po 40km jsem stihl ještě čarodejnice, zpět v domovské Lomnici nad Popelkou. Luxusní trasa.
Na podzim jsem chtěl dojít dál a hlavně jít déle. Docela to šlo, než jsem ve stoupání na Kopaninu ztratil rukavice a rozhodl se pro ně vrátit. Skupinka zmizela, morál zmizel, po dalších cca 7km jsem si sednul a po hodině kufrování a čekání na ranní slunce v mlze jsem vymrznul tak, že jsem to vzdal. 46,8km asi v 7 ráno.

Stejně mě to bavilo a tak jsem byl letos první registrovaný účastník.

Letos byl cíl opět jednoduchý. Je mi jedno kolik toho ujdu, ale chci vydržet na trase 24 hodin. Poučen z posledního pochodu, jsem si vzal výrazně více oblečení.

Aby byla příprava pohodová, ubytovali jsme se už večer předtím v penzionu poblíž startu. Na startu jsem se potkal s kamarády a tak nás bylo dohormady sedm.

Krátký pokec na startu a už slyšíme jak organizátor ke všem promlouvá "Koukám, že je 10:45, takže se trošku divím, co tu ještě děláte" a po chvilce zaznělo právé "Start".

Na Dni cesty se mi vždy líbí, že na startu není žádná velká sláva. Žádný startovní oblouky nebo pásky. Prostě se sejdemem a vyrazíme.

Jednu dvojičku kamarádů jsme ztratili hned na startu, jelikož se šli ještě balit a chtěli jít hodně pomalým tempem.

Od zbytku jsme se s Majlošem odpojili po pár km, jelikož mi pomalé tempo moc nevyhovovalo a chtěl jsem jít svižněji.

Za chvílí už nás čekala první kontrola a po ní také studený brod skoro až po kolena. Ani na chvíli jsme neuvažovali, že bychom ho obešli. Příjemné zpestření a čas na malou svačinku. Připojuje se k nám Jirka z druhé skupinky kamarádů.

Cesta utíká parádně, slunce svítí, co víc si přát. Druhý brod jsme se rozhodli přeskočit skokem na malý kámen na druhé straně, což se naštěstí podařilo. U brodu třetího trochu tápeme a když vidím Olafa jak to krosí rovnou v botech tak jdu taky. Což se později ukázalo jako chyba, protože jsem si u prvního brodu setřel vazelínu a už nenamazal. Ostatní dva z naší skupinku tam ještě hledají a tak jdu napřed. Potkali jsme se až na další kontrole, kde se dozvídám, že Jirkův skok na kořen se úplně nepovedl a pěkně se podrápal po pádu ze zhrouceného pařezu. Ale zůstal v suchu.

Nějak mi vyhovuje jít sám a tak jdu i dál napřed sám. Až u zámku v Hradci nad Moravicí se potkávám s dvojicí kluků jejichž tempo mě lehce motivuje a tak jdu s nima. Kluci se chytají na stovku. Takové ambice nemám, ale jdu s nima abych došel ve dne co nejdál. Cestou je příjemná hospůdka, ale nechci aby mi kluci utekli a tak jen měníme ponožky a doplňujeme vodu. Cestou zjišťujeme, že jsme se potkali loni na podzím při mém kufrování na zastávce, kde jsem já a jeden z nich nakonec vzdal. O pár km při stoupání do kopců už vidím jak proti nim ztrácím tempo a tak se loučím a jdu zase na chvíli sám. Všude je stále spousta vody na cestě a člověk se postupně méně a méně vyhýbá.

Jelikož jsem nohy zapomně namazat, tak se mi udělali z vody pěkné a puchýře. V další hospůdce už zastavuju. Je poslední a pěkná plná. Pivko, smažák, čaj. Dal bych si nejraději borůvkové knedlíky, ale nabídky je jasná, je jen smažák.

Posedím a zjišťuju, že dva parťáci jsou asi 5km za mnou a třetí už vzdal po 30km kvůli špatnému výběru bot. Že bych na ně počkal ? Už se mi nechce sedět a tak jdu dál. U blízké kontroly se potkávám s veselou skupinkou od Milana Vernera. Tak nějak se furt míjíme, respektiva za nima nějak vlaju a snažím se mít je aspoň na dohled. Tempo se zhoršuje, vody všude habaděj a puchýře z vody se rozhodly prasknout. To mě nepotěšilo, ale jdu dál. Voda příjemně chladí a snad mi to už ani nevadí.

Před kontrolou K6 pěkně bloudíme a nakonec obcházíme jinudy vedoucí zelenou větším obloukem než bylo nutné. Následná stezka přes PR Nové Těchanovice je výživný. Strmý boční sráz a každou chvíli přelézení nebo podlézání padlých stromů. Jsem rád, že mám hůlky a nechápavě sleduju holky z druhé skupinky jak tak nějak bez únavy přeskakují stromy. Mě se už moc krčit při podlézání nechce. Ve chvíli kdy jsme tímto úsekem prošli, tak jsem razantně zpomalil a nechal si skupinku utéct. Byli mi velkou oporou, ale teď mám dost. Na mostě v Zálužném zjišťuji možnost vzdát. Můžu se dostat poměrně levně taxíkem do Opavy a vlakem domů. Volám Jirkovi a zjišťuji, že mám stále asi 5km náskok.

Jak tak chvíli kufruju, tak se do mě opět dává zima. Obleču tedy vše co mám a jdu nakonec dál. Je mi krásně teplo až vedro. Že jdu do docela prudkého kopce si nějak ani neuvědomuju. Je mi to jedno. Na mostě a i cestou do kopce mě předbíhá postupně asi 10 lidí. Další kontrolu jsem ještě dal, ale chodidla už mi jsou dost nepříjemná. Navíc mi po chvilce zhasla čelovka. Je nová a asi víc žere baterky. Naštěstí jsem si dva dny před Dnem cesty koupil smartphone a tak si svítím tím. Jakmile jsem došel na silnici, je to další pokles morálu. Kluci mě sice dohánějí a možná, kdybych na ně počkal, tak bych mohl jít ještě kousek s nima. Moje rychlost je však už někdy mezi 2-3km/h a myšlenky na konec mě lákají a tak to balím. Volám taxi a sedám na pneumatiku, která leží u silnice. Myslel jsem, že se klukama ještě pozdravíme, ale taxi přijelo dřív. Zahlédl jsem ještě pár dalších závodníků a už mizím do Opavy. Kolem 3.hodiny ranní jsem to na 62.km opět vzdal a ani se nepřiblížil 24 hodinovému limitu. Ve vlaku jsem si ani moc nezdřimnul, jelikož mě boleli pokrčená kolena. Naštěstí brzy ráno už jsem byl v Praze a šel spát.

Na výsledovce sleduji, že Jirka s Vláďou došli o 6km dál a na stejném místě skončila i skupinka se kterou jsem šel naposled. Byl poblíž vlak, velké lákadlo. Asi bych se tam taky dopližil, ale představa dalších 3-4 hodin na 6km mě nelákala :-)

Druhý den jsem si říkal, že asi na podzim nepůjdu. Pár dní poté, už to není tak jisté a trochu se bojím, že budu zase první přihlášený. Termín v kalendáři už mám.

Byla to zase super akce.

 autor: Denisa Vlková, jaro 2017
27. DEN CESTY – JARO 29. - 30. 4. 2017 – Rovnej jako šíp

Den cesty – oblíbená punková akce konaná 2x do roka, kdy každoročně org mění trasu. Akce je nezajištěná, startovní poplatek symbolické hodnoty 50 Kč pokrývá rozvěšování kontrol a obdržení itineráře.
Letošní vlhkej punk začal netradičně v Ostravě - Porubě v malebné myslivně na okraji slezského velkoměsta. Cíl byl pro případné vesmírné střely naplánován až do 200 km vzdálené České Třebové, kam po 24 h lze jen doletět. Takže já byla skromnější a realističtější, tudíž jsem si dopředu jen zlehka zjistila možnosti ukončení – ale vše je vždy jiné až na místě.
Do Moravskoslezského kraje na víkend cestuji autem, přičemž spánek jsem realizovala ve své pohodlné posteli u rodičů. Nebyl sice nějak obzvlášť dlouhý, ale holt na start se po ránu i rozespalá mumie musí nějak dopravit. V Ostravě ještě zvládám krátkou návštěvu z minulosti a u myslivny čekám se sympatickým účastníkem na ostatní paka za současného ranního polemizování.
Když dochází další známé bláznivé duše, polemika jde stranou a rozhodně se upisuji ďáblovi jménem „Gimli“ svým podpisem. A pak už to jde ráz naráz a při překvapivém „start“ se teda pozvolně zvedáme vstříc nekonečné cestě. Nebo vlastně konečné kdykoli – a to je pozitivní pohled na věc 
S Jirkou se nějak rozbíháme a po chvíli vedeme celý chuml… opravdu jen na chvíli… ale stíháme selfie! No a pak už to byl jen samý testosteron přede mnou, za mnou, vedle mě… nade mnou ani pode mnou bohužel ne… No a s tím spojená prdel po celou dobu – myslím tím srandu. Asi fotky napovídají vše, když člověk vidí blažené úsměvy běžců na 200 km výletě. Příčina? No první příčinou budou pivní kvasinky a tou druhou… kdo neviděl video, tak prostě celotrasovej vlhkej punk. Říční brody, blátíčko, vodopády přes cesty, utopená cesta alá rýžová pole či snad sněhová nadílka na vodě… prostě jsme si šmakovali celou trasu a když už se náhodou boty trochu vyždímaly (přestala z nich proudem cákat voda), cesta nenechala nic dlouho na suchu a přišly další utopie. Takže chválím, protože takhle rozmočené tlapy po dobu 24 h, to chce prostě každej.
Jinak k oficiální trase – vedla na rozhlednu Šance, pak přes zámek (původně gotický hrad) Hradec nad Moravicí, zříceninu Vikštejn, přehrady Kružberk a Slezská Harta, vyhlídkové místo Velký Roudný a Slunečná až do Dětřichovic nad Bystřicí, kde byl parádní vlakový spoj do všech stran. Pro zájemce, co si chtěli v rozmočených botech ještě chvíli užít nebo pro ty, co si vážili pěkného nedělního počasí, trasa vedla ještě na Pomezí, pak na hrad Sovinec a dále přes Zábřeh do České Třebové.
Já si nejvíce užívala asi bažinato-sněhový seběh z Velkého Roudného, kde měl člověk pouze jedinou jistotu – že neuschne (a to ještě nebyl první máj). Jinak denní část byla boží díky exkluzivní testosteronové společnosti Jirky, Tomáše, Honzy a občas Ondry. Vážím si toho, protože s přáteli to má vždy jiný rozměr a aspoň mě někdo nutil popoběhnout. Ještěže jim se moc běhat nechtělo, jinak bych opět sama vlála daleko za nimi. Také jsem vděčná rodičům, kteří mi přijeli udělat k Vikštejnu osobní občerstvovačku – tedy domácí vývar a koláčky (ty byly spíš pro chlapy), já už tou dobou scvrklý žaludek nepřemluvila ani na větší dávku polévky. Ale bylo to super, takhle poprvé mít, na koho se obrátit. Zároveň jim děkuji, že byli ochotni vyzvednout vyšťavený pozůstatek jindy aktivní romantické ženy ve vesnici Huzová. Tento pozůstatek byl ale tentokrát naprosto spokojen a vysmátý ze svého stavu jak lečo. Bez této podpory bych si od Dětřichovic na vycházku asi už nevyšla.
Ještě bych ráda poděkovala za možnost bloudění kolem přehrady Kružberk, asi si jen málokdo jen tak chodí kolem přehrady pořád dokola… asi protože mě ten svět tak baví. A když jsme byli u těch známostí, tak jsem po 8 letech mimo jiné potkala svého bývalého přítele (prvního), který mě možná v oné poslední možné občerstvovačce v Kružberku těžce poznával po těch letech. Nedivím se mu, tenkrát jsem nebývala tak udýchaná a zapocená :-P Snad nad tím hloub dloumal…
No a také jsem poznala nové běžecké tváře, mezi nimi Martina a Dalibora – gratuluji k výsledku, i když Martina pak chytly nějaké problémy a předčasněji ukončil. Já se docourala až na 114,5 km vzdálený rozcestník a pak se vrátila do Huzové, kde na mě čekalo vyhřáté ferrarri v bavlnce. Kecám, jen Škoda auto. No čas jsem lehce zkrátila na 23 h 5 min, protože jsem se už moc těšila na oběd a na horkou vanu. Ale dle výsledkové listiny jsem došla/doběhla z žen nejdál.
Odkaz na stránky: http://www.wolfspider.estranky.cz/clanky/2017/den-cesty---jaro/

 autor: Tomáš Štec, jaro 2017
Môj 18. Den cesty


Den cesty pre mňa skončil rozmočenými nohami niekde na úseku Kružberk-Šance. Ten zvyšok cez Velký Roudný som už došľapal len tak, z povinnosti. A že som v Roudně chytil ihneď stop do Studénky a zo Studénky spoj do Prahy? Niekedy sa aspoň trochu darí. A okrem toho, vodičov zať už na „podobné“ akcie (B7) chodí a tak si vodič bral adresu stránok a možno nám ho dohodí.

Koncu predchádzala hromada plánovanej aj neplánovanej vody na trase, výletné tempo s Michalom a Lenkou na začiatku, večera v Žimrovicích v krčme, „oťukávanie sa“ s Olafom a Jirkom pred Podhradím, zastávka na Kofolu v Podhradí, individuálny pochod nocou, aj keď s hadom čeloviek za sebov, zelená okolo hlučnej chaty, stretnutie s pomaly končiacimi chalanmi pred Kružberkem, spiaci pochodník v termofólii v autobusovej zastávke, objavenie chyby v itinerári, krásne ráno okolo Slezské Harty, lasica, líška, myš, vtáci, srny, …

Obrazov bolo po ceste veľa, ale nakoniec sa zredukovali na dve páliace plochy chodidiel v premočenej obuvi a ponožkách a to bola stopka. Podľa aplikácie predo mnou už nebol nikto, za mnou sa ma snažil dotiahnúť Olaf, tak som mu z trasy ušiel.

To by bola krása, na jeseň si ešte doplniť úsek Roudno-Dětřichov. Ďalej až po Libinu to mám prejdené z prechádzania trasy.

Apropó: Žemle som zjedol všetky až na jednu, tyčinky som zjedol všetky až na jednu.

 autor: Šimon Skotnický, jaro 2017
Bude to super. Bude to pohoda. Zoberiem si pláštenku, takže aj no stress.

Pred štartom mám divný pocit na nohe. Mám roztrhanú ponožku. Ponožky si mením a staré spokojne vyhadzujem do popelnice. Znižujem váhu baťohu, perfektné. Minútu pred štartom zapínam trackovaciu appku. Na rozdiel od Pokémon Go ju programoval slušný človek a releasol ju aj pre iOS7.

Zo štartu vyrážam sám, cesta je vcelku suchá, teplota vysoká, predpoveď počasia priaznivá. Neskôr sa niekto s podobným tempom nájde. Tento DC bol spestrený niekoľkými brodmi a ďalšími miestami, kde bolo treba pečlivo vyberať, kade to prejdem. Aby som boty namočil čo najmenej. Mal som totiž obuté svoje nesmrteľné ľahké boty. Ľahko namoknú, ľahko uschnú. Neplatí pre chladné alebo bezveterné počasie. Škoda, že v noci bolo chladno a bezveterno.

Prvý spolucestovateľ je Fazol. Tempo sme zladili niekde medzi K1 a K2, ale určite až po prvých 2 brodoch. Prvý brod som prešiel vyzutý a aj vyzlečený z nohavíc. Pôvodne som ho chcel obísť, ale kto sa bude vracať 600 metrov? Druhý brod sa dal preskočiť. Vraj tam bol aj tretí brod, ten sme ale s Fazolem obišli. Nie že by sme to plánovali, my sme tam zablúdili. Niekde sme si nevšimli odbočku. Nevracali sme sa, ale našli najkratšiu cestu na návrat na zelenú. Na zelenú sme sa dostali, ale bolo to zrovna v mieste, kde bola preznačná, v mape v mobile som to mal inak. Chceli sme ísť tam, ale práve sme stretli ďalších závodníkov, ktorí nám to vysvetlili. Pokračovali sme spolu až na K2. Tesne pred K2 sme znova neodbočili správne, ale tam sme to hneď dobehli. Po K2 sme sa rozdelili, pretože Fazol zabudla hole šla sa naspäť. Nie nejak ukrutne ďaleko, ale predsa. Ja pokračujem a po krátkej chvíľke sa pripájam k Adéle a .. hmm .. Honzovi? .. vo výsledkoch meno nejde skontrolovať, takže povedzme, že som uhádol.

Pokračovali sme spolu až na K5. Cestou sme sa zastavili v bufete s bohatou ponukou smažených jedál. Nič smažené už nerobili, tak som si namiesto rezňa dal pálivú klobásu. Teda vlastne nedal, pretože ju tiež nemali. Ostal som pri kofole a šunkovej klobáse a potom ešte párku. Klobása bola lepšia ako párok. Spolucestovatelia si dali pivo párok a vlastné sušené mäso. Vyskúšal som im to a dosť dobré. Nezaberie veľa miesta, neváži to skoro nič, chutí dobre .. ideálne jedlo. Keď sme pri ideálnom jedle, mal som so sebou MANU.

MANA je česká verzia amerického Soylandu, tj. jedlo v prášku. Funguje to jednoducho - zoberú usušené ingrediencie ako repa, kukurica, riasy a ďalšie, pomelú to a voilá, nutrične vyvážené jedlo je na svete, stačí zaliať vodou. Jediná nevýhoda je, že si treba zvyknúť na pocit prázdneho žalúdka, pretože na rozdiel od guláša so šiestimi sa vstrebá veľmi rýchlo. Prednedávnom navyše začali vyrábať MANA Drink, čo je už predpripravené jedlo v kartónovej fľaši. Stačí vypiť. Ráno vo vlaku som sa takto najedol prvý krát, druhý krát som sa najedol Drinkom na moste medzi K6 a K7 a tretí Drink ostal v baťohu ako záloha. Škoda, že je MANA tak drahá.

Na K5 som vymenil spolubojovníkov za Danu a Pavlu, pretože Adélu bolelo koleno (neskôr nás ešte dobehli, na moste kde sme prestávkovali) a ešte som žil nádej, že stihnem vlak 4:32 z Budišova. Tesne som ho nestihol, chýbalo mi prísť na stanicu skôr o 4 hodiny. Na pol ceste na K6 trasa nekorenšpondovala s mapou, ale ako všetci ostatní, aj my sme to nakoniec zvládli a ani sme si moc nezašli. Bolo tam hromada vody a každú chvíľu som prilial trochu do bot. Už ma to až tak nestresovalo, mal som ich mokré od 21:10 (predtým uschlo všetko čo sa namočilo) a paranoja, že mi nohy primrznú a budú mi ich musieť amputovať ma už prešla. Hlavne vďaka Olafovi, ktorého som videl prechádzať cez prvý brod. Bez ostychu nič neriešil a tak ako bol v botách ponožkách aj nohaviciach to proste prešiel. Bol tam pekný vodopád, škoda že na fotke nie je poznať.

S holkami som sa rozišiel na K8. Dávali si prestávku, ja som už radšej neprestávkoval, pretože by som sa už nepohol a by som tam zostal naveky. Chcel som svižne dôjsť na 70.km, ísť na vlak do Budišova a vymeniť si ponožky za suché. Nechával som si posledný suchý pár na vlak, pretože výmena skôr nedávala zmysel, aj tak by sa hneď znova namočili. Tak som len používal trik, vymeniť mokré ponožky za staré (menej) mokré ponožky.

Už bolo svetlo a šlo sa dobre. V porovnaní s doterajšími DC som bol určite najviac v pohode. Keby nebolo všade tak mokro, asi by som zvládol viac ako 70. Psychicky som bol tiež v kondícii, vysporiadal som sa predsa s paranojou (okrem nôh sa ozývalo Kde mám peňaženku?) a aj desivé opustené Janské kúpele som prežil.

Nakoniec som došiel až na 70,3km na hráz Lobník. Urobil som si selfie, počkal kým ma tam zachytí trackovacia aplikácia a šiel. Trackovacia appka je dobrá a zas toĽko baterky mi to nežralo, za celý čas mi stačilo raz dobíjať powerbankou. Uvidím aký budem mať účet za data.

Cestou na vlak som stretol Mareka a Milana a snimi som šiel až do Prahy. V RegioJete z Hranic na Moravě som si dal 3 slivkové koláče a zbytok cesty spal. Žena sediaca oproti nevyzerala nadšená. Boli sme tam s ňou 3 špinavý spotení turisti a 2 poliaci, z ktorých tiahlo pivo a jeden z nich mal nejaký problém, pretože stále niekam telefonoval a sa rozčuľoval a potom vymýšľali komu by ešte zavolali.

Po DC som bol v jednoznačne zatiaľ najhoršom zdravotnom stave. Doteraz som vždy len trochu cítil nohy, inak som bol úplne OK. Tentokrát som nemohol chodiť ani na druhý deň po návrate a navyše som dostal asi najhoršiu nádchu akú som kedy v živote mal. Pre niekoho to je možno normálne, ale mne takto z nosa ešte nikdy netieklo.

Je to jediný DC, na ktorom som nepoužil rukavice ani na sekundu. Použil som len jedno náhradné tričko, som prezliekol vo vlaku. Ukázalo sa, že ponožiek som mal o 1 pár viac ako som si myslel. Po zosumarizovaní som mal: ľahké boty, dlhé nohavice, tričko, mikinu a bundu na sebe už na štarte. V zálohe 4 páry ponožiek, 4 tričká, pláštenku, rukavice, čiapku, šatku na krk. Šatku som použil. Jedlo a voda odhadnuté perfektne. 3 Mana Drinky, 4 rožky, 2 paštéky, 2 Kávenky, 2 Kakaové rezy, 3 balenia hroznového cukru (nezjedol som ani polovicu jedného), 3 litre vody. Polovicu vody som vypil ešte pred štartom a potom som okrem svojej vody vypil 0,5L kofoly a trochu coly a vody na Martinovej občerstovacej stanici. Spotreboval som 2,5 tužkových bateriek do čelovky. Je lepšie používať drahšie baterky, ako tie za pár korún z Číny. Možno keby som v Číne neobjednal tie najlacnejšie, by boli tiež ok.

Bolo to super. Bola to pohoda. A mal som pláštenku, takže aj no stress.

 autor: Martin Dungl, podzim 2016
Honba z kouřem z lokomotivy

Nadpis u reportu byl hned druhá věc, o které jsem měl tentokrát jasno. Jasnější byl jen cíl - odjet z Děčína rychlíkem na Prahu. A že je to daleko? A náročné? Že bude zima, mokro, bahno a mlha, že v práci nestíhám ani do pondělí něco, co mělo být už v pátek a že by se dalo vymyslet dalších milion výmluv? No a co. Příprava byla hlavně psychická a spočívala v tom, že jsem se nepodílel na organizátorských kratochvílích, jako je rozvoz kontrol nebo odbavovaní startu. Protentokrát jsem pouze účastník. A hlava se musí nachystat na 24 hodin úsilí. Nohy už to zvládnou.

V Nové Pace jsem se nestihl včas připravit, tak jsem vyrazil chvíli po ostatních. Však co jsou čtyři minuty. Více starostí mi dělal můj mobil, který zůstal smutně viset v zásuvce na záchodě. Přeci jen, mapa se hodí. Od pobavené Lady jsem si aspoň zavolal, ať jej tam nenechají, a pomalým během jsem si rázoval vpřed. Pár slov s Olafem, lehčí kufřík s Pavlem Příhodou. A už šplhám na Kumburk a cestou nahoru potkávám pár desítek lidí, kteří padají dolů. Kontrolu si razím v 19.31, 19 minut po nejrychlejších.

V Klepandě krátce stavím a když se dávám do pohybu, tuším před sebou dvě povědomé běžící siluety. To by byl luxusní vláček! Ale co dělají takto vzadu? Zrychlím - a skutečně, pod Bradlecem dobíhám Evu Konszkou s Honzou Suchomelem. S Evou pak půjdeme dalších 98 kilometrů, ale nepředbíhejme. Cestou na K2 se neflákáme, ale čelo je i tak 36 minut před námi. Dobíháme Honzu a Láďu z Liberce, přidávají se k nám. Za Táborem dobírám vodu a v mlze, která by se dala krájet, mám problém své souputníky najít. Směr vyčtu ještě z hodinek. Ale kde je cesta? Ještě že Honza SuchoMEL ústa nezastaví - místo zraku mě neomylně navádí sluch. Před Besedicemi jede vedle nás autem Martin, vykloněný z okýnka, a vesele povídá. Jako jarní vítěz má nárok užít si Den cesty takto.

V Besedicích nás vítá společně s Gimlim s překvapivou občerstvovačkou. To je paráda a na Dni cesty novinka. Spravuji si žaludek a nejen to, dokonce dostávám svůj mobil. Hned se cítím autonomněji. A hurá dál do skalního města! Prolézačka v labyrintu skal, po schodech a úzkých průchodech, je v noci nádherná. Značíme kontrolu a už padáme dolů do Malé Skály, abychom zase šplhali vzhůru. Na vracečce nikoho nepotkáme (není divu, čelo bylo před námi 52 minut a zdá se, že mezi námi už nikdo nebyl). Technické stoupání na Frýdštějn si i přes náročnost užívám. Poklusem zdoláváme vlastní značení - moc nebloudíme, jen se trochu topíme v bahně. To už jdeme ale jen ve třech, s Evou a Danem Ešlerem, kterého jsme doběhli ve skalách. Honza S. zůstal v hospodě a Liberečáci se zdrželi u Pantheonu.

Na občerstovačku na Pláních, kterou provozuje Martin, zalezlý do spacáku, se těším jako na smilování. A taky že pomáhá. Opět si spravuji žaludek a své souputníky posílám dopředu. Doplnit síly je důležitější než ušetřit 5 minut. Při stoupání na Ještěd mě předbíhají vitální Hynek s Martinem, ale nevydrží jim to, na Ještědu jsem dřív (4:38), dobíhám Evu a Dana a přidávám se k nim. V seběhu pospávám a jen se soustředím, abych se nepřerazil a světýlka přede mnou mi v mlze nezmizela nadobro. Pak usínám úplně, ale 5 minut stačí. Energizuji se sluchátky a s novým elánem ihned kufruji. Na správnou cestu je to 150 m přes les. Vrací se jen looseři, říkám si, takže raději uváznu v lesní školce, ve které ztrácím něco přes čtvrt hodiny (!) a jsem úplně kompletně promočený. Prostě začátečník na cestách. Až do Jítravy docela rychle běžím a Evu s Danem potkávám na benzínce (před ní na elitu ztrácím 1.06, tj nejvíce). Po čtvrthodinové pauze v 7.37 společně vycházíme. Na Bílých kamenech máme do Děčína 72 km, které musí padnout asi za 10 hodin a 40 minut. Jsem odpočatý a plný optimismu, tak motivuju své kolegy, že to dáme, že tempo ani ne 7 km/h bude za denního světla brnkačka. Moc se na to netváří.

Lužické hory za dne stojí za to. Krásná příroda, náročné stoupání na Sokol, dlouhé běžecké pasáže (občas se E+D cukám, aby mě po pár kilometrech zase doběhli), nádherná trailová cestička před Nadějí, přivítání Honzy S., který se odněkud zjevil, pár minut pobyl a za chvíli se slovy "toš du" velkou rychlostí zmizel za obzorem, seběh po asfaltu.. Od Jítravy konečně mentálně pojmu vzdálenost i čas před sebou, navíc je i dobře vidět na cestu, takže makám, aby Děčín vyšel. Nohy jsou v pořádku, hlava taky, trávení funguje, prostě není problém. Nebo ano?

Rozhodující chybu jsem udělal před Nadějí. Nedobral jsem si vodu. A dehydratace způsobuje hlaďák. Když ve Svoru (já 12.22, tedy 45 minut za prvními, do Děčína 42 km za 6h, což by normálně mělo jít) vyprosíme kolu, dostávám zimnici a křeče. Zkouším jít dál, ale nejde to, jen bych se ploužil. V hospodě se dávám dohromady. Přichází tam i Ondra Plašil, prošitý podobně jako já, ale odhodlanější. Po hodině je mi docela dobře. Nohy nebolí a spát se mi nechce. Ale taky vím, že za 5 hodin už bych těch 42 km k Labi nedal, a nic míň mi nedává smysl. Hlavní cíl nevyjde a minimální cíl, tedy CSUT, mám splněn. Jdu na vlak a před pátou jsem doma.

Jak to shrnout? Celý Den cesty se mi líbil. Trasa byla náročná a krásná. Fyzicky byla noc těžší, než jsem čekal, nohy jsou hold z formy. Nebo jsem je snad podvědomě šetřil na den, kdy šlapaly jako hodinky? Akci jsem pojal závodně a tudy vede cesta - skrzevá koncentrovanost na cíl. Fyzické rezervy jsem měl taky velké, konec bych letěl, 150 by nebylo nereálných. Ovšem hlava a fyzička na ideální skládanku nestačí. Dehydratací jsem udělal nazdárkovskou chybu a unavené tělo toho odpustí méně, než tělo odpočaté. I tak ale vše hodnotím pozitivně.

Děkuji moc v první řadě Martinovi H. s Gimlim za občerstvovačky a Evě a Danovi za společnost. Šlo se s vámi moc fajn. Dále patří můj dík i dalším organizátorům, kteří mi umožnili soustředit se jen na výkon, a účastníkům, bylo super se s vámi potkávat na trase, po akci ve vlaku a nakonec i v hospodě. Budu se těšit na jaře.

 autor: Denisa Vlková, podzim 2016
Co si takhle jít provětrat o víkendu nožky na jedné známé trase? Skvělý nápad, jak se udržet v kondici před stomílovkou, no ne? Navíc úžasná příležitost porovnat kondiční posun od jara a také start na noc. Člověk tak aspoň vidí to, co na jaře nemohl. Takže nebylo nad čím bloumat a hurá do známých končin.
Podzimní trasa se oproti té jarní lišila minimálně. Třeba jsme byli zbaveni výstupu na zříceninu Bradlec a některé asfaltové úseky byly vyměněny za příjemnější terén. Jinak už jen drobné úpravy v případě kontrol (trochu mě některé redukce kontrol zmátly, přiznám se).
Co se mi ale nejvíc líbilo: tajné občerstvovačky převážně v čele s Martinem, které mě dokázaly hezky nakopnout novou energií a z pouštního kaktusu vyčarovaly kvetoucí orchidej, má soukromá bludná kolečka ve skalách kolem Husníkovy vyhlídky, krásná hvězdná obloha, jež se překvapivě prosvěcovala pro mě až při seběhu z Ještědu, dále snídaně hodná krále v podobě zelňačky a moučníku na benzínce v Jítravě a výborná silná česnečka v hospodě v Petrovicích, kde jsem se mezi svatebčany snažila ze sebe udělat neviditelnou upocenou siluetu. Oceňuji i společnost Ondry, přestože jsem s ním dokázala během 25 km 4x bloudit, pak Jakuba, předbíhávajícího Honzy a vyspaného Tomáše. A samozřejmě jsem ráda, že jsem Sloní prdelky tentokrát trefila napoprvé. Jako srandovní symbol jsem si pro DC vybrala reflexní prvek krávy na batoh a cestou si prozpěvovala známou píseň: https://www.youtube.com/watch?v=ECVThiZaWJU (a že jsme kolem pár kamarádek probíhali).
Co mě ovšem zklamalo: byly to asi zbytečné kufry, které mi nalamovaly psychiku – ať už ty s Ondrou, tak i to mé kufrovací číslo ve skalách, kde jsem byla ztracenou bludičkou v širém světě, pak bych zmínila mrzutost nad tím, že jsem se nepotkala s Evičkou a přesně ani netuším, kde mě předběhla. Ačkoli jsem si závod užívala téměř po celou dobu, tak celkový dojem mi zkazilo zklamání z konce. Téměř 2 h neustávajícího lijáku, zvlášť v místech „olafostezky“ směrem k známé Naději v kombinaci se zimou, samotou (již cca od Jítravy) a únavou mě překvapivě dokázaly nalomit k předčasnému ukončení závodu opět těsně před Klíčem navzdory hodinové rezervy. Smrtící kombinace všech faktorů totiž vedla k tomu, že jsem se nedokázala již zahřát ani za běhu a tudíž se selhanou termoregulací z posledních sil padla crazy Selfíčkoselfie fotka s nedosaženým Klíčem, následované ukrytím divé drkotající zvěře do hospůdky se spoustou dětí chystajících dýně na Halloween a voláním o pomoc v podobě odvozu do tepla domova.
Po cca 108 oficiálních kilometrech s asi 3 500 výškovými metry dobojováno v čase 22 h 57 min. Ač jsem se na akci hrozně těšila a většina trasy byla víc než skvělá, celkový dojem mi kazí konečné kilometry a i když pořádně nevím proč, nejsem z víkendu až tak nadšená, jak jsem si myslela, že budu. Snad si za pár dní spravím chuť. Celkově ale moc děkuji za úžasnou organizaci, neskutečnou tajnou podporu a téměř dokonalou objednávku počasí.

 autor: Eva Blažková, podzim 2016
Všechno bylo jinak...

To je asi jediná věta, která by zcela shrnovala můj poslední DC. Neměla jsem sice moc času plánovat, ale spoustu věcí člověk tak nějak podvědomě očekává.

Můj poslední opravdový Den cesty byl před čtyřmi lety. Tenkrát jsem si myslela, že už mám všechno pořešené a ujít stovku není žádný problém. Navíc se od té doby v Čechách začlo běhat ve velkém a s tím se i znásobil počet ultrabláznů. Jejich výkony se stále zlepšují a protože v této komunitě mám kamarády, měla jsem pocit, že nasávám jejich zkušenosti (to je to hlavní) a posouvám se i já. V tomto stavu mysli jsem setrvávala až do tohoto víkendu. Teď se ukázalo, že když člověk nic nedělá, nikam se neposouvá. Některé zkušenosti jsou prostě nezdělitelné... I přesto chci v tomto reportu popsat pár mých postřehů, které by se mohly časem snažit někoho přesvědčit o opaku :-)

Ty zmiňované čtyři roky utekly celkem rychle, první z nich jsme obětovali přerodu DC ve velký závod pro širokou veřejnost (a někteří z nás jen orgovali a nešli), ve zbylých třech letech jsem si pořídila dvě děti. To, že tento DC půjdu já jsme naplánovali už na jaře, kdy gimli říkal, že většinu míst už viděl třikrát a to mu celkem stačí. Měla jsem tedy spoustu času se s tím psychicky smířit. Ale přecijen, po cirka třičtvrtěroce, kdy člověk nemůže dělat skoro nic a pětikilometrové výlety jsou tak akorát... Zkrátka moc jsem nevěděla, co čekat. Navíc s malými dětmi se většina věcí mění rychleji než stíháte přeplánovat, na to si člověk zvykne....

Pepovi jsou čtyři měsíce a je plně kojený, to v praxi znamená, že se většinou krmí v naprosto náhodnou hodinu v noci a cca po třech hodinách ve dne. Takže když jsem chtěla jít DC, musel Pepa se mnou. Gimli ho naložil do auta a celou dobu závodu mi dělali společnost. Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když se vždycky dohodneme na další zastávku podle mé aktuální kondice a možností parkování. Nakonec se krmil přibližně v 18:45 v Nové Pace, v 21:45 na Táboře, ve 3:30 v Besedicích, v 8 u dálnic poblíž Hodkovic, ve 11:45 na Ještědu, ve 13:45 na Malém Ještědu, v 16:30 v Jitravě (a v 18:40 v Liberci). Ke konci to vypadalo, že už má celkem hlad a že mlíka ze mě moc nevymlátí, holt asi příroda nezamýšlela, že kojící matky budou ponocovat a chodit po kopečcích. A v neděli toho hodně prospal, jakoby byl mi chtěl dát prostor se taky dospat :-)

A teď už ta pohádka....

Na DC jsem se samozřejmě nestihla sbalit, protože mě děti nenechali, takže jsem tak nějak namátkově naházela věci do dvou tašek a do auta, že si to tam nějak přeberu. Nojo, jenže, než se jsem mohla předat prezenčku gimlimu, než jsem nakrmila Pepu, než jsem všechno pobalila, bylo 45 minut po startu a já vyrážela sama do tmy. Moc mi to nevyhovovalo a byla jsem přesvědčená, že v noci nemůžu jít sama, přece se ztratím, nebo mě někdo ukradne nebo …. „Proč vlastně nechci jít sama?“ Hned jak jsem pořešila všechny technické věci, jako co potřebuju mít v kapse, jak moc utáhnout boty, že mám hlad atp. Zrychlila jsem do mírného poklusu. A opravdu, na Kumburku jsem chytla první skupinky. S prvními dvěmi trávím cca 15 minut, abych zjistila, že jdou hrozně pomalu. Ale to už jsme na Táboře a krmím Pepu. Zas mi za těch 15 minut všichni utekli. Vybíhám, ale po špatné červené.... Když to zjistím, už mám solidní depku, že už vůbec nikoho nedoženu a půjdu sama. Ale vzhledem k rychlosti cca 6,5kmh brzy doháním několikero skupin a po nějakém čase psychického odpočinku a většinou svačině se s většinou skupin I loučím. Vhodnou skupinu jsem potkala až na Kozákově. A že nevíte co.... Když jsem kojila Pepu v Besedicích, opět mi utekli:-)

Nějak se to ve mně zlomilo a najednou jsem měla pocit, že jít sama je přecijen lepší a až do samého konce už jsem se se žádnou skupinou (kromě mojí rodiny) nesnažila spojit. Zkrátka jsem si to užívala až na Pláně, kde mě potkal Gimli s Pepou. Na Ještědu jsme si chvíli sedli a opět krmím Pepu, samozřejmě u toho usínám a gimli je nachystán vedle mé židle chytat Pepu, až usnu tak tvrdě, že ho pustím (to se nakonec nestalo).

Jsem na Ještědu, pokořila jsem svůj cíl. Cíl, který jsem si stanovila jako minimum, protože mi přišlo, že když jsem tolik ušla 4 měsíce před porodem na Brtnických ledopádech, musím to ujít I 4 měsíce po porodu. Sil mám ještě dost, ale už mám na obou patách puchýře a podcenila jsem oblečení, takže mám stuhlá stehna. Zkrátka rychleji než 4kmh jít nezvládnu, ale cítím, že udržet tuto rychlost až do konce časového limitu nebude problém, pokud to hlava někde nepokazí a neskončí dřív.

Gimli tvrdil, že do Jitravy je to jen seběh, cca 5 km. Mno... Musím říct, že to bylo krásnou přírodou, ale bylo to kilometrů 15 a součet rovinek byl asi kilák, zbytek byly krpály, buď nahoru nebo dolů. Pravda bude někde mezi těmito dvěma tvrzeními. Jak zavádějící může být pocit, který člověk na daném úseku má....

Už jsem byla rozhodnutá, že v Jitravě končím. Možná nedojdu ani k benzíně, jen na první silnici, kde mě naloží auto. Ale na Trávníku začalo pršet... Super, všechno změnilo barvu a zas mě to začalo bavit. Co že budu mít mokré boty, dvě hodiny v nich vydržím a pak už to bude jedno. Půjdu až do konce. Došla jsem až na Horní Kameny a dobře jsem udělala, Bílé Kameny jsou boží.

Pár postřehů, co jsem čekala, že bude jinak
• Všechno vybavení je ve stavu v jakém bylo před čtyřmi lety (malé děti dokážou zničit všechno během pár okamžiků, čelovka která nedrží na hlavě, ale sklápí se dolů je naprd a uštědřila mi dva výborné pády do bahna:-))
• Mít zázemí v autě je super (kdykoli jsem potkala auto, zdržela jsem se minimálně deset minut a něco balila, navíc jsem například nečekala déšť a goráčovka byla v autě a ne v batohu)
• Jíst v noci tousty jsem nikdy nezvládala (během večera a noci jsem snědla mnoho rohlíků, toustů a čehokoli bylo po ruce, nikdy jsem neměla na DC takovou chuť k jídlu a druhý den mě netrápil hlad, že by to způsobily kojící hormony?)
• Nad ránem přijde krize (když jsem měla cíle po třech hodinách, kde jsem potřebovala být včas, stále někoho předbíhala, žádná krize mě nedostihla, až druhý den ráno, když mě v noci budili děti)
• Když půjdu sama ztratím se (už dávno ne, gps to jistí, to už nejsou roky, kdy jsem pomocí buzoly a hvězd hledala správnou cestu – opravdu jaro 2009)
• Možná mě ještě něco napadne

Nakonec musím poděkovat všem zúčastněným za podporu, protože bez té by to nešlo, díky babi za hlídání Káji, díky Kájo, že ses nechal hlídat, díky gimli za hlídání Pepy, díky Pepo, žes brečel jenom trochu a táta se z tebe nezbláznil :-)



 autor: Jirka Větvička, podzim 2016
Den cesty je akce, která mě svojí ideou prostě zaujala a měl jsem zájem se jí někdy zúčastnit. To, že nemáš přesně stanovený cíl a je to celé pouze o tvé hlavě, čase a povětšinou dosti nereálných očekáváních o pomyslném cíli je něco, co se v rámci ultra moc nevidí. K tomu letošní trasa byla prostě kouzelná - Kumburk, Kozákov, Maloskalsko, Ještěd, Lužické hory. Bylo jasno, letos si účast ujít nenechám.
Bohužel jarní termín mi nevyšel a nezbylo tedy než se přihlásit na termín podzimní. Osobně jsem i raději, neb mám plískanice, mlhy a bahno rád, i když všeho moc taky škodí, ale o tom až později.
Do Nové Paky dorážíme ve skupince autobusem s menším zpožděním. Zavěsím se na ostatní a do DDM docházíme společně. Proběhne nezbytná registrace, zdravice se známými tvářemi. Do toho netrpělivě čekám na Tomáše, který mi má přinést nabitou čelovku, kterou jsem zapomněl v Postřelmově v cíli P100. Naštestí vše proběhlo v pohodě a než by se člověk nadál, už stojí na startu a poslouchá předzávodní informace. Zapínám jak aplikaci této akce, tak i nezbytný Locus map pro a ten je ve finále to jediné co mi celou akci měří bez problému. Bohužel oficiální aplikace je ukončována na pozadí, což jsem vyřešil až po návratu domů - škoda.
Cesta probíhá hned od počátku v ostřejším tempu a na Kumburk dochází v závěsu za Andy a Václavem, který se o něco později stane mým společníkem až na samotný vrchol Ještědu. Na Kumburku u sebe házím panáka, který tu Martin nabízí a vystřeluji zpět na rozcestí, kde se proti mě řítí had čelovek. Zavěšuji se za Pavla s Andy a společně míříme k prvnímu nepatrnému kufříku, kdy místo na zelenou odbočujeme maličko jinam. Naštestí Pavel i Andy konzultují cestu s GPS a po několika dohadech si špatné odbočení potvrdíme a vracíme se zpět na zelenou trasu. U odbočky na Bradlec, kterou míjíme potkáme opět Václava. Pokračujeme dál a přes cyklo trasu se napojíme na červenou, která nás značnou část cesty bude doprovázet. Skupinka se trhá, Andy se nám ztrácí a já s Václavem v poměrně dost ostrém tempu dojdeme až na Kozákov. Pavel se nám ztratil, i když ho o něco později potkáme ještě jednou ve zcela opačném směru ve skalním bludišti. Na Kozákově do sebe házíme první kousky jídla, neb žaludek úpí a je třeba se posilňovat. Hospa je beznadějně uzavřená a ty dvě co jsm epo cestě minuli budiž zapomenuty. Otvíračka zde na vrcholu hlásí, že zcela výjimečně je dnes otevřeno do 17:00. Co naplat na hodinkách je něco málo po půl dvanácté, takže toto upozornění nám vykouzlí úsměv na rtech a nám nezbývá než pokračovat dál.
Posilněni vyrážime opět po červené až ke skalnímu bludišti, kde se vynořuje další tajná občerstvovačka. Musím říci, že přijde vskutku vhod a házíme do sebe Kofolu, čokoládu a doplňujeme vodu. Mlha je opravdu hustá a nás čeká skalní bludiště po žluté, což ve mě vzbuzuje obavy. Naštěstí u občerstvovačky potkáváme dvojici, která jak se zdá některé úseky docela zná a společnými silami nacházíme další kontrolu na Husníkově vyhlídce. Po cestě k vyhlídce nás míjí Pavel, ale běží naprosto na opačnou stranu zpět k občerstvovačce. V tu chvíli absolutně netušíme proč, ale je tak urputný, že se ho ani nesnažíme zastavit. je až s podivem, že vyhlídka se žádná nekoná a do kontrol zapiusjeme čas 1:13. Zatím to docela jde a ani bloudění se toliko nekoná. Při návratu zpět z vychlídky na žlutou nás opět dožene Pavel, který nám objasníí, že špatně odbočil a vlastně se vrátil zpět k občertsvovačce. Společně nacházíme správnou odbočku mezi kameny, úzké uličky a kamenné schody. Za světla je tu kouzelně, ale s mlhou působí celá scenérie poněkud strašidelně. S menšími obtížemi a pár kufříky se ale nakonec úspěšně napojíme opět na červenou a míříme neochvějně na Malou Skálu. Po cestě pozorujeme vyhlídku Pantheon, kde se má nacházet K5, ale před samotným stoupákem se ještě občerstvujeme u zdejšího pramene - voda je výborná a opravdu bodla.
Stoupání na Pantheon je maličko zabíračka díky schodům, které mají mnohdy ďábelské rozestupy, ale i tuto výzvu zdoláme a v 1:57 si odškrtáváme další kontrolu. Vracíme se zpět na červenou, kde Václav mění baterky v čelovce. Zakecáme se což způsobí, že zcela mineme červenou odbočku. Pokračujeme kamsi dolů z kopce kolem trampů, kteří tu nocují. Když delší dobu nepotkáme červenou značku, mkrneme do mobilu a chybku si plně uvědomujeme. Nu nic nezbývá než se vrátit a hledat kam bude třeba odbočit. Odbočka je docela nešikovně a je možné, že bychom jí stejně minuli. Opět ty schody a opět stoupání, následně chvilka pochybností kamže ta červená směřuje, neb dolů jsou schody dvoje a ještě jedny nahoru. Vybíráme ty méně sebevražedné ve směru dolů a dobře děláme, neb za chvilku již míjíme další červenou značku.
U Frýdštejnu se napojujeme na modrou značku a následující cesta mě moc nebaví. Vede šílenou mlhou, po pastvinách a loukách kde není vidět na krok, musíme svojí pozici ověřovat pomocí mapy v telefonu, abychom neuhnuli jinam. Dlouhá a únavná cesta se začíná projevovat a u Pelíkovic musíme zastavit a načerpat síly. Oba usínáme za chůze a začíná nás kosit první krize. Cpeme do sebe něco zásob a krátká pauza nás opět vrací do hry a vyrážíme směle na jeden z úseku mimo turistické značky. Glosujeme jak asi bude cesta vypadat, neb luxusní Olafovo značení je asi nepřekonatelné a o tom se brzy přesvědčíme. Místo, kde asi nejvíc kufrujeme je zde, neb odrazky jsou malé a únava se projevuje, takže mnohdy mineme jasnou odbočku a trmácíme se nejprve do strašných bahnitých kopců, abychom je následně zase klouzali zpět atp. Nicméně za pomoci map a gps se nám podaří vždy vrátit se zpět a pokračovat v cestě.
Zanedlouho se napojíme jak jinak než na červenou a míříme kolem obřího sudu k další kontrole u Javornické kaple. Cesta nám už nejde rozhodně tak rychle jako na začátku a na K6 píšeme čas 5:30. Byla to dlouhá cesta a já už netrpělivě vyhlížím východ slunce, neb přichází další krize a můj krok opět značně znejistěl.
Přes polňačku a netypicky po modré kolem Rašovky se dostáváme až na rozcestí u Šámalů. Zde přichází doslova balzám v podobě další tajné občerstvovačky, kterou řídí Martin zpoza spacáku. Cola, něco sladkého a doplnění vody přichází hodně vhod, neb nás čeká další nekonečné stoupání až k Ještědu. Bohužel nevykročíme opět zcela šťastně a místo po modré si to valíme po cyklostezce. Svojí chybu si někde za polovinou cesty uvědomuje a vracíme se zpět k rozcestníku, kde si naberu pořádně vody do boty, když zahučím do kaluže. Modrou v mlze nakonec nalézáme a nic nebrání tomu, se vydat po správné cestě.
Cesta je to pěkná, lesem, ale taky bahnem a na mě padá víc a víc únava. Potřebuji nutně východ slunce. Naštěstí to netrvá dlouho a obloha se mění a černou začíná střídat pošmourná šedomodrá. Ještě chvilku se trápíme při svitu čelovky, ale u Plání pod Ještědem ji definitivně vypínám - super spokojenost, vydržela svítit až doposud bez nutnosti měnit akumulátor.
Ve stoupání na Ještěd nás míjí několik lidí a Václav se definitivně rozhoduje, že svojí pouť na Ještědu ukončí. Moje rozhodnutí je naprosto opačné. Za každou cenu pokračovat a svých 100km splnit. Na Ještědu zaznamenávám 8:01, loučím se s Václavem a vyrážím na další cestu jak jinak než po červené osamocen.
Cesta je to opravdu zajímavá, lesem, po kamenech, nahoru, dolů, prostě něco co mám rád. Začínám se vzpamatovávat a chvilku visím za dvojicí přede mnou. Dvojice se po chvíli trhá a já se osamostatňuji. Potkáváme se až u další kontroly u kaple sv. Kryštofa, kde si zapisuji 9:29. U Trávníku se napojujeme na žlutou, kterou jsem proklínal. Udělat uprostřed lesa dálnici ze štěrku je nápad génia a nešlo se mi po tom ani maličko dobře. Jsem rád, že žlutou opouštím a sbíhám po červené do Jitravy. Zde míjím po hodně dlouhé době vlastně první snad otevřenou hospu, ale není čas a raději neochvějně mířím ke zdejší benzínce pro Colu a vodu na doplnění. Na chvilku se zastavím a potkávám Lenku, kterou jsem se předtím snažil uviset. Na další cestu se vydáme společně a kolem sloních zadků míříme na krásnou pasáž Lužickými horami. Míjíme několik kontrol v poměrně rychlém sledu a po krátkém odbočení po zelené se napojíme zpět na červenou. Cesta ubíhá v poměrně svižném tempu což mě definitivně nakopává a vrací do hry.
Zanedlouho už na nás mává další kontrolní bod, tedy spíše vykukuje z lesů vrch Sokol. Úplně se mi do kopce nechce a hlavou probíhají strašné myšlenky jak se vrcholu vyhnout, ale co naplat, trasa je daná. Po cestě k úpatí potkáváme spousty houbařů, kteří si nesou plné košíky hub a při vyprávění různých historek z jiných akcí dorážíme pod samotný vrchol. Probíhá zde asi poměrně intenzivní těžba dřeva, takže k vrcholu se jde bahnem a oraništěm. Lenka nasazuje docela ostré tempo a něž se nadějeme, tak jsme na samotném vrcholu což znamená 90km. Do initeráře zapisuji čas 13:44.
Pomalu ale jistě nastává čas vymýšlet kam vlastně dojdu, abych se dostal ještě zpět. Původně sem si ještě v Jitravě myslel, že na Klíč bych mohl dorazit a možná i do Nového Boru, ale postupem času si uvědomuji, že bude asi třeba plán přizpůsobit dopravě. Do toho začíná poprchávat a Lenka říká jasně, že dál něž do Svoru nepůjde. Začínám tedy zjišťovat podrobnosti a rozhoduji se, že Svor bude i má konečná. Nemá cenu se hrnout moc dál, neb déšť začíná zesilovat a čekat pak promočený někde na nádraží se mi moc nechce. Do toho vlak se zdá jede neskutečně dlouho a já bych rád stihl dle idosu mnohem rychlejší bus.
Když se po modré dostaneme až k Antonínovu údolí, déšť už buší naplno a následné napojení na červenou je doslova očistec. Je to opravdu pravá Olafova stezka a mokré kořeny neskutečně kloužou. Bohužel zde pohřbívám jednu ze svých hůlek, která nevydrží nápor mého těla když se o ní plnou silou opřu s cílem zabránit pádu. Hůlka se zarazí do země tak, že se mi jí nedaří vyndat a tak jí tam nechávám.
Společně dorazíme až k Naději, kde je přístřešek a Lenka se rozhodne zabezpečit si věci před neutuchajícím deštěm. mě je již jasné, že autobus, co jsem si vybájil nestihnu, ale pamatuji si, že by měl jet ještě nějaký jiný autobus a chci tento spoj využít. Naštestí existuje i plán B, když by to nevyšlo. Pokusil bych se vnutit do auta Lenčiného přítele, který na ní má ve Svoru čekat.
Vyběhnu tedy s jednou hůlkou ke svému cíli do Svoru. Déšť neutuchá a leje jak z konve, po mě tečou proudy vody a já se snažím trápení co nejvíce zkrátit. Přidávám do kroku a za chvíli dobíhám Denisu, která mi sděluje svůj záměr dorazit až na Klíč. Toto odhodlání již nemám, déšť mě srazil na dno a začíná mi být zima. Rozloučím se tedy a pokračuji dál, postupně i běžím, abych už ten konec měl opravdu za sebou. V Koberovech se marně snažím dopátrat nejbližšího spojení ve Svoru, rychlost internetu je stále tragická a tak pokračuji po červené dál. Cesta už mě moc netěší a vyhlížím nějakou teplou hospůdku a roztopené nádraží ve Svoru. Jaké je pak moje zklamání když něco kolem páté odpolední do Svoru konečně dorazím. Nádraží je vybydlené a je tam jen jedna studená místnůstka, hospoda u nádraží zavřena a pohled na jízdní řády říká, vlak jede za 45 minut. Když se ještě podívám na Idos, tak hlásí zpoždění minimálně 10 min. - pecka, Drkotám zuby a přemýšlím co dál. Lovím další a další spojení a napadá mě jediné - pojedu busem. Jsem sice promočený a špinavý a nejsem si jist nebuduli vykázán z přepravy, ale je to jednak rychlejší a druhak asi spolehlivější než vlak, neb i návazný spoj v Ml. Boleslavi hlásí zpoždění. Navíc se v N. Boru se přesedá na bus. Ne tuto romantiku si nechám ujít a vydávám se v dešti na hlavní silnici, kde si po 30 minutách stopnu bus do Boru a odsud se dostávám do posledního busu na Prahu.

Den cesty byla nádherná a zajímavá akce. Zakončil jsem na 107,6 km, cesta mi trvala něco málo přes 22,5 hodiny a zažil si mnohé vrtochy počasí - mlhu, chvilkové slunce i déšť. Díky moc organizátorům za povedenou akci a budu se na jaře 2017 těšit na další DC. Doufám, že bude opět tak zajímavý jako tento
Jirka

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2016
Tak tedy Den cesty po devatenácté a devatenáctý pozávodní report. Jak píše Jeff, je těžké se neopakovat. Zvlášť když pocit s odstupem pár dnů je úplně stejný jako u předchozích tří vydání. Opět standard kolem 80 km a plus minus tři hodiny, které se ještě daly využít k lepšímu výsledku. Pokaždé však zvítězila únava a možnost pohodlného spojení do Prahy.

Oproti jaru se trasa změnila jen v detailech. Ubyl výstup na Bradlec, místo něho jsem si na konci dopřál Bílé kameny a překonal tak jarní výkon o 100 metrů. Zůstaly všechny náročné kopce a trasa vedoucí pěkným krajem. Krásné výhledy jsme si však tentokrát neužívali. Tma, mlha, až někdy před sedmdesátým kilometrem bylo vidět trochu dál.

Další změnou oproti jaru bylo nečekané ale hodně vítané zpestření v podobě občerstvovacích zastávek. Začalo to hned na Kumburku, kde jsem si dal slivovici. Na Kozákově jsem dostal kousek štrúdlu. V Besedicích, kde čekal Gimli, jsem si nabídl čaj a čokoládu. To nejlepší přišlo U Šámalů (resp. těsně před). Do té doby jsem v žádné hospodě nestavěl, a tak jsem na první pivo čekal necelých 60 kilometrů. K tomu kousek koláče a byla z toho velmi dobrá snídaně v osm hodin ráno :-). Všem dobrovolníkům, kteří zajistili občerstvení po trase, moc děkuji.

Na posledních DC nebývá problém najít někoho s podobným tempem, se kterým se dá alespoň část trasy společně jít. Tentokrát to byla Lída. Při stoupání na Tábor jsme se ocitli ve stejné skupince a pak po několika kilometrech už zůstali sami dva. Tři zajímavosti o Lídě: šla svůj první DC, nezvládla mi tykat a na Kozákově odolala lákavé možnosti sejít pět kilometrů domů do tepla a sucha. Při doplňování zásob vody v Malé Skále se k nám přidal Šimon, měl ale rychlejší občerstvovací zastávku U Šámalů, a tak jsme na Ještěd stoupali ve dvou. Vysílač nebyl vůbec vidět, ale hlavní bylo, že byl otevřený bufet. Podobně jako většina dalších přítomných poutníků jsem si dal teplou gulášovku. A taky pivo. Byla to první trochu delší zastávka, zahřáli jsme se, odpočinuli si, pozorovali kroužící mlhu na terase a přidali se k Martině a Olinovi v plánování dalšího postupu.

Nakonec Martina, Olin a taky Lída zvolili vlak z Křižan ve 12.51. Byla tam dostatečná časová rezerva, takže jim ani nevadil můj pomalý sestup dolů způsobený stavem mých kolen. Cestou jsme potkali Gimliho s Pepou a později řadu běžců místního závodu. Na Křižanském sedle jsem se rozloučil a pomalu postupoval už osamoceně dál. Nakonec se i počasí celkem vybralo. Jítrava byl jasný cíl. Přece neujdu méně než na jaře? To ale znamenalo dojít alespoň na K9. Jsem rád, že jsem se k Bílým kamenům podíval. Je to opravdu zajímavé místo. V klidu jsem si ho ještě prolezl. To už jsem věděl, že dál nebudu pokračovat, protože jsem toho měl celkem dost a nevěděl jsem, jak bych se z těch dalších míst na trase dostával.
Navíc začalo pršet, a tak jsem se vydal zpátky bahnitou cestou do Jítravy. Na zastávce jsem se převlíkl do suchého a v 16.23 odjel do Liberce. Tam jsem se do prvního žlutého autobusu nevešel. Hodinu volna jsem tak strávil v nedaleké restauraci s pivem a bramboračkou.

Děkuji organizátorům za další povedený ročník. I když jsem si během trasy říkal, jestli mi to pořád stojí za to, tak už se těším na příští rok. Také děkuji spolubojovnici Lídě za milou společnost :-).

 autor: Matěj Hrejsemnou, podzim 2016
O ani napodruhe nesplnenem planu a hranici mezi predcasnym koncem a nekoncicim zazitkem.

Diky.

http://wayfarer.pise.cz/4-podzimni-den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, podzim 2016
Když jsem šel na letošní čarodějnice svůj první Den cesty( škoda, že jsem o něm nevěděl o pár let dřív), tak mě prostě tento styl pochodu, pro někoho běhu, plně dostal. Ještě jsem pořádně nerozchodil nohy do provozního stavu a už jsem se těšil na další výšlap. Však jsem byl jeden z prvních přihlášených, s placením to už bylo horší. Takže to, že jsem skončil už na 40 km mě docela dostalo. V Chlévišti se mě udělalo slabo a tak jsem nechtěl riskovat. Děkuji Bořkovi ze Plzně, že mě nepřemlouval, abych pokračoval. Jinak na to, že nemám rád starty do tmy, to docela šlo. Ne, že bych nechodil v noci, ale není to moje hoby.Od Bradlece se mě zdá.že sem tam proletuje sněhová vločka. Ten les bílých hub ve mrkovém mlází je super. Tak trochu magické. Oproti jaru dávám Tábor na jeden zátah, na jaře jsem tady měl velkou krizi, z Tábora je čelovka k ..... . Je mlha, že spolu tvoří neprůhlednou clonu. Na Košově perfektní občerstvovačka v hospodě. Dávám si domácí tláču a oproti mému zvyku i pivo. Tláču cejtím až do Besedic, kde to zajídám Gilmiho tvarohovou buchtou. Dík. Ne, tláča nebyla špatná, ale nějaké koření, které do ní u nás nedáváme. Od Morcinova jdu s Bořkem a pohoda. Super bloudění v Chlévišti, zašli jsme si pouhý 1km. Ale prostě ve tmě a ještě navíc v mlze, to je opravdu zážitek. No a tím pro mě zážitky z tohoto Dne cesty končí. Už jen čekám na vlak a jedu potichoulince domů. Však, když mě ráno doma viděli v posteli, tak bylo haló. " Co děláš doma????" Největší debka na mě padla k polednímu, když se dělal nádherný podzimní den. Jak muselo být krásně v Lužických..... ! No co, není každý den posvícení. Jinak perfekt a dík za občerstvovačky. Příště, když dá zdraví, nashledanou. Už teď si blokuji termíny na příští rok. Celému pořadatelskému týmu ještě jednou děkuji a posílám velkou podtržku. Ať nám to všem šlape Kuky

 autor: Šimon Skotnický, podzim 2016
Najskôr zarchivovanie vecných informácií pre budúci štart:
Oblečené som mal iba 1 tričko, mikinu a bundu celý čas, plus povinné rukavice a čiapka. Pod nohavice som si na Kozákove pridal druhú vrstvu, neviem ako sa tento kus oblečenia volá, nepoužívam o okrem DC nikde. V batohu mi výletovali ďalšie 4 tričká, využil som aspoň jedno z nich, keď som sa po skončení do neho prezliekol aby som aspoň trochu znížil pach potu. Potil som sa totiž tak, že som prepotil okrem trička aj celú mikinu a bundu .. to sa mi bežne nestáva, ja sa potím dosť málo. Neviem presne zhodnotiť, čím to bolo, ale ak som mal mikinu aj s bundou zapnutú, bolo mi veľmi teplo a keď rozopnutú, veľmi zima .. trochu schyzofrénna situácia.
Stravu som vzal tú istú ako minule, ale tentokrát to nebol šťastný výber. V noci zima, takže všetko stvrdlo, zmrzlo a nedalo sa jesť. Nabudúce treba zobrať nejaké jablká (jablko na občerstvení U Šámalů veľmi pomohlo, díky! .. žiadne výhrevné nápoje som si tam nedával, mám skúsenosť, že na DC toto nesmiem konzumovať) a nejaké rýchle cukry, dosť to nakopáva. A bolo by fajn nebyť hladný už v čase nasadania do vlaku v Prahe, nie je to úplne najlepší začiatok :D

Cesta vlakom bola ok do momentu, kedy začalo pršať. To ma trochu vydesilo. Bol som rozhodnutý, že ak bude takto pršať v čase štartu, chvíľu počkám na štarte alebo rovno skončím, podľa situácie. Voči dažďu som bol odolný asi tak, ako Charlie Sheen voči HIV. Nemal som som pláštenku na baťohu, lebo som ju 2 dni pred DC odpojil, aby som ho vypral od horčice, ktorú som tam vylial. Nemal som pláštenku pre seba, pretože šak načo by mi bola, aj tak tá voda po nej stečie na nohy a je to skoro ešte horšie. Nemal som jednorázové pláštenky, ktorých mám niekoľko a normálne ich nosím všade. Nemal som dáždnik, ktorý v súčasnej dobe považujem za voľbu šampiónov. Nohavice možno niečo vydržia, ale dlho odolávať dažďu podľa mňa nedokážu žiadne, to by to museli byť nohavice z pláštenky. Moje boty toho vydržia ešte menej. Sú mi veľké. Keď stým prejdem cez mokrú trávu mám mokrú nohu. Keď na to zaprší, je mokré všetko a všade .. mal som ich už 5x na DC, nosím ich niekedy aj normálne po meste, mal som na všetkých turistikách, v Mongolsku a tie drbnuté boty sú stále úplne v pohode. Prečo sa to neničí, keď to človek potrebuje ??


Na DC som opäť vyrazil sám, cestou som šiel najmä s Lídou a Zbyňkom .. tak rôzne najskôr s jedným, potom s druhým, potom s oboma, ako to zrovna prišlo. Pod Ještědom, asi 20min pred občerstvovačkou U Šámalů sme nechali Lídu a na samotnej občerstvovačke som sa po jablku osamostatnil aj od Zbyňka. Plánoval som skončiť na Ještědu a vidina cieľa bola veľmi blízko, tak som šiel. Na skratke na vrchol som stretol dvojicu - babku s vnučkou - ako idú dole. Po krátkej konverzácii som dostal lístok na lanovku, ktorý dostali za prenocovanie na tamojšom hoteli. Hore som si zalogoval kontrolu do itinerára, počkal na lanovku a nechal sa olanovkovať dole. Dole ma oslovila reklama na hot-dog, dal som si ku nemu čaj a sadol som si asi meter od kozuba. Perfekto. Vymenil som si tu tričko za čisté a po polhodine pokračoval na tramvaj a následne autobusom domov do Prahy.


Doma přítelka využila moju neschopnosť čomukoľvek odporovať a po povinnej sprche, jedle a zdriemnutí si sme šli na nákupy jedných nevinných bot do najbližšieho obchodu. Skončil som s 2 botami, košeľou a 2 voňavkami (všetko bolo pre mňa a pre moje dobro) z úplne iného obchodu z centra Prahy. Vďaka tomu sa tento DC kvapku predražil.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2016
Nocí až na Ještěd
a dňom ešte ďalej
Môj 17. Den cesty


Po toľkých Dňoch cesty je ťažké o niečom písať a neopakovať sa. Tak sa asi budem opakovať. A čo?!

Počasie stálo za to: pred štartom poriadne popršalo, od večera až skoro do poludnia sa išlo hmlou, len chvíľami v noci vykukli hviezdy a Mesiac. Okolo poludnia začalo byť podozrivo pekne a slnečno, ale okolo tretej sa opäť objavil dážď a s malými prestávkami vydržal až do konca. K tomu teploty niekde medzi nulou a desiatimi stupňami… No, hlavne že je zážitok intenzívny, nie?

Jedla som mal dosť – osem namazaných rohlíkov, 5 sladkých tyčiniek. Všetko padlo, i keď posledný rohlík až pri čakaní na vlak v Jablonnom. A k tomu tá Jítrava! Po skúsenosti z jari, keď obed a večera v reštauráciách po trase pomohli, bol obed v reštaurácii opäť v pláne. Vliezol som v Jítravě do hostinca, dostal jedálny lístok s cenou predkrmov začínajúcou na 150 Kč a mierne sa vydesil. Našťastie mi obsluha poradila, že asi o 500 metrov ďalej je reštaurácia patriaca tiež ich firme, kde by to malo byť podstate ľudovejšie. A bolo. Jedlo okamžite (hotové a pripravené na servírovanie), Kofola, čaj, … Dohromady necelé dve stovky a najedený som bol dostatočne na ďalšiu cestu. Naviac parádny oddych a čistý záchod. A to celé asi 300 metrov od trasy. Paráda.

Zásoby pitia som mal tiež bohaté. Trojlitrový hydrovak s ionťákom istený litrovkou Bigshocku (PETka má výhodu v tom, že sa dá upíjať po malých dávkach a v medzičase na rozdiel od plechovky zavrieť). Keď k tomu pridám skoro liter vypitý v Jítravě a polliter Coca Coly na konci (ten má vlastný príbeh), tak to dohromady dáva niečo cez 5 litrov, čo tak akurát stačilo. Pravda, posledných 10–15 km som už išiel pomerne nasucho, ale aspoň som mal (na rozdiel od štartu) ľahký batoh.

Čo človek na Dni cesty nečaká, sú občerstvovačky. V kľude si pochodujem nocou, chystám sa na vstup do skalného mesta a odrazu v Besedicích zdraví od cesty Gimli s bufetom. Teda, to by som fakt nečakal. Zatiaľ mu dávam košom, zásoby mám ešte mohutné. O ďalších 20 kilometrov sa zas od cesty zo spacáku ozýva Martin so svojou ponukou. Akurát v čase keď mám krízu (v rovnakých miestach ako na jar – medzi Javorníkem a Ještědem). I tomu ale dávam košom. A do tretice opäť Martin. V Petrovicích, kde som skončil na jar, dve hodiny pred koncom likviduje zvyšky, ktoré ľudia pod Ještědem nespotrebovali. Beriem si od neho hrsť čipsov a fľašu so zvyškom Coca Coly. Vo zvyšku času dávam ešte asi 7 kilometrov na Babiččin odpočinek.

Čo to bol vlastne za nápad, pokračovať z Petrovic ešte 7 km na Babiččin odpočinek v daždi?! Pomaly sa začalo stmievať, z diaľky sa sem-tam ozvala streľba, tak som radšej začal svietiť skôr. K tomu všade bahno a mokro, oblečenie tiež už vlhké z časti od dažďa (nohy), z časti od potu (vrch pod goráčovkou). Prečo to? Chápem tých, čo si z Petrovic vyšplhali na Sokol aby mali splnených 90 km do CSUT. Ale prečo som pokračoval ďalej ja? Neviem, proste som išiel. Aj s tým vedomím, že bez ohľadu na to, či dôjdem na Babiččin odpočinek, alebo to potom skúsim ešte do Mařenic, bude ma čakať ešte nejakých 8 km pešo do Jablonného, ak tam náhodou nepôjde nejaké auto, ktoré by som si mohol stopnúť. A keďže posledný osobák mal odjazd 19:44, zrejme by som si niekde v Jablonnom musel zháňať nocľah. A tu som prišiel na rázcestie a tam stálo naštartované auto čakajúce na Michala a že ma môže hodiť aspoň na vlak. Super! Takýto servis dokáže potešiť. (A sorry, že som zabudol ako sa volala vodička.)

Pár neusporiadaných postrehov:
  • Okrem toho, že som sa v Besedicích zišiel so Štěpánom, s ktorým som pokračoval necelých 7 kilometrov na Kopaninu, som išiel celú dobu sám.

  • Najprv ma do pravej nohy začala rezať reflexná páska, tak putovala späť na batoh. Potom ma tam začal neuveriteľne tlačiť aj návlek, tak putoval na batoh aj ten a aby to nebolo nesymetrické, dal som ho dolu aj z ľavej. Bordel mi nakoniec aj tak padal iba do pravej topánky a na sypanie som zastavoval asi iba raz.

  • Asi polovicu noci som čelovku niesol v ruke, aby som cez hmlu aspoň niečo videl.

  • Keď som vychádzal z domu, rozmýšľal som, čo som zabudol. „Hmm, paličky? Dám to aj bez nich!“ A dal.

  • Pod Ještědem som už ani nedúfal, že z neho budem pokračovať ďalej. Hodinová pauza na recepcii a šlo to. A na Výpřeži sa akurát pred štartom fotili účastníci Ještědského půlmaratónu. O desať minút na to ma na červenej predbehli poklusom.

  • Vlastné značenie bolo super. Neviem, či pred štartom zaznelo, že smajlík znamená niečo ako „si na dobrej ceste bez odbočiek, takže teraz dlho žiadna značka nebude“. Akurát som tam niekde minul dvojicu, ktorá sa tým značením príliš neriadila a vážne pochybujem, že tam okolo štvrtej ráno bol ešte niekto iný nezávisle na DC. Akurát by sa mi tie miniatúrne reflexy nechcelo hľadať za svetla…

  • Tento krát tí, čo si zvolili na cestu na štart autobus, mali smolu a zostali bez pneumatiky v Mladé Boleslavi.

  • Sám som tiež odštartoval minútku–dve po ostatných – ešte som pomáhal na prezencii. Ale nebol to najlepší nápad: hromada svetielok predo mnou zvádzala k naháňaniu.

  • Prvý kufor sa mi podaril už pod Kumburkem! Druhý bol na U Šámalů, kde som to zobral po cyklo miesto po modrej, pretože tú som v hmle proste nevidel. A inak po trase. Niektoré miesta som si z jari pamätal viac, niektoré menej, ale hmla aj tak trasu po Ještěd významne zmenila.

 autor: Michal Vožda, podzim 2016

 autor: Honza Blažek, jaro 2016
Den cesty filozofický

Bude ještě pár let trvat, než Den cesty zapadne do "České klasiky ultratrailu". Soudě podle přeběžných výsledků je průměrný výsledek 70.5km. Jen těžko se dá pochopit, že je to za celých 24 hodin. To je tempo odpovídající asi 3km/h a Olaf by samozřejmě neopomenul poznamenat, že nechápe, jak někdo může skončit po čtyřech kilometrech (v letošním případě po necelých 18km). Během této štreky (z Nové Paky až do Veselé pod Rabštejnem) jsem tuhle otázku nakousnul z nejrůznějších perspektiv se svými společníky. A k čemu jsem došel? Pomalu ale jistě, rok od roku, tu a tam, filozofie Dne cesty začíná prosakovat na povrch.

co je cílem DC?
Cíl klasické stovky "překonat trasu v co nejlepším čase”, se často redukuje na individuální cíl "překonat trasu”, což je nejčastější cíl běžného závodníka. Povšimněme si, že tyto dva cíle jsou si podobné jako vejce vejci. Kdo trasu nepřekoná, jako by nešel, má DNF. U DC už to není tak jednoduché. Oficiální cíl zní “dojdi co nejdál za 24 hodin”. Každý závodník má typicky vizi (o vizích se ještě rozepíšu), nebo alespoň odhad, kde skončí. Zde si povšimněte zásadního rozdílu - 24 hodin versus GPS souřadnice. A jen málokdo má cíl - půjdu 24 hodin a uvidíme.

Maraton začíná na 30. kilometru
Moudro mi řekl jeden spoluběžec, když mi bylo asi 20 a běžel jsem potřetí maraton (ten pražský). Od té doby mě nepřestane fascinovat pravda v něm ukrytá. Den cesty podobně jako maraton nezačíná na startu, jak by se mohlo zdát, ale začíná v době, kdy závodníkovo tělo začne hledat výmluvy. Výmluvy jsou fajn a posledních pár let mě nepřestanou bavit:

Bolí mě koleno. Není rozumné to přehánět, měl bych to v nejbližší vesnici zabalit.

Zítra mám spoustu práce, teď už to na žádný výkon nevypadá a navíc zejtra budu strašně nevyspalej, takže nic neudělám. Měl bych to co nejdřív zabalit.

Je mi blbě. Spim. To je voživot nebo vokotník …

… et cetera.


Hezké na tom je, že se člověk nenudí. Pořád můžete hrát hru na silnou vůli a slabé tělo. Jisté je jenom jedno - nakonec to prostě závodník zabalí. V lepším případě na konci časového limitu.

Vize rozhoduje o porážce nebo vítězství
To jaký cíl si závodník stanoví pro Den cesty rozhoduje o tom, kde, kdy a jak skončí. Pokud chcete dojít třeba do Malé Skály, dojdete tam a sednete na vlak. Neexistuje síla, která by vás dostala byť o metr dál. Cíl byl splněn. Pokud chcete dojit třeba do Děčína, zjistíte postupem času, že “se to uplně nestíhá”. V takovém případě vás začne užírat nedostatek motivace. K tomu nějaká ta bolístka a končíte. Buď večer posledním spojem, nebo ráno, tím prvním.

Málo kdy se stane, že se závodník s vizí ujité vzdálenosti trefí. Pak je šťasten, využije všechen čas a dost pravděpodobně při tom přijde o část svého zdraví (puchýře, otok kolene, kotníku, 2-3 ibalginy, …).

Existují ale i jiné vize. Ne to “kam dojdu”, ale KDY. Zde je problém s trasou DC. Nejde skončit jen tak někde, protože je to typicky v Horní Dolní, kde lišky dávají dobrou noc a běžný závodník prostě nemá doprovodné vozidlo.

A kam teda dojdu příště?
Odpověď je prostá - NEVIM. Uvidim až se budu blížit.

Letos to bylo přesně tak. Když mě pochod začal nudit, chytl jsem si parťáka (Kosťu, Míru nebo Evu) a něco zajímavého jsme probírali. A díky Evě jsme cíl dvakrát posunuli (z Kamenice do Rabštejna a pak ještě jednou do Veselí). Když vás to totiž baví, není potřeba mít vizi.

Děkuji Evě, Kosťovi, Mírovi i dalším, které jsem měl možnost doprovázet, za vydařený den cesty. Děkuji Konzským za občerstvovačky, ultimátní cestu domů a pomoc při sběru kontrol.

Statistika: Něco jsem snědl (večeře na Javorníku + tři bagety a nějaké tyčinky), něco vypil (tak 8l vody 1l sladkých nesmyslů a 2 piva), nic jsem před závodem neřešil (jako kde jsou hospody/studánky/atd.) a vyšlo to. Jednou jsem si musel zajít ke Kamzičí studánce pod Klíčem, ale ukázalo se, že i to bylo fajn.

 autor: Šimon Skotnický, jaro 2016
Štvrtý DC, druhý report. Prihlásiť na DC sa mi podarilo ešte pred tým, ako tú možnosť oznámili organizátori na FB, takže .. začiatok dobrý.

4 týždne pred DC som si bol sám prejsť trasu, ktorú som očakával že pôjdem v noci. Nakoniec to bol úsek od mosta cez diaľnicu po rázcestie Trávník (názov sa mi nejak nezdá, až budem doma skontrolujem v itinerári). Veľmi to pomohlo. Najviac v tom, že som vedel aký kus cesty ma ešte čaká, aký terén, aké záludnosti, subjektivne tak cesta potom ubiehala rýchlejšie a bol som omnoho istejší. Príjemné bolo, že sa už začalo prejavovať, že som šiel 4.DC v rade a kdeakého spolupútnika som už poznal a pozdravil, s ďalšími sa zoznámil.


Minulý report som popisoval najmä svoju katastrofu čo do voľby stravy. Mal som toho neskutočne veľa, napr. 0,5kg snickers. Tentokrát som zvolil stravu dosť dobre. 7 rohlíkov, 3 malé paštéky, 3 horalky a 2 kakaové rezy stačili. Cestou som si dal len jednu slanú a studenú hrachovú polievku, ktorú ale zaradím skôr do pitia. Vody som zobral príliš veľa. Myšlienka bola, že zoberiem 3,25l vody a 2,75 z toho vypijem ešte ten deň. Pred rokom bola totiž v noci taká zima, že sa piť ani jesť nič nedalo, všetko bolo zmrznuté. Lenže my sme mali v noci teplo a cez deň na každom kroku občerstvovací stánok alebo reštauráciu. Takže keby som mal aj o polovicu menej by to nevadilo, bolo kde dopúšťať. Vďaka vysokej záťaži rupsaku mi dosť opúchali ruky. Vypil som všetko + 2xO,3l kofoly + asi 0,3l polievky + 0,75l vody zo studničky, ktorých bolo cestou niekoľko. Vyššiu spotrebu spôsobila najmä vysoká teplota a pálivé slnko.
Oblečenia som mal viac než bolo treba, ale len preto že nevyšla predpoveď, čakal som odhadom 10° menej. Z 5 tričiek, mikiny, bundy, rukavíc a čipaky som využil iba 2 tričká, mikinu s bundou som pravidelne zapínal a rozopínal. Čipaku a rukavice som nasadil na Ještěde po 25min pauze, ale rukavice som po chvíľke dal dole a čiapku som si nechal trochu dlhšie, nepamätám si ako dlho. Údaje píšem kvôli sebe, aby som sa pred ďalším DC mal ísť kam poučiť :)


Na DC sme plánovali vyraziť ako 3členná skupina, nakoniec ostala iba 1členná. Cestou som vystriedal viacero spoločníkov, najdlhšie Zbyněk a Martin (ďalší Slovák), oddelene. Martina som nechal okolo 55 kilometru, bolel ho členok, ja som bol docela OK, tak som zvýšil tempo a na čas sa osamostatnil. Potom sme sa už nevideli, dúfam že dorazil v poriadku kamkoľvek. Pôvodne som sa bál noci, že v nej pôjdem sám (som v tomto dosť strachoput), ale dopadlo to OK. Väčšinu noci som bol sám a nijak extra som sa nebál, niečo tomu pomáhalo - vysoká teplota vzduchu, odľahčený rupsak (vypitá voda), hlasná neskrývaná samomluva .. aj keď ta bola možno iba aby som si schyzofrenne robil spoločnosť.

Čím viac sa blížilo ráno, tým viac sa mi spomaľovalo tempo. Prudké kopce tomu nepomáhali. Nad ránom som opäť stretol Zbyňka, tempo mal veľmi podobné môjmu, tak bojovali spoločne, až do Prahy. S odstupom času si ale túto bolestnú časť vôbec nepamätám. Jednak to je štandartý postup mozku, druhak som si veľmi často vravel, že je super počasie, že neprší, že som dobre zásobený stravou aj oblečením a že mi dokopy nič poriadne nie je.

Minulé dva DC som sa snažil často prestávkovať, tentokrát som držal stabilné tempo s malým množstvom cca 20min prestávok, na vyvetranie nôh a bot a výmenu ponožiek. Tento spôsob mi vyhovoval omnoho viac a určite pomohol k zatiaľ rekordnému 78,8km. Vyhovovalo to najmä v tom, že som bol stále v spoločnosti veľkého počtu závodníkov. A ak som nebol, tak som vedel, že kilometer predo mnou aj za mnou niekto určite je. Byť ovca stáda je ukľudňujúce a v tomto prípade motivujúce.

Na budúci DC si chcem kúpiť powerBanku a zapojiť sa do trackovacej appky, snáď napíšem report o tom, ako som ju použil.






 autor: Matěj Hrejsemnou, jaro 2016
Ještě jednou Den cesty, vypadalo to sice, že dopsání tohoto reportu bude úkol pro příští generaci, nicméně nakonec se mi podařilo to dokončit. Bylo to náročnější, než se před začátkem mohlo zdát. Díky za místy dechberoucí zážitek. Doslova.

http://wayfarer.pise.cz/2-den-cesty.html

 autor: Bedřich Hak, jaro 2016
Koncem ledna mě Michal od Michaly prozradil, že se na jaře jde čtyřiadvacetihodinovka Den cesty. Moje turistické buňky se aktivovaly a dokonce konaly. Záhy jsem se přihlásil, protože podle pravidel jsem začal čuchat dobrý podnik. Prý se jde z Nové Paky do Teplic, a to co nejpříměji. Takže to moje vandrácká intuice situovala asi Kumburk, Tábor, Trosky, Vyskeř, Mužský a možná odskok na Bezděz. Ale později zveřejněný dračí hřbet dotýkající se Polska a Německa, mě nějak neseděl. A nohy nějak těžknou, protože tam vidím asi Javorník, Ještěd a všechny ty dračí zuby Lužických hor se špičatým Klíčem, kde s batohem na zádech není radno se zaklánět, pokud nechceme skončit v kotrmelcích na jeho úpatí. Sice vražedný výstup, ale nádherný výhled. To se mu musí nechat. Již dva týdny před startem se těším jak mimino na maminčin cecík. Tak jsem se těšil, až jsem se dokázal nechtíc odhlásit. Ještě, že byl Gimli milosrdný, ikdyž si asi myslel něco dosti nelichotivého.
Sobota, den D. Vstávám normálka po páté. Sbalím, nakrmím havět a už si to mířím rodiným taxíkem z Miletína na Paku. Vystupuji hned pod pivovarem, protože kolona aut se sune tempem hlemýždím a já se nepotřebuji v jejím tempu shlédnout. Na Stonožce se zdravím v pár známýma z Brtnických ledopádů a mažu na prezentaci. Start se blíží, skočím na kadiboudu a máznu se pytiolem. Ale oha, pytiol zůstal doma na stole. Takže doufám, že vydrží počáteční námaz. Pytiol nezklamal, opravdu vydržel.
Je 15 minut po desáté nebo něco okolo a startovní praporek se zvedá a potrava pro draka se dává do pohybu. Cestou na Kumburk jdu s kolegou hasičem dobrákem z Prahy, na Kumburku vystojím frontu na fixu, pokochám se pohledem na kopce, které nás čekají a neminou. A již sám dobývám Bradlec. Za další hodinu v pořadí třetí, ouha, ouha. Na Tábor až na potřetí. Bolí mě svaly na nohou, chytají křeče a nedostává se dech. Co se děje, jdeš svým tempem padesátkaře zvyklého chodit tímto tempem 9-11 hodin bez přestávky. Asi nadmíra adrenalinu v krvi!? Mažu se koňskou s konopím a mažu koupit kofolu. A další ouha, Ti dva hošani v restauraci mají pár lidí v lokále a zrovna 4 u pultu. Jenže u pultu se to na moji trpělivost trochu seká. Připravené dukáty putují zpět a rychle na Košov,kde jsem dostal všeho čeho bylo třeba. Opět mažu nohy a pohodovkou na Kozákov. Tady taky taková malá skvrna. Čekáme u pultu na kofolu, když po noté chvíly se jedna z číšnic svěří druhé" Já je neobsloužím, ať si sednou ke stolu.". Stoly jsou obsazeny, nu což, Hamštejnská hospoda mě snad napojí. Prvně mé kroky valchují Hamštejnský hřbet a oči se kochají pohledem na podbřišek našeho draka. Ouha, v hamštejnské hospodě je svatba a uzavřená společnost. Tak Besedice a ty díky kiosku Pod Kalichem nezlamaly a napojily nostalgickou citrokolou, věnovaly flašu vody a poskytly místo na mazuňk.
Na kontrole v Chlévišti, upozorňuji spolupochodníky, že po Frýdštejnem už zapalují čarodějnice, ale hasická siréna mě vyvádí z omylu a dáva světu na vědomí, že spíš nějaká čarodějnice křesala a křesala.Jako hačiči mě naskákala husina. Sejdu dolů k Jizeře, abych vystopal nad Jizeru. Na Kopanině je jisté, že západ slunce na Ještědu nestihnu. Jen západ s Ještědem. Taky nebyl špatný. Mám velikou spotřebu pitiva a ono dochází. Ještě štěstí, že na odbočce na šipkovanou je pramen. Zdoláváme perfektní skoronoční šipkovanou a již za tmy usedáme na Javorníku do sudu, kde je čarodějnická párty v plném proudu. Mažu, dávám si kofolu a štrúdl. Protože jsme obsluze sympatičtí, tak dostáváme vypalovanou klíčenku. Nebo snad vzbuzujeme soucit, do zrcadla se raději nekoukám ani doma. Pod Javornickou kapli trošku kufrujeme a jdu zas sám. Na studeném a větrném Ještědu 4 minuty pře jednou ranní kromě mazaní, navlékám termoprádlo, abych ho za půl hodiny opět sundal. Pak už jen bludičková cesta až do svítání u Sloních skal. Dávám to na Sokol,který z louky vypadá přímo klíčovitě. Nakonec to nebyla taková hrůza a ještě kousek na Šestku a 45 minut před koncem limitu posílám SMS a to jen proto, že jsem potkal našeptávače. Po silnici je to blíž!
Končím a jsem se sebou skoro spokojen, oficiálních 92,6km, celkově 99,2km s 3.733 m nahoru a 3.232m dolů s deseti až 12 kilami na zádech. Pro padesátkaře, který letos ještě žádnou padesátku nedal, snad docela slušný. Cestou jsem do sebe nalil na 10l vody a kofoly. Snědl něco myslících tyčinek a miletínských Erbenových perníčků s čárkou. Já, který si je zvyklý po obědě dávat notný šlofíček jsem vydžel 35 hodin beze spánku a docela fit. Z Jablonného vlakem do Liberce, kde mě málem ujel přípoj, protože mě svaly zkameněly a cesta naprcané bělice po schodech byla proti mému belhání přímo baletem. Vyslovuji uznání všem pořadatelům, protože Dračí cesta splnila zcela moje očekávání. Žádný termín, žádný daný počet kilometrů. Vše jen a jen a tobě samém. Skvělá šipkovaná. Jen škoda, že mě známá krajina byla za světla a tam, kde to neznám jsem nic neviděl, že byla tma a nebo proto, že už jsem neviděl.MOc Vám všem děkuji a nikdy více, teda chtěl jsem říci Nashledanou příště. Kuky

 autor: Milan Koudelka, jaro 2016
1.Den cesty
Registrace
Den cesty znám cca rok či dva od Vláďi Jelena, coby kamaráda a účastníka, kterého jsem už loni sledoval na nějaké noční trase na mapě a v půl druhé ráno mu posílal povzbuzující sms.
Letos mi DC připomněl můj spolubydlící, synovec a nově taky účastník Lukáš Neoproud, který pomáhá pro Den cesty připravovat jakousi mobilní aplikaci pro Windows phone. Tak mě to zaujalo a říkal jsem si, že se podívám kdy a kde se jde, že bych to mohl zkusit.
Pár týdnů před závodem zjišťuji, že trasa vede okolo mého rodného města Lomnice nad Popelkou. V podstatě celou trasu od Kumburka až na Kozákov a Frýdštejn znám. Tam prostě chybět nemůžu. Navíc ta trasa je parádní. Okamžitě kontroluju kalendář, registruju se a posílám startovné.
S kým vyrazit
Do závodu jsem po krátké chvilce ukecal i přítelkyni (Dominika Cermanová) a Majloše (Miloš Chmelař), který bohužel už dva týdny před startem musel závod vzdát kvůli zdravotním potížím. V práci se ptám Jirky (Jirka Petřík) jestli se závodu účastní, jelikož ho nevidím na registraci. Odpověď je jednoduchá: “Jasně, právě jsem se zaregistroval”. Vláďa jde samozřejmě taky i s Mončou Jelen Sýkorovou. Tak dobrý, máme docela dost lidí.
Cíl si s Domčou dáváme na 40km. Tempo volná chůze, doufám, že jen krátké pauzy, mimo svačin a oběda. Večer bychom měli být v pohodě na Malé skále, odkud nám jede poslední spoj v 17:41. Ten asi nestihneme, přijdeme tam tak v 8 večer. Tak budeme improvizovat. Možná taky půjdeme dál.
Příprava
Týden před závodem jdeme s Vláďou, Jirkou, Domčou a dalšíma 10 lidma na výlet z Černošic do Hlubočep na zvěřinové hody. Parádní akce. 20km za cca 6 hodin a dalších 9 hodin v hospodě :-)
Druhý den si pročítám reporty z jara 2015 a rozhoduji se, že bych mohl taky zkusit rovnou napsat report ze svého prvního Dne cesty a není lepší čas než začít hned.
Vzpomínám si, že bych mohl začít jíst magnesium. Ničemu neuškodí a jako prevence proti křečím je fajn. Zároveň jsem připravil i věci co jsem měl na Horské výzvě. Jód, náplasti proti puchýřům, Voltaren, obinadlo, Ibalgin mast + tablety, kalciovou mast na odřeniny a radši i černé uhlí, kdybych se z toho závodu posr.. :-) A ještě mi chybí hroznový cukr a na HV měl někdo nějaký pudr na nohy a hrozně si to chválili.
Pomalu plánuju trasu. Ideální by bylo jít cca 15 minut na km, abych se případně večer po odpojení Domči na 40.km mohl k ránu dostat ke vzdálenostem kolem 80km.
Myslel jsem, že Ještěd je tak 100km a ono nyní dle mapy hospod od Olafa vidím, že je to 60+km. To bych mohl dát.
Dva dny před závodem se většina kamarádu rozhoduje jít jen na Malou Skálu (40km). Že bych šel dál jediný ?
Závod
Vlak z Lomnice má přijet 20 minut před startem a tak raději prosím skupinku jedoucí z Prahy, ať nám vše potřebné vyzvednou. Nakonec však přijeli ještě později než my a start se o 15 minut odkládá.
Je to tady. Vyrážíme. Je nádherně slunečno, teplota ideální. Do mapy není nutno koukat, stačí jít s davem.
Cestou na Kumburk se snažím ladit trackovací aplikaci. Mám tablet a externí modem s WiFi. Smart phone nevlastním. Avšak nastavení vypnutí WiFi při zamčení obrazovky se nejeví jako ideální, pokud chci odesílat aktualizace. I poté sice vidím aktualizace od ostatních, ale ja jsem stále na 1.km. Pomáhá až restart aplikace.
Kumburk znám velmi dobře. Skupinku upozorňuji na krátký prudký kopec a blízkou hospodu na Klepandě, kde se již za chvilku stavíme na pivo a malinovku. Ja prohodím pár slov s mojí babičkou, která bydlí v domku naproti a jdeme dál.
Hlavní zástup nám sice utekl, ale cesta do Bradlecké lhoty byla dílem okamžiku. Občas jsme i popoběhli. Při výstupu na Tábor se Domče dělá poněkud špatně a tak zpomalujeme a dáváme si cukr a pití. Kluci na nás čekají na Táboře. Opět malinovka a hroznový cukr a Domče je lépe. Hurá na Košov, má oblíbená hospůdka čeká.
Trošku popobíháme a máme štěstí, na zahrádce je volno. Což jak posléze zjišťuji, je velmi dobře, protože vevnitř je nedychatelný vzduch. Trošku lituju, že jsem ostatním tuhle hospůdku doporučoval. A to poté ještě zapomenou na dvě jídla, která dostáváme až skoro po hodině. Nikomu to moc nevadí, všichni cílí na devátou hodinu na Malé Skále, kdy jede poslední vlak do Prahy. Jediný nervózní jsem já. Rád bych pokračoval i v noci a tohle byl velký kufr. Tak si říkám jestli to při takhle volném tempu hrotit nebo to večer taky zabalit.
Konečně jdeme dál.Čeká nas víceméně rovný úsek. Potkávám pár známých, kteří jdou na čarodějnice, kam jsem taky zván. Další motivace to večer zabalit.
Cesta ubíhá krásně. Kousek pod Kozákovem se rozhodnu doběhnout skupinku před námi na poslední rovince. Jak se však ukazuje, rovinka není poslední. Běžím tedy, jen tak pro radost, volným tempem až ke kontrole.
Domča se rozhodne skončit a volá si odvoz, ale po pár vteřinách ji přesvědčujeme, že už je to v podstatě jen z kopce a tak se odvoz posouvá až na Malou Skálu. To je asi poslední impuls k ukončení závodu. Lehce začínám cítit nohy, večer mě čekají kamarádi u ohně, je možné se nechat odvézt a jelikož jsme na chvostu, šel bych v noci asi sám a skončil někde ve tři ráno na Ještědu. Rozhoduji se tedy skončit také na Malé Skále.
Úsek z Kozákova do Koberov neznám. Krásné výhledy na obě strany. Když zjišťuji že půjdeme přes Skalní město, hýřím nadšením. Mám to tam rád. Na asfaltovém úseku nás dohání jakási skupinka a tak trochu zrychlujeme tempo. Přeci se nenecháme předejít zadarmo. Vzpomínám si, že v Besedicích bylo příjemné občerstvení a něco dobrého, jen už nevím, co to bylo. I skupinka za námi to potvrzuje. Prý výborné Svijany a kuchyně. Hms, Svijany nemusím, ale přesto ještě zrychlujeme, ať vyhrajeme symbolický souboj o hospodu. S Jirkou nenecháváme nic náhodě a posledních 100m raději běžíme sprintem přímo k okýnku bufetu. Zahlédnu, že mají můj oblíbený Bernard a ještě za běhu ho objednávám. Náš sprint byl zbytečný, druhá skupinka očividně mířila do jiného občerstvení které neznám. Ale pobavili jsme všechny okolo.
Během posezení se nějaký nešťastník vrací pro zapomenutou mapu s itirenářem. Bere to sportovně a odbíhá slušným tempem zpět do skal. Podobně jsem se vracel na Táboře asi 100m pro hůlky.
Cesta skalním městem je super, ale pozorně sledujeme značky. V noci to tu bude sranda. Potkáváme i pár lidí, kteří tu bloudí a šli omylem v protisměru. Vyhlídka nás mate stejně jako ostatní nápisem Husníkova, ale hned vedle je ta správná.
Cestou do Malé Skály ještě chvíli zaváháme při nalezení asfaltové cesty, ale naše cesta je přeci turistická pešinka.
Po chvilce už se loučíme s ostatníma u přejezdu a už jen ve dvou jdeme na K6. Cestou potkáme borce, který jde na Ještěd. Zdá se, že se těšil, že půjdeme s ním. Bohužel, my už to máme za pár. Na Malé Skále jde napřed, protože mi ještě navigujeme odvoz a po chvilce taky stoupáme. Najednou se ozvaly nohy a uvědomuji si, že bych toho měl na Ještědu opravdu dost. Domča mě sice ukecává abych šel dál, i lidí chodí ještě dost, sám bych nešel, ale už jsem se rozhodl.
Po vystoupání schodů si nejsem jist kam dál. Vyhlídka bude určitě nad silnicí, takže doleva. Jsou tu nějaké trojúhelníčky, to by mohla být značka vyhlídky a tak ji následujeme. Cestou se ještě málem nechám zmást odbočkou kamsi výš, kde jsem si podle paměti myslel, že je vyhlídka. Důvěra ve značky se i přes podezřele klesající cestu nakonec ukázala jako správná.
Už jsme na K6. Je to tady, je konec. Naposled připojím tablet na internet, nechám aplikaci odeslat data a ukončuji závod.
Je nám divné, že jsme nepotkali klučinu, co šel před námi. Odbočka na vyhlídku je docela dlouhá a měli bysme ho potkat. Cestou zpět se to vysvětluje, zabloudil a potkáváme ho jak jde teprve k vyhlídce. Raději ještě další závodníky upozorňujeme, kde vyhlídka je.
Za chvíli už nás dole vyzvedává auto a na mě padá únava. Ale to je jen tím jak je teplo. Večer u ohně zjišťuji, že vlastně nejsem nijak zvlášť unavený a ani ty nohy nebolí. Trochu lituju, že jsem se nehecnul, ale však to není naposled. Díky za skvělou akci. Organizace i trasa byly perfektní. A na podzim doufám, že mi nic nezabrání se znovu zúčastnit a tentokrát už skutečně Den cesty.
Tuhle část trasy mám rád. Prašná hliněná cesta. Výhled na Tábor, vpravo skokanský můstek, který slouží i jako rozhledna a v dáli stále zasněžené hory. Potkávám cestou pár známých, kteří zrovna jdou na čarodky, kam jsem taky zvaný. Cesta parádně utíká. Když stoupáme ke Kozákovu, kochám se výhledem na Český ráj, hruboskalsko a Trosky. Cestou na Kozákov si dávám hroznový cukr a dostávám chuť doběhnout pár lidí předemnou s tím, že je to poslední rovinka. Ovšem pak se vynořuje ještě jedna rovinka a další lidi a tak nakonec pozvolna běžím až ke kontrole. Tam už mě lehce začínají bolet nohy.
Domču začínají bolet kolena a tak si volá odvoz. Avšak jelikož jí vzápětí přesvědčujeme, že už nás na Malou Skálu žádný kopec nečeká, tak odvoz hned ruší a odvoz bude mít až odtamtud. To byl možná poslední bod zlomu, kdy jsem se rozhodl, že to tam zabalím taky. Jelikož všichni z party tam končí a ještě se budu moct svézt a stihnout večer čarodky a už mě i začínající bolet nohy. Nebo se o tom aspoň snažím přesvědčit, abych si našel výmluvu, proč nejít nocí dál sám.
Cesta na Malou Skálu mě baví, když zjišťuju, že půjdeme přes Besedice, tak se těším na skalní město. Kdysi jsem tam byl. Za námi se přibližuje další skupinka a tak nepatrně zrychlujeme. Matně si vzpomínám, že v Besedicích v té hospůdce bylo něco fajn. Druhá skupinka to potvrzuje. Nedáváme nic všanc a poslední metry s Jirko sprintujeme k okénku a objednávám pivo. No jo, Bernard. To já rád. Náhle zjišťuju, že druhá skupinka šla do jiného podniku. Ani jsem nevěděl, že tam jiný je. Vychutnáváme pivko, zatím co ostatní borci vyrážejí na cestu. Jeden se pozapomněl a po chvilce se vrací pro mapu s itirenářem. Podobně jsem se vracel 200m na Tábor pro hůlky.
Skalní město je super. Jsem rád, že je světlo, v noci to tu musí být náročné. I ve dne koukáme ostražitě po značkách a do mapy. Dorazíme k vyhlídce. Ha, to je jiná, je tu jiný název, ale ta správné je 20m vedle. Super.
Poslední štace. Kluci už jdou jen do Malé Skály na vlak. Já s Domčou chci ještě na K6. Cesta dolů ubíhá rychle, i když podobně jako spousta dalších znejistíme při střetu se zpevněnou cestou. Naštěstí se rychle chytíme správné stezky a za chvilku už se s partou loučíme na přejezdu v Malé Skále.

 autor: Martin Dungl, jaro 2016
Na výlet?

V předstihu jsem plánoval, že si na Dni cesty odběhnu pár kilometrů, abych byl fit na pražský maraton o týden později. Pak jsem proběhnul malebnou první část trasy, na jiném krásném úseku jsem věšel kontroly a předpověď počasí byla neobyčejně příznivá. Svádělo mě užít si závod se vším všudy a pokusit se o osobní rekord. Rozhodl jsem se, že na začátku poběžím a v Malé Skále to nejspíš zabalím, ale nechám otevřenou i možnost pokračování. Prezenci jsme docela zvládli, časový harmonogram posunul jen zpožděný vlak s většinou účastníků. V 10.14 se odstartovalo.

V Nové Pace kufrovalo prvních pár desítek lidí, tak jsme se záhy ocitli s Martinem Hlaváčem a Honzou Hlachem na druhém místě za Lukášem Šmahelem. Když jsme však zpomalili z tempa 4.40 na asi 5.30, klesli jsme na místo šesté. Malebná krajina, výhled na zasněžené Krkonoše, vracečka na Kumburk, kde jsem se bál pádu vyhlídkové plošiny, a už jsme na Bradleci. Taky hezký stoupák. Honza s Martinem zpomalují, před nás jdou další dva borci a přidávám se k mladoboleslavské letce, Vláďovi a Danovi. Za Táborem jim postupně utíkám, někoho předbíhám, dobíhá mě Míra, který kufroval, a jsme čtvrtí. Společně běžíme většinu stoupání na Košťálov, nahoře mám průměrné tempo 7.08 min/km. Zrovna odcházejí první dva (asi Petr Pecháň a Vláďa Mezník) a odpočívá Lukáš Šmahel. Nohy jsou lehké, ale je tu čas oběda a na sladké je brzo, takže zastávka v hospodě. Tam jim gulášovka a nealko pivo docela trvá. Při průběhu trasy jsem si říkal - Košťálov, tři červené, tam budou lidi kufrovat. A taky jo, samozřejmě se to stává mně. Sakryš tady jsem neběžel! Na krásný seběh někam k Turnovu jsem zlákal i Dana, vracíme se naštěstí asi jen 300 m. Hamštejnský hřeben je nádherný. V Koberovech má můj šéf svatbu, těšil jsem se, že ho pozdravím, ale má zrovna hostinu v uzavřeném rodinném kruhu. Tam se mi rušit nechce. Ve skalním městě začínají nohy trochu těžknout a s Lukášem sbíháme do Malé Skály. Přecházím do rozmýšlecí chůze.

Měl bych to zabalit a šetřit se, ale mě to tak baví. Což o to, kdybych došel někam k Děčínu, můžu si pak maraton odklusat, to by za to stálo. Ale když jsem to neplánoval předem, hledal bych v první větší krizi špatně motivaci. Krize tu bude spíš dřív, po rychlém úvodu. A dojít někam do lužické části trasy by bylo z hlediska celkové spokojenosti s oběma akcemi nejhorší. Rozhoduju se pro konec na 50. km v Hodkovicích.

Vyhlídka Zahrádka nad Nad Malou skálou se v terénu jmenuje Pantheon - píšu tedy "=Zahrádka (K6)" aspoň fixou na odbočkový rozcestník. Snad to někomu pomohlo. Za Frídštejnem kufrujeme nezávisle na sobě já, Lukáš i Míra. Lukáš má úplně rozpadlý boty, nabízím mu svoje, ale on má desítku a já třináctku. Prý je to důsledek pádu. No, vypadají spíš, jako by je přejel vlak. V hospodě na Kopanině jdu na oběd, Lukáš se překvapivě připojuje. Dávám mu své boty k vyzkoušení a kupodivu jsou mu obstojně. Mně jsou ty jeho trochu malé, ale ten kousek ujdu a aspoň jsem udělal dobrý skutek. Po 35-40 minutách vyrážíme dál, připojuju se k Evě a Vláďovi. Prý mám urvat ty dva kousky, za který drží obě podrážky, a mám minimusky. Zdálo se, že to nebude potřeba a odpadnou samy - silou vůle ale udrželo vše pohromadě! Přecházíme dálnici, máme v nohách 50 km po trase, je 17.55 a má pouť je u konce. Nic mi neschází a západ sluníčka na Ještědu láká. Přeju oběma hodně štěstí a jdu do Hodkovic na bus. Ještě dřív chytám stopa a v Praze stihnu ještě saunu a večeři.

Urodilo se mnoho krásných výkonů. Zapůsobilo na mě, v jakém stylu vyhrál Martin Hlaváč, který byl v Malé Skále dvě a půl hodiny za prvními, dal se ale do běhu a všechny předběhl. Den cesty jsem si užil a na podzim bych rád zjistil, kam se dostanu za celých 24 hodin. Těm, se kterými jsem šel, děkuji za společnost na trase!

 autor: Eliška Majorová, jaro 2016
Jé, tenhle Den cesty byl pěkný! Sice trochu protrápený, ale krása trasy a skvělé počasí to hravě přebilo. Povídání se spoustou fotek o mých sto a kousek kilometrech si můžete přečíst TADY.

(A ty zasněžené Krkonoše na obzoru!!)

 autor: Josef Holoubek, jaro 2016
Někteří to možná chápat moc nebudou, ale ano, i ultramaraton může být sranda. Je teda důležité, co kdo považuje za zábavu.
Já jsem se z obyčejné lidské hrdosti také přihlásil. Proč hrdosti? Samozřejmě moje přihlášení nebylo jen tak a předcházelo tomu několik piv a následná sázka, že za den se prostě víc jak 100 km ujít nedá.

Čas rychle ubíhal a o poznání pomaleji i já svoje tréninkové kilometry. A potom to přišlo. Jedno krásné ráno posledního dubna 2016 začal na sedmou řinčet budík. Soustavným posouváním po osmé zjišťuji, že už asi vlak, který odjel před několika minutami, nějak nestíhám. Na rychlo domluvený odvoz od kamaráda, který v první řadě není žádný kamarád a v druhé řadě využil mého zoufalosti a cena připomínala víc taxu pražského taxikáře vezoucího postarší manželský pár z letiště do centra. Pokusy o upravení domluvené ceny (kterou jsem musel chtít akceptovat) vzaly za své před Jičínem, kdy dupl na brzdu a ,,že si jako ten “kousek“ můžu v rámci rozehřátí doběhnout sám“.
Abychom dům dětí (DD) hned nenašli, připravil jsem si mapu, že budu po příjezdu do města navigovat. Očividně rozladěný “odvozce“ mě po čtvrthodinové okružní jízdě Novou Pakou před branou DD vyhodil z auta se slovy, ať už mu nikdy nevolám a nic po něm nikdy nechci.

Jsem tu! Vyfasuju mapu, itinerář trasy se seznamem kontrol a tričko. Stojím a čumím. Spíš se teda vyvaluju na trávníku před budovou, když už těch 24 hodin budu muset pochodovat, ne-li běžet. Jo, mám v plánu být na trase celou dobu. Když už musím platit startovné a skončil bych třeba po 12 hodinách. Pochybuji, že by mi organizátoři půlku vrátili. Tak hezky za svoje peníze využiju celých 24 hodin zaplaceného času!!!

Ležím sám v přeplněné zahradě. Malé i větší skupinky se vzrušeně baví a já se jen podivuji, že je takový počet lidí, co obětují pálení čarodějnic a s tím spojenou tradiční pářku až do rána. Místo toho budou pařit (se pařit) v úplně jiném smyslu.
Dávám se do řeči s borcem, který přišel v pohorkách, natržených teplácích a igelitkou. Prý plánuje něco kolem stovky, možná víc. Že před týdnem šel 20 km pod tři a půl hodiny. Tím pádem by mělo být do 20 hodin vymalováno. Naplňuje mě jeho optimismus. Já zase před týdnem běžel 10 km za hodinu. Tím pádem musím dát na 100% víc jak 200 km. Matematika je v tomhle jednoduchá.
Jen mě trošku mrzí, že jsem se nezeptal na jeho jméno, abychom pak porovnali naše plány s realitou ve výsledkové listině.

Protože byl start závodu stanovený v 10:00, štrúdl závodníků se dal do pohybu v 10:14.
Říkám si, jak nejlépe popsat následujících 24 hodin srandy. Ideální je začít asi s vybavením, který ocení všichni potencionální hledači tohoto směru zábavy.
V 30l batohu jsem táhl asi 8 kg věcí. Pochod je bez zajištěných občertvovaček a zázemí. Tím pádem jdete a jdete (občas i běžíte) a jak skončíte, musíte se po vlastní ose dostat domů.
Po důkladném prostudování recenzí z tohoto závodu a dalších podobných jsem usoudil, že se asi trošku zapotím. Potom bych v těch věcech nechtěl jet domů, tak jsem si vzal komplet věci na převlečení (nad jejichž výběrem jsem později nejednou litoval). Dále vrchní vrstvu, neprofuk a nepromok bundu na noc a případný déšť. Rukavice a kulicha. Nezapomněl jsem na jídlo (12 housek se salámem), 6 banánů (u kterých teda byla víc těžší ta slupka než to, co mělo být pod ní – njn, klasický dovoz asi odněkud z plantáží u Černobylu), müsli tyčinky, energetické gely a nějaké ibalginy. Samozřejmě čelovku, náhradní baterky, mobil a nějaké peníze a “camel bag“ na 2l vody. V neposlední řadě odhodlání a dobrou náladu.

Trasa byla vyměřená z Nové Paky do Teplic. Krásná vzdálenost asi přes 200 km z kopce do kopce. K eliminaci podvádění jsou na trase kontroly (A4 papír s číslem kontroly a různě barevnou fixou/ voskovkou). Když tam dojdete, musíme do svého itineráře napsat čas, jako důkaz, že jsme tam byli.
Trošku mě pobolíval levý kotník (následky nedorozumění z jednoho kšeftíku, kdy si druhá strana špatně vyložila klasický postup ,,zaplať a vezmi si“ oproti ,,vezmi si a při útěku mi přejeď nohu autem“). Nechtěl jsem to teda nijak hrotit a řekl jsem si, že běhat budu jen po lesních cestách vedoucích z kopce, veškeré výšlapy a úseky na asfaltu půjdu na pohodu.
Počasí nám víc než přálo a řekl bych, že i prvních 10 km se šlo tak nějak pohromadě (až na ty blázny, co už od DD vyběhli a zase na “pomalouše“, kteří se víc kochali, než šli). Nádherné výhledy na hory (Krkonoše, Jizerské a Lužické a ještě asi i další – v zeměpise jsem eso nebyl).

Oproti závodům na 10 km, půl maratonům, maratonům, atd., kdy je za pár hodin hotovo, určitě doporučuji na tohle trošku víc trénovat. Pak si máte možnost trasu víc užívat, zbývají síly na klábosení s dalšími “chodci“ a nezačnete se po 50 km modlit a přísahat, že už žádnou takovou blbost nikdy v životě neuděláte.
Modlit se a nadávat si určitě začnete, ale nechte to třeba na 80 km. Kdysi mi jeden běžec říkal, že ať jste trénovaní jak chcete, po 70 km to je už stejně všechno jedno.
Po tomhle zážitku si nemyslím, že to je pravda. Opět říkám, pochod se dá i užívat.

Dost lidí říká, že mají problémy, při polykání kilometrů, do sebe něco dostat. To já ne. Po 20 hodinách v horách bych sežral i třeba pečenou kachnu. Žaludek přijme všechno, co je dobrý.
Po 9 hodinách mi došlo, že jdu vlastně i v noci a není jisté, co bude kde otevřené. Stejně tak i následující den, kdy je svátek. Housky se salámem se tedy odsunuly na druhou kolej a rozhodl jsem se stravovat v hospodách po cestě. Když už dneska nevyjde žádné paření, tak alespoň hogo fogo gastronomický zážitek. V první restauraci jsem se otočil na podpatku (podrážce boty), protože ceny nápadně připomínali drahotu. Hned za rohem (asi 5 km) jsem objevil další hospůdku, kde už se rozjížděla zábava. Venku byly stoly a židle, lidi popíjeli, vedle v garáži hrála kapela a vevnitř nabízeli supr čupr polévku s uzeným masem a kroupami. Vzpomněl jsem si na svoje mládí postavené na zabijačce a hned jsem si jednu s pořádnou porcí chleba objednal. Hudba začala hrát, hezká servírka se usmívat a já začal litovat, že jsem si místo podvlíkaček na převlečení nevzal raději jeany a košili. Klidně bych to zabalil a udivoval přítomné svými tanečními kreacemi a servírku blbými kecy.
No nic, polévku jsem zhltnul, zředil půl litrem kofoly, neúspěšně se pokusil odejít bez placení a vydal se na další část trasy.

Asi po 11 hodinách chůze/ běhu jsme mimo jiné vystupovali na nejvyšší místo této trasy – Ještěd. Už jsme ho měli možnost zahlédnout několikrát v malém, větším a teď v tom největším zobrazení. Při výstupu a západu slunce se naskytli krásné výhledy a úkazy, které se nikdy jindy v roce nepoštěstí. Pod sebou vidíte města, vesnice, chatky, atd. a z každého takového místa stoupá dým různých barev (podle toho, jaký druh dřeva či plastu do hranice dali).
Na Ještědu jsem udělal několik fotek, přioblékl se do mikiny a neprofuk bundy, nasadil čelovku a vyrazil na sestup do čím dál tím větší tmy. Když jsem si uvědomil, že mám pořád nasazené sluneční brýle a sundal je, vydržela viditelnost bez čelovky ještě o něco déle.
Cesta byla celkem schůdná a dalo se i několik km běžet. Rád jsem toho využil a trošku vylepšil průměrnou rychlost.

Tma nabírala na intenzitě a já se ocitl sám. To mě trošku štvalo, protože jsem se do této doby pořád s někým držel (spíš za někým) a nemusel vytahovat mapu a starat se o trasu. Po pár km jsem před sebou na kopci uviděl svit několika čelovek, tak jsem se je rozhodl dohnat.
Přidal jsem se asi k třem klukům, se kterými jsme se různě předháněli a zase doháněli. Dva z nich měli GPS s vyznačenou trasou a u nich jsem si řekl ,,Pepo, těch se drž, s nimi se neztratíš“. Šli jsme, běželi jsme, na mluvení už nebyl čas, síla ani nálada. Čas od času nějaký vtípek pro odlehčení atmosféry.
Asi v půl 2 ráno jsem se zapisoval na kontrole, po 15 a půl hodinách a cca 102 km v nohách. V tu chvíli jsem tam byl s dalšími dvěma kluky. S jedním jsem šel už asi 2 hodiny.
No šel, spíš běžel. Na začátku mi to celkem vyhovovalo, protože měl strašně svítivou čelovku. V lese bylo pomalu vidět jako ve dne. Mě už docházeli baterky, ale byl jsem línej je vyměnit (těch několik hodin do svítání to už snad nějak vydrží – to jsem si říkal celkem asi šest hodin).
Po více jak 100 km jsem přestal brát ohledy na kotník. Sázka je vyhraná, tak jsem do sebe hodil ibalgin a začal běhat i na asfaltu a do mírných kopečků. S mým novým spoluběžcem jsme se střídali, chvíli jsem běžel první já, chvíli on, ale spíš jsem se snažil běžet první já. Byl na mě moc rychlý a když jste první, udáváte zkrátka tempo. A v žádném případě ani jeden neřekne, ať ten druhý zpomalí. Nejsme přece z cukru.

Rychlé tempo a také nepozornost způsobili, že na mě přišla první krizovka. Bylo to asi ve tři ráno (po 17 hod veselého courání), kdy jsem zjistil, že mi z nezapnuté kapsy vypadli kyselé rybičky, které jsem si koupil na přilepšenou. V tu chvíli se pro mě zbořil svět. Byl jsem rozhodnutý skončit.
Klukům jsem řekl, ať jdou, že já už takhle dál prostě nemůžu. Beze slova (a očekávaného povzbuzování) odešli. Sedl jsem si na pařez a začaly mi téct slzy. Šáhl jsem si pro kapesník a co neobjevím – KYSELÉ RYBIČKY. Dal jsem si je do druhé kapsy. Během minuty mi už plavaly v žaludku.
Ještě jsem snědl housku, vzal si kofeinovou tabletu a pustil do žaludku jeden energetický gel.
Splín byl ten tam a já opět pln energie pobíhal lesem jako znovuzrozený. Do svítání zbývali už jen dvě hodiny, do konce závodu asi 7. Nálada byla čím dál tím lepší.

Tak jako nádherný západ slunce jsem zastihl i krásný východ následujícího dne. S funěním a sám jsem se šoural jak jinak než do kopce (s názvem ,,Klíč“) zapsat kontrolu, abych pak ten pracně vyšlapaný krpál zase seběhnul. Už před výstupem jsem vnímal první záblesky přicházejícího svítání. Ale teď už obloha hezky rudla a já netrpělivě očekával první parsky a tím pádem i první nádechy tepla. Nahoře na kopci byly úžasné výhledy. Už bylo světlo, ale města a vesnice pode mnou stále svítili, první ranní paprsky ozařovali okolní kopce a hory. No za tohle si rozhodně stojí ráno přivstat (nebo nejít vůbec spát???).

Po cestě dolů jsem dostal strašnou chuť na přeslazené, teplé kafe a loupák. S touhle mojí tužbou jsem se ale hned zase rozloučil. Je neděle ráno a svátek. Když jsem předešlý den nikde neobjevil otevřenou pekárnu, dneska to bude podobné.
Kolem sedmé ranní jsem seběhnul do vesnice Panská Skála, kde jsem si na chvilku sednul na lavičku, snědl jsem housku, dal si müsli tyčinku a ještě kávovou tabletu a jeden ibalgin. Musím říct, že jsem nebyl ani tak fyzicky unavený, jako na mě šla ospalost.
Rozeběhl jsem se z kopečku dolů do další vesnice (Kamenický Šenov). Už běhám i po asfaltu, kotník nekotník. Jakmile jsem přibíhal na náměstí, mžourám kolem sebe. Nemám brýle, tak moc daleko nedomžourám. Ale jako bych měl v sobě radar na žrádlo, hned první, co zaměřím, je pekárna. Říkám si, že by to bylo hezké, kdyby měli otevřeno. A jak se k ní tak nějak automaticky blížím, vidím, jak je před ní cedule. COŽE??? Nesměle nahlédnu dovnitř a vidím krásnou prodavačku, jak zametá podlahu. Zlehka rozrazím dveře (které se odrazí od židle a povalí koš), vejdu dovnitř a zeptám se, jestli je otevřeno. Byl jsem připravený dát i úplatek, kdyby tam měla nějaký loupák ze včerejška. Úplatek nebyl potřeba. Káva s třemi cukry, dva loupáky ve mně a další čtyři v batohu. V kombinaci s kávovou tabletou se mi tělo naspeedovalo, že jsem asi o kilometr předběhl odbočku a zpět jsem se zase vrátil během (do kopce). Po 120 km a 21 hodinách na cestě celkem dobrý výkon.

Do konce zbývaly tři hodiny a já měl v plánu alespoň 140 km. Co v aktuálním stavu bylo reálné. Jen jsem musel víc běžet, abych snížil ztrátu z prudkých kopců, co se hold vyběhnout nedají. Vybíhám z vesnice a jak uhýbám na cestu do lesa, vidím proti sobě nějakého chlápka. Jak se blížím, tak si mě fotí. Říkám si, co to má znamenat. Ale na druhou stranu moc lidí nechodí po sedmé ráno, 1. května, běhat. Myslel jsem si, že mě má za raritu. Najednou mi začne nabízet pivo, limo nebo něco k jídlu. Říkám si, co to má znamenat (podruhé). To mu ještě dojíždí alkáč z předešlé noci. Nakonec z něj vypadlo, že to je “tajná kontrola“. Nahlásil jsem jméno a rád jsem se napil Coly (po probdělé noci byla tato “kofeinová injekce“ za posledních 20 minut až moc). Při odbíhání na mě ještě křičí, ať dávám pozor, že ta cesta je dost blátivá. Ještě se tomu směju, když přeskočím pár kaluží. To se ale změní, když musím přejít louku, která je spíš taková mokřina a bahniště. Celou noc jsem držel hezky boty a nohy v suchu a až téměř na konci se mi zmáčí. Super.

V České Kamenici potkávám “servisáka“, respektive maminku jedné závodnice. Už potřetí. Holčina se držela vždycky chvilku zamnou a tak, když jsem probíhal jejich domluveným místem, mamka tam už netrpělivě čekala.
Poprvé jsem ji potkal na 78 km, kdy jsem hledal značení u autobusové zastávky a ono bylo opodál na stromě. Bloudím kolem, nadávám a najednou přes hudbu v mp3 slyším slabý hlásek. Nevnímám to. Potom na mě od několika stromů přes silnici začne někdo mávat baterkou a volaní se zintenzivní. Prý jestli náhodou nehledám kontrolu, že je asi tady.
Podruhé jsme se potkali v Polevsku, kde jsem opět neúspěšně hledal kontrolu. Tady ale byla i paní krátká.
A napotřetí až v České Kamenici. Když jsem viděl otevřený kufr auta, chladící boxy a termosky, hned bych si takový servis nechal líbit. Ale co naplat. Čas běžel a já musel také. Naposledy jsem zanadával a odběhl pryč vyříct vysněným 140 km. Touto cestou bych jí chtěl na dálku poděkovat za povzbuzení a pokec 3x za noc.

Hranici 140 km jsem nakonec nepokořil. Alespoň ne oficiálně. Ale z těch několika zacházek a bloudění si jsem si téměř jist, že to padlo. Ve výsledkové listině mám 137 km s převýšením přes 4 000 metrů.
Zkoušel jsem se teda s organizátorem nějak domluvit. I za příslibu, že když mi tam těch 140 km napíšou, tak to zůstane jen mezi námi. Ale byli neoblomní a hold jestli chci 140, budu to muset ofiko ujít.

Na závěr chci pořadatelům poděkovat za skvěle připravenou trasu. Zároveň bych chtěl reagovat na připomínky ohledně špatně označených kontrol, atd. I tohle bych bral jako součást závodu. To budete za chvíli chtít, aby u každé kontroly někdo stál a vodil vás tam za ručičku. Taky jsem si občas zanadával, ale vždycky jsem ji nakonec našel. A jakmile to najdu já, tak už musí úplně každý.
Jo a taky pro všechny ty dietáře, co neustále chtějí hubnout a nežerou. Jděte místo “nežraní“ a odříkání na tento pochod nebo něco podobného. Za 24 hod jsem měl dole dvě kila, nalil do sebe deset litrů vody, litr kofoly a jedl, co se mi zachtělo.

Všem chodcům a běžcům GOOD LUCK a na podzim nebo dříve na viděnou.


Ps: zde je i několik fotek: https://www.facebook.com/josef.holoubek/media_set?set=a.10208727736777989.1073741834.1448944736&type=3&pnref=story

 autor: Lubomír Nový, jaro 2016
Moje reportáž z jarního pochodu je zde: http://novykopisty.blog.cz/1605/z-nove-paky-pres-kopecky-na-jested

 autor: Zbyněk Pawlas, jaro 2016
Další Den cesty (pro mě již osmnáctý) jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Trasa vypadala hodně hezky, ale taky náročně. Takový výškový profil zatím na DC nebyl. Byl jsem rád, že jsem se aspoň krátce pozdravil s lidmi (Honza, Ilona, Petr, Adam), se kterými jsem v některém z minulých ročníků šel kus společně.

Od začátku bylo jasné, že kopců si užijeme dost. Po dvou zříceninách a rozhledně Tábor přišel Kozákov, na který jsem stoupal se Šimonem. Nahoře jsem si dal gulášovku a pivo, venku pak namazal nohy a pokračoval s Jeffem a Kubou do Malé Skály. Tam jsme zašli do pizzerie pod Pantheonem. Dvě piva, pizza a odpočinek dodaly síly pro začátek noční části.
Vyrazil jsem s Věrou a Ester, které seděly s námi. Šlo se víc než dobře. Společně jsme minuli další rozhlednu, zvládli úsek s vlastním značením, prošli kolem probíhající diskotéky v Obřím sudu na Javorníku a začali se přibližovat Ještědu. Na lavičce U Šámalů jsem potřeboval chvíli vydechnout, a tak jsem zůstal osamocen pozadu. U Ještědky chtěla
místní omladina vědět, co se to nahoře pořádá za párty, že tam všichni chodí. Už dřív Jeff vtipkoval, že pokud by nějaká pizzerie v Liberci měla rozvoz do pěti kilometrů zdarma, tak bychom si mohli objednat. A když jsem vyšel ve čtvrt na tři nahoru, tak skutečně přijelo auto s pizzou :-). Buď si někdo objednal večeři na pokoj, nebo to bylo pro zaměstnance.
Paní, která pizzy vyzvedávala, se divila, co je to tady za akci, o které jim nikdo neřekl, že tady pořád chodí nějaké bludičky a něco hledají. Tak jsem jí to vysvětlil. Sestupem z Ještědu začalo velké utrpení. Hlavně kolena dostávala zabrat a začala se projevovat únava. Mezi Výpřeží a Dánskými kameny už jsem v podstatě usínal za chůze. Pod Malým Ještědem jsem asi půl hodiny poklimbával na lavičce. Šel kolem Šimon, a tak jsme pokračovali spolu. Ale nepodařilo se mi restartovat, tak jako Jeffovi, který se podle trekovací aplikace pořád přibližoval a na Trávníku nás došel a předešl. Před Vápenným se k nám ještě přidala Nikola a společně jsme došli v osm do Jítravy. Po deseti minutách už jsme seděli v autobuse do Liberce.

Jako již tradičně děkuji organizátorům. Trasa byla opravdu moc pěkná, ale zřejmě se všechny ty kopce podepsaly na tom, že nad ránem chyběly síly na to dojít ještě o něco dál.

 autor: Tomáš Štec, jaro 2016
Na pohodu

Tento DC som začal na pohodu – vlažným tempom s tým, že si večer dám v Malé Skále večeru a potom pôjdem na nočnú prechádzku. V Nové Pace dvestohlavý had ľudí na pár minút zastavil dopravu, na Kumburku zas skoro zbúral tú výhliadkovú plošinu s kontrolou. Potom už sa to začalo trochu trhať. Na Táboře sme s Kubom neodolali a dali si obed. Ja som zas neodolal v Koberovech a pomohol jednej dáme s fantasticky namotanou reťazou na bicykli. Prišli skalné mestá, odbočil som na zlú žltú a Kubu so Zbyňou stiahol so sebov, našťastie len asi sto metrov, potom mi to docvaklo. Po bolestivom (pre kolená) zostupe do Malé Skály nasledovala naopak veľmi príjemná pizza.

Na zlosť

Krátko po ôsmej a za súmraku sme sa konečne odlepili z reštaurácie. Nasledoval kopec nahor, kontrola, ďalší kopec nahor a ďalší a ďalší. Pred Pelíkovicemi sme nepotešili dvoch astronómov, ktorí si tam chceli rozložiť ďalekohľad – vízia ďalších desiatok ľudí s čelovkami im do pozorovacieho plánu nezapadala. Potom prišiel kopec dolu, diaľnica a opäť kopec nahor. O polnoci K7 a tempo pohrebného sprievodu. Prvé dúšky Bigshocku, nekonečné (časovo) stúpanie na Ještěd, studený vietor. O tretej dobitie vrcholu a pripojenie sa k ľuďom na krytom ochoze hotelu na jedlo a údržbu. Štvrtá žemľa, ktorú žalúdok zvládol, ale už varoval a tak prechod na čokoládu. O štvrtej štart a Kuba rozhodnutý zísť po modrej do Liberce.

Na krv

Kuba sa odpojil a vo mne niekto cvakol vypínačom, čím prestali bolieť kolená. Odrazu sa išlo dobre. Zbyňa mal náskoko asi štyri kilometre ja som mal nový elán a fúru energie, začala stíhačka. Křižanským sedlom som prefrčal a našiel ho úplne bez energie na Trávníku. Len som pozdravil a pálil ďalej, chcel som stihnúť Petrovice. Prišla Jitrava a studený vietor. Desať minút som posedel v závetrí v autobusovej zastávke a uháňal ďalej. Niekde okolo rázcestia Krásný důl som zbalil paličky – veď je to tak pekné údolie. Krátko na to som nadával, kto že tam dal ten kopec. O desiatej vyhlásila sledovacia aplikácia koniec závodu, to som prechádzal lúkou pred Petrovicemi. O desať minút na to už som sa vyhrieval na lavičke na autobusovej zastávke a písal cieľovú SMS. Po pauze pochod smerom na Jablonné, na ceste úspešný stop, z Jablonného vlak do Ústí a do Prahy, oba úspešne prespaté.

Osobák

Áno, v zmysle osobný rekord. A to dvojnásobný: prvý krát celých 24 hodín a necelých 89 km je tiež pre mňa najlepší výkon. Len sa trochu bojím tej korelácie: doteraz najvyššia (osobná) hmotnosť a najlepší výkon (a ešte sú si číselne blízke)… Na jeseň to bude chcieť protipríklad, teda nižšiu hmotnosť a lepší výkon – snáď aspoň kolená to ocenia.

 autor: Vladimír Jelen, podzim 2015
Můj report jak jsem si zopakoval výsledek z jara, alespoň co se týká vzdálenosti. Zážitky to rozhodně byly nové. :-)

http://blabolici.jelen.cz/pochody/8-podzimni-den-cesty

 autor: Lubomír Nový, podzim 2015
Odkaz na mou reportáž ze Dne cesty - podzim 2015 je:

klikni sem

 autor: Michal Beránek, podzim 2015
Den cesty byla pro mě velká výzva a tak jsem si ho nemohl nechat ujít. Jednou večer jsem si nachystal spacák, jídlo a dostatek vody, přibalil jsem tátu, určil si 50 kilometrů jako cíl a čekal jsem. Na začátku se věci neodvíjely dobře... Hned ráno jsem litoval, že není jaro, takže musím přečkat ještě školu. Cestou do Veselí jsme lítali po stanici Benešov jako hadr na holi, abychom našli správný vlak. Neštěstí nás opustilo, až když jsme dojeli na místo. Stihli jsme si dát večeři v malé pizzárně poblíž startu, kde jsme potkali první kolegy cestáře. Trochu nás vyděsilo, že kolegyně má ovázanou ruku a ještě více nás vyděsilo, že zranění je z minulého dne cesty a litovali jsme, že sami máme jen náplasti. Doba startu se blížila, vydali jsme se tedy do budovy, kde začínalo hemžení. Moc mě potěšilo, že jsem dostal tričko (vážně díky). Po startu jsme sledovali skupinu, dokud nám neutekla. Pak přišlo na řadu trackování. Táta se chvíli marně pokoušel porozumět mapě, ale jakmile jsem ho to naučil, zjistili jsme, že jsme zakufrovali. Ten samý scénář se opakoval několikrát, tak jsme šli radši spát. Ráno se táta díky děravému spacáku mírně opeřil, začal jsem ho tedy uklidňovat básničkou: „Dehet a peří“ možná jsem měl použít spíš „Jsou ty naše Čechy země maličká“.

Přes den nám to šlo docela dobře až na poslední, největší kufr, který začal těsně za K4, díky kterému jsme „padesátku“ málem nezvládli. Já jsem ale věděl, jak by mě naštvalo, kdybych to nedal. Do posledního úseku jsme dali všechno a ještě něco navíc a svého cíle jsme dosáhli. Magická padesátka problikla na monitoru 5 min před koncem.:-)))
Celková rychlost: 2.1km/hod - dost vtipné :D
Děkuji všem za skvělou akci.

Michal(Sova)Beránek

 autor: Martin Dungl, podzim 2015
Pátek. Z přípravy se stala rutina. Ovšem základní ambice chybí. Možná proto, že jsem si na jaře udělal osobní rekord. Nebo snad je to tím, že jsem měl v poslední době pár závodů v běhu nebo OB? A vůle už nezbylo dost? Tak či tak mě víc tentokrát láká projít se se známými podzimní krajinou. Schopnost dát "rutinně" do každého závodu všechno, klidně jednou týdně, na některých borcích obdivuji. Já jsem asi línější. I když, uvidíme, třeba mě atmosféra pohltí, namotivuje a přiměje ukázat, co ve mně je. Jako vždycky. Kdyby ovšem bylo kdy..

Logistika, aneb pro mne hlavní téma tohoto Dne cesty. V úterý se mi zdálo, že motor auta zní zvláštně, ale svedl jsem to na paranoiu. Ve čtvrtek jím Lukáš rozvážel kontroly a údajně skoro netáhlo. Chudák Gimli jej převzal v Jihlavě, rozhodl se raději nikam nejezdit, navštívil servis a zjistil hned několik vážných problémů (přiznaných 206 tisíc km je na Fabii asi dost.. a to nevím, kolik km mi zatajila). Po dobré radě pana servismana zaparkoval Gimli vůz u nádraží a vrátil se do Prahy busem. Kontroly rozvezl v pátek na kole. Já jsem od Evy vyzvedl startovní tašku a s vědomím, že tentokrát přijít pozdě vážně nejde, jsem vyrazil s předstihem. Na metro odjakživa spoléhám a vždy trochu s obavou čekám, kdy nepojede, když to budu potřebovat. Stalo se. Někteří lidé hold odcházejí se vší parádou. Rychlý telefonát kamarádovi, cesta dopravní zácpou taxíkem na Petřiny. Tam mi půjčil auto, asi 10x jsem mu poděkoval a vyrazil směr Veselí. Bude jej potřebovat v sobotu dopoledne, tak nepůjdu, nebo až v sobotu ráno z Jihlavy, ale to je detail.. Google navigace, která neustále monitoruje aktuální situaci, mě zachránila od další časové pohromy a Den cesty od zpoždění startu. V Olbramovicích pouštěli dopravní tepnu na jih Čech okolo nehody kyvadlově jedním pruhem. Kolona měla spoustu kilometrů. Navigace mě tam ovšem moudře dovedla po okreskách, které byly prázdné. Díky tomu i poněkud nepředpisové jízdě jsem byl se startovními balíčky ve Veselí o půl šesté a vše se pohodlně stihlo. Na start dorazil Gimli na kole. Ještě jsem řekl pár instrukcí, dav se dal do pohybu a ze mě všechno spadlo. Ani jsem nevěděl, zda půjdu, a bylo mi to skoro jedno, to hlavní bylo vyřešeno. Dají se v takovém rozpoložení dělat výkony?

První etapa. Nakonec jsme se domluvili, že auto kamarádovi vrátí Gimli, který stejně neměl na chůzi myšlenky. Kolo jsme do něj nacpali, já se převlekl a něco před sedmou jsem byl ready. Ještě jsem povečeřel a 19.20 vyrazil. Část motivace mi zadarmo dala příroda. Bylo nádherně! Měsíc svítil a v lesích okolo Nežárky to hezky vonělo. Nejprve vítězila lenost a ani mi nevadil asi půlhodinový kufr okolo slepého ramena Nežárky. Pak jsem poseděl v hospodě a dal si pivo, svět byl najednou hezčí, já se rozběhl - a už to šlo. Indiánským krokem jsem rázoval k Jindřichovu Hradci. Za K1 jsem potkal Šimona s Jankou a na začátku Hradce další dvě dvojice turistů. Jednomu z nich jsem našel itinerář - ani nevěděl, že mu chybí. To už jsem však věděl, že zkusím realizovat nápad, který jsem měl v hlavě už asi pět let - Den cesty na etapy. Válčil jsem s alergií, což mi způsobuje malátnost. Oči se mi zavíraly a bylo lepší to řešit rovnou, než spát někdy nad ránem v mrazu. Eva mi už předtím doporučila hostel/penzion Udírna. Dorazil jsem tam v 1.03 - pan číšník právě zavíral, ale rád mě ubytoval (za 400, což byl předem můj cenový strop - asi mi četl myšlenky). A zadarmo mi k tomu dal pár krajíčků chleba. Teplá sprcha a hajdy do peřin. Ráno vstanu v 6.30, vyrazím v 7, uvidím svítání a zkusím dojít do Jihlavy - 11 hodin je na 70 km pro zregenerované tělo tak akorát.

Druhá etapa. Po letošku si budu pamatovat, že etapové závody a nocleh v teple k sobě (aspoň v mém případě) nepatří. Rána mám rád asi jako kamínky v botě a když jsem z okna viděl tmu a pak pro změnu mlhu, zaklapávaly se budíky jedna báseň. Skončilo to vydatným jídlem a startem z Hradce, no, řekněme později, než by čtenář čekal. Bylo nádherně! V Rodvínově tančil folklórní soubor v krojích a přišla se na něj podívat celá vesnice. Nad Matějovcem byla hezká, bahnitá a orientačně trochu náročná pěšinka - myslel jsem na ty, kteří ji absolvovali v noci. U Stříbrného velkého rybníku jsem si udělal přestávku a za Holubem jsem si v dalším okouzlujícím trailovém úseku trochu nabral. A to byl vlastně konec. Zjistil jsem, že mezi 49. a 82. kilometrem nic nejede a na stihnutí posledního vlaku z Třeště bych musel zařadit tempo, které se s procházkou neslučuje. Na stopa jsem si taky po jedné letošní marné anabázi netroufnul. Zabalil jsem to tak v České Olešné na 49. kilometru, vlakem odjel z Popelína do Jihlavy a tam jsem vyzkoušel auto. Asi 20 metrů ujelo hezky, tak stále žiji v naději, že není definitivně na odpis. Na přestupu jsem taky konečně potkal známé tváře - Jardu, Martinu, Jirku a další. Vypadali všichni v pohodě, fyzicky by asi mohli jít dál, ale byli spokojení s Jihlavou. Příjemně jsme popovídali, busem Student Agency přejeli do Prahy a můj Den cesty byl u konce.

Železniční vsuvka. Vzpomněl jsem si, jak jsme se kdysi s Honzou Ďáblem podivovali, že přes jakési vesnice na okraji Vysočiny o víkendu nejedou vlaky, vyjma rychlíků, které tam nestaví. V sobotu mi došlo, o který úsek se jedná - je to mezi Žirovnicí a Horní Cerekví, mimo jiné s pro účastníky Dne cesty potenciálně vhodnou zastávkou Horní Vilímeč. Musím říci, že za ty roky došlo k posunu správným směrem, vlaky jezdí i o víkendu. V jednom směru v 9.15, ve druhém v 8.44. Proč je to taková bída? Pokud se nemýlím, v Žirovnici-Počátcích končí doprava zajišťovaná Jihočeským krajem. Kraj Vysočina samozřejmě zajišťuje osobní vlaky z Horní Cerekve do Jihlavy, ovšem jelikož je Cerekev dopravní křižovatka, jsou dvě možnosti, odkud tam mohou přijet. A Pelhřimov je oproti Žirovnici o něco významnější...

Závěrem. Do 24. Dne cesty, jakožto závodu, jsem se nevpravil. Přesto jsem si to náramně užil, i když jiným způsobem než dříve a doufám, že i než příště. Novou zkušeností je nocleh, ale příště upřednostním zase příkopu u cesty. Soudě dle ohlasů jsem rád, že se akce líbila. Gratuluju Jeffovi, Jardovi, slečně, kterou jsem potkal v Jihlavě, a jistě mnohým dalším k osobním rekordům i Oldovi opět ke stovce - podmínky byly přímo ideální. Příští rok to bude zase terénnější a kopcovatější, o to třeba bude větší výzva rekordy zase překonat. Na Čarodějnice si tak můžete rezervovat místo v kalendáři a půjdete-li s drahou polovičkou, vyhlížejte, kde v kraji pod Ještedem rostou třešně!

 autor: Zbyněk Pawlas, podzim 2015
Tak zase jenom Třešť. A to ještě v o dvě hodiny slabším čase na jaře (tedy 3 a půl hodiny před limitem). I tak další pěkný příspěvek do sbírky účastí na Dni cesty. Přinesl poznání nových lidí, krásnou mlhu nad rybníkovou krajinou, mrazivou noc, jasnou hvězdnou oblohu i padající strom pod Roštejnem nedaleko od nás.

Na startu jsem trochu vypomohl Tritasovi u registrace a přesměroval na něho žádost o koupi trička pro jednoho účastníka letošního soustředění i tábora (Sovo, máš můj respekt, ve dvanácti dát padesátku, to je skvělé). Start závodu se tak přiblížil velmi rychle. Poslední přípravy, chvilka zdržení a vyrazil jsem z konce startovního pole. Stejně jako na jaře byla chvilka času prohodit pár slov s Oldou a popřát mu hodně štěstí v jeho běžeckých ambicích (Oldo, gratuluji k zvládnutí té Jihlavy a po čtyřech letech k opětovnému pokoření stovky na DC).

Asi na pátém kilometru jsem potkal Jeffera a Ladu, což bylo pro další průběh klíčové. Už dlouho se mi nestalo, že bych s někým absolvoval drtivou většinu trasy. S oběma jsem se držel víceméně pohromadě, občas jsem se v kritických místech díky znalosti trati z jara ocitl před nimi. Několikrát jsme se prolnuli s ostatními skupinkami. Do Jindřichova Hradce jsme tak dorazili kolem půlnoci v šesti lidech. Ostatní tři šli DC poprvé, jedním z nich byla Ilona, která měla vytipovanou Udírnu. Tu jsme chvíli hledali a přišli tak o Jeffa, který raději pokračoval dál. Dvě piva Klášter a posezení v teple přišlo vhod. Vypadá to, že asi 15 minut po našem odchodu dorazil Tritas, ale to už jsme pomalu opouštěli Jindřichův Hradec a zase nabrali Ladu, která vyrazila z hospody o něco dřív.

Při dalším putování nocí jsem už zůstali s Ladou a Ilonou jen ve třech. Autobusové zastávky v České Olešné a Bořetíně byly obsazeny ostatními účastníky, volná byla až ta v Zahrádkách. Brzy jsme zjistili proč. Nebyla v ní lavička. Vzali jsme tak zavděk namrzlou lavičkou poblíž. Pomalu se začalo rozednívat a před námi byl úsek, ze kterého, jak poznamenal jeden z kolegů u kontroly K5, nebylo úniku. Třešť se přibližovala pomalu, ale jistě. Po krátké přestávce na Javořici jsme s Ilonou během dlouhého přímého úseku začali tajně doufat, že na Roštejně bude pivo. A to se skutečně splnilo! Ježek a navíc bramboračka a opětovné setkání s Jeffem. Poslední pivo (Plzeň za odměnu) tentokrát s výbornou česnečkou jsme ještě stihli v Třešti na náměstí při čekání na přímý autobus do Prahy. Samotnou cestu autobusem už výstižně popisuje ve svém reportu Jeffer.

Na Jihlavu už nezbyly síly ani čas. Nějaké síly zřejmě odčerpaly nízké noční teploty a pak se někde musel projevit letní výpadek fyzické aktivity po zranění kolene. Závěrem děkuji svým souputníkům Iloně, Ladě i Jeffovi za jejich společnost a gratuluji jim k nejlepším výkonům na DC.

 autor: Ondřej Honzl, podzim 2015
Úvod
Co se může pokazit, to se pokazí. Pomyslel jsem si, když jsem v pátek v 15.14h volal Tritasovi vida nepřijatý hovor.
Co se stalo, je popsáno v Martinově reportu. Mě Gimli také předchozího dne volal, takže jsem byl srozuměn s tím, že to může být ještě horší. Nabízel jsem mu auto, ale on se rozhodl pro kolo. Po rychlé dohodě jsem koupil cca ve 14h čtyři lístky do Veselí. Potkal jsem Ladu a Jardu a začal obvolávat lidi, na které mám kontakt, zda nechtějí přebývající lístek…
Lada šla zatím obrážet pokladny, zda někoho neuloví. Mně se to nepodařilo, ale Lada chytla, světe div se, Adama Černocha, se kterým mám svůj osobák (112,5) z Olbramovic do Cejle z podzimního DC 2011. Však jsme na to ve vlaku zavzpomínali. Když koupíte lístky přes internet, tak většinou máte i rezervaci místa. Mladíci, kteří seděli na našich místech, se smáli jenom chvíli. Bohužel jejich smích málem přešel v pláč, ale za to mi nemůžeme. Smůla se lepí na paty…

Start
Hektický start Dne cesty se kolem mne mihl jako namazaný blesk. Sedím na lavici v čekárně, registruji dalšího a dalšího chodce, běžkyni, putujícího. A najednou tu už nikdo není. Martin venku startuje. Peloton se hnul. Koukám na Martina, pak na Gimliho. Oba jsou úplně mimo. Myslím, že chápu, co prožili. Co se jim honí hlavou? Bůh suď. Pak se podívám na sebe a říkám si: “Oldo, už bys měl jít.“ Nechtělo se mi. Čtvrthodiny po startu se dávám do klusu, pomalu dobíhám Zbyňka, mávám dalším známým a závodníků a ustaluji tempo, abych využil poslední kousky světla. Už jen jdu. Proč taky běžet?! Tento Den cesty jsem pojal chodecky…

Chodec
Někde u Metelu jsem je potkal. Nyní je nazvu Chodec a Běžec – dvě postavy jako šachové figury vysoustružené z prvotřídního dřeva. Volala mi žena, aby mě syn slyšel a nebál se o mě. Teprve potom jsem polevil v tempu a pomalu se dal do řeči s Chodcem. Četl jsem trasu, protože jsem tudy šel na jaře. „Chodec i přes tmu odezíral z mých rtů“.
Ačkoli běh bývá rychlejší než chůze, začali jsme se Běžci vzdalovat. Chodec zařadil neskutečné tempo. Vlál jsem jak prapor ve větru. U svaté Barbory se mi vzdálil natolik, že jsem nevěřil, že ho ještě uvidím. Byl to nejrychlejší chodec, kterého jsem kdy potkal. Jediný, kdo dosud dokázal držet mé chodecké tempo déle než 3 hodiny, byl Gimli, ale tomu by se Chodec býval byl zasmál. Šli jsme skoro 8 km/h téměř dvě hodiny v kuse. Přitom jsme měli zhasnuté čelovky. Klid a mír přicházel do našich srdcí. V Děbolíně Chodec minul kontrolu a vracel se. Toho jsem využil a zmizel jsem mu v husté mlze. Prosvištěl jsem Jindřichovým Hradcem, když pekaři zadělávali těsto. Na konci města jsem v dáli uviděl postavu. Doháněl jsem ji a dle mých propočtů jsem ji měl na pláni vidět, ale nebylo tomu tak. Zmizela. Možná tohle byl Běžec. Běžců je zkrátka na světě víc…

Běžec
Osamocen jsem putoval a čekal, kdo mě dožene. Už jsem věděl, že jsem přepálil start, ale bylo mi to jedno. Za Matějovcem bylo slyšet střelbu, myslivci se činí. Začal jsem se trochu bát a rozsvítil čelovku pořádně. I tak jsem v lese zahučel do louže a začal čvachtat. U Holuba jsem potkal Běžce. Tím Běžcem byl zřejmě Pavel Fusek. Běžec mě trochu rozhodil, takže jsme málem zakufrovali, ale nakonec se mi běžec vzdálil. Kousek za Bořetínem mě došel Chodec. Svižně mě přespurtoval. Doteď nevím, jestli přede mnou na kontrole U Zahrádek svítil Běžec, nebo Chodec.
Z jarních reportů jasně vyplývá, že nejhorší úsek trasy je U křížku->Za vrškem. A taky, že jo. Značka se ztrácí, vlní a objevuje. Když už jdu skoro 300m bez značky a vyjdu z lesa a marně ji hledám, obracím se zpět, dojdu na místo posledního výskytu a pokračuji po žluté. Náhle světlo proti mně. Říkám si jdeš v protisměru, ale ihned vím, že to já jsem se otočil. Ejhle Běžec! Kde se tu vzal? Díky němu jsme se vyhrabali z nejhoršího a začali stoupat k Špičáku. Tam mi opět začal mizet. Sice jsem ho do kopce dohnal, ale na rovné cestě mi opět utekl, abych ho zase potkal u Míchovy skály. Tam jsem dohnal „pár“.
To už mne dávno boleli nohy. Předešel jsem „pár“, ale zase jsem ho musel nechal jít, protože mě poručila střeva. U Roštejna jsme se shledali s Běžcem. Dokázal zakufrovat na 7km dlouhé rovné cestě…

Třešť
Za Roštejnem pomalu začínalo svítat. Nechal jsem „pár“ i Běžce jít, protože jsem nechtěl jít jejich tempem a navíc mě moc nebavila jejich společnost. Ranní jinovatka křupala, podzimní barvy se jasnily a nohy bolely. Prostě jsem si to užíval. V Třešti jsem využil místní Albert. Koupil jsem dva banány a vodu. Na konci Třešti mě předešel Pavel Příhoda a ještě jeden ohůkovaný člověk. U hájovny se třepotá spacák a nafukovací karimatka. Běžec se dává do běhu. Stoupání na Špičák odpočítávám metronomicky pravidelným tempem, takže na vrcholu doháním Pavla, Běžce i „hůlku“.

Tempo, tempo, tempo
Už není možné zastavit. S ženou se domlouvám, že mi koupí na 12.45h lístek na bus z Jihlavy do Prahy. Je to motivace zrychlit. Vyrazil jsem tak usilovně, že jsem Pavla a „hůlku“ úplně vymazal. U Okrouhlíku jsem uviděl Běžce, jak u si ohýnku povídá s rybářem, neviděli mně. Nechal jsem je a vyrazil dál. Běžec mě předběhl, ani o tom nevěděl, protože jsem si odskočil do křoví, takže jsem neměl zájem o sobě dávat vědět. Nohy bolely čím dál tím víc. Zpomalil jsem. Nevím, v kolik hodin jsem došel na K11. Možná něco mezi 11.00 – 11.45h, fakt netuším. Bylo mi to jedno. Ploužil jsem se mizerně. Šel jsem dál až na konec zelené a pak na autobusové nádraží. Bylo nádherně. Podzim. Autobusák v Jihlavě Potřetí. Když jsem nastupoval do autobusu, dopoval jsem se hroznovým cukrem, abych to zvládl.

Konec
Jedno vím jistě. Ušel jsem bez tréningu první stovku po čtyřech letech. Bylo jasné, že mě budou bolet nohy. Bolí, ale dnes (pondělí) mě bolí trochu koleno, ale opět chodím do práce rychleji, než okolní chodci.
Mrzí mě, že netrénuji, protože pak by to nebolelo.
Mrzí mě, že nevím, kam došel Chodec.
Mrzí mě, že nevím, proč vlastně tohleto Ti Chodci a Běžci dělají...

Zdraví Vás Olda

P.S. Pankový běžec chodí rád.

 autor: Pavel Fusek, podzim 2015
Má první cesta.
Od dob, kdy jsem chtěl zaběhnout a pokořit maraton, pak stovku za 12.hodin už přešlo několik dní. Poctivou přípravu vzala za své v roce 2014, kdy jsem za dvanáct hodin zdolal taky skoro stovku, vlastně „jen“ 91 km. Absolutně bez žádného tréninku. Porovnání s tréninkem, je pro mě trénink nežádoucí. Jen tak si běžet bez rozmyslu, ehm. Takže od té doby netrénuji. Mám rád běhání, až z toho vznikla pár slov:

Mám jednu potíž
Rád běhám totiž
Noha mine nohu
Kapka potu kape

Netrénuji, jelikož mám jiné priority.
Ale potkávat podobné blázny, posouvat se, a přibližovat se ke kořenům to můžu.
To jsou základy všech náboženství. Dost filozofuji o tom, zda běhy nejsou nový náboženstvím.(až na ty čísla a časy).
Takže moje suma běhání 2015 je 9 účastí se zdolanými 880 Km. Většinou sice uzavírám řady, ale tvrdím, že krizi mívám stejně veliké, zhruba ve dvou třetinách závodu. A zato, závod delší dobu pamatuji, a také rozcházím další dny.

Na letošní Silvě byla krásná chvíle, kdy zhruba po 60km jsme běželi s Tomášem krásnou krajinou a já povídám: „není to krása nalevo louky, vpravo krásné lesy“ a Tomáš: „před námi den cesty“. No a měl pravdu organizátor Martin Dungl se nám zrovna vzdaloval. Ale přesto mě nasadil bjouka do hlavy zkusit ještě delší běh než dvanáctku na okruhu.

Krásně si to užít
To je moje přání
Od rána si běhat
Až do svítání
Někde hledat sebe
To je moje nebe

A je vůbec jedno, jestli běhat po silnici, okruhu či v terénu, trochu mi vadí, že po kamenech a do velkých kopců to neumím.

DC 24 není co řešit je to rodnou vysočinou, bez nutnosti někam dlouho cestovat. Naopak běžet domů. Do části mého mládi, zatím co já bydlím poslední vesnici na Vysočině před Táborem skoro jako Jihočech (tj. místo startu). Plán jsem tady měl, domů ke Žďáru n/S. Směle bych mohl i na nejvyšší kopec vysočiny devět skal, pro starší to byl on, než někdo lépe změřil placku Javořici. A vidět Žákovu horu, kopce a oudolí,ehm. Žďárské vrchy to je pravá vysočina. Ale to jsem si užil na SAARsu. Třeba posun s úrodou je asi 14 dní mezi Jindřichovým Hradcem a Žďárskem, nemluvě o sněhu.
Trochu jsem se bál první noční, párkrát jsem i v práci zažil. Ale po letošním sluníčku při běhání bez lepšího vybavení ani ránu.
Celý týden se těším na dlouhý den plný oblíbené činnosti. Študuju mapu, abych nebloudil. Minulý měsíc jsem běžel nejkratší a pro mě nejbližší maraton v Písku a teď opravdu bomba dostát slov z písně od rána až do svítání.
Moje první kufrování
Teprve letos jsem se poučil o významu tohoto slova a ještě tento rok jej naplno prožil. Zrovna na DC24. Potkat za noc čtyřikrát pomalé chodce to je dost, ale zakufrovat na rovince z Cíchové skály na Roštějn je moc. A poslední kilometrový kufr před Polnou mě úplně odepsal, ten jsem už nerozběhl. Škoda dvě hodiny do konce jsem mohl využít během blíž k domovu.
Krize
Nečekaně malá přišla brzy s pořádnou tmou a prvním malým kufrem.

Potkat někde krizi
A ta zas jednou zmizí
Dlouho na ní čekat
Tak Trochu s ní plkat
A pak konečně začít
Doopravdy běhat

No, ale před Jihlavou už po prošlapané noci přišla veliká, žaludek roztřesený běháním na většinu jídla říkal velké NE a bléé. A ovoce už dávno došlo. Každý dopad byl s heknutím. V Jihlavě místo oběda jsem zvolil spánek a odpočinek. Za Jihlavou mě zase dohnali chodci. Byli na obědě a na pivě. Asi mají lepší žaludek. Po chvíli jsem zastavil, abych si vzal alespoň chleba. Pak rozběhnutí a konečně doopravdy běhat. Po krizi a po tom mít něco v nohách si to konečně začít užívat - radost z běhu.
Na opravdovou a nejkrásnější část vysočiny a závodu jsem musel předběhnout kousek po silnici a pod dálnicí. V Rytířsku jsem měl konečně vytoužený vývar s čajem. I ten kopec k Hostinci jsem v pohodě vyběhl. Na cestě za hostincem se fotili novomanželé a já jim dělal pozadí. Nicméně až do Polné to byla moje svatba v běhu S přírodou, sám, trochu znaven noční směnou. V Rytířsku tam začíná ta pravá Vysočina.
Další kufr jsem nepřežil, před Polnou, nepomohl mi ani krátký odpočinek a snaha se osladit cukrovinkou. Na K14 jsme došel jako zlomený chodec a konec.
Moc dekuji Martinu D. za info o DC a také všem spolubojovníkům, organizátorům i podpůrnému týmu.

Na dno šáhnout to je sen
Aspoň hoďku nebo celý den

PF 2015 DC24 121km za 22,5 hodin. + min. 6 km kufrů doložených. Takže jen tři maratony.
PS: musím zanotovat něco o kufru.

 autor: Tomáš Štec, podzim 2015
V zime som si vychutnal výročný poldeň, na jar „Vrcholy Vysočiny“ len odštartoval, lebo sa kryli s Matrixom, tak som si to chcel nahradiť teraz. Vo vlaku som si sadol do druhého vozňa, kde bolo príjemne poloprázdno, zatiaľ čo v zadných vraj bola hlava na hlave. Na štarte som sa trochu zakecal s Gimlim, ktorý piatok strávil cyklorozvozom kontrol na trase Jihlava–Veselí, takže som začal predbiehať zozadu s tým, že až dobehnem niekoho známeho, pridám sa.

Podarilo sa a v pelotóne som si krátko pred mostom cez Lužnici našiel Ladu. Ako sa ukázalo, bola skvelým spoločníkom. Jednak sa jej hlas dobre niesol, takže aj keď každý prechádzal po inej strane nadjazdu nad železnicou, počul som ju dobre. Okrem toho ako rodený pražák zrejme chytila alergiu na čerstvý vzduch (ona teda tvrdila, že je to „rýmička“), takže pravidelným odkašliavaním jednak odmeriavala čas a okrem toho udávala svoju polohu, keď som na ňu práve nevidel. Za chvíľu sa k nám pridal Zbyňa. Ten sa ukázal tiež ako zaujímavý spoločník, keďže chvíľu bol pred nami, chvíľu za nami, potom nám zmizol z dohľadu aby sa v momente, keď sme si mysleli, že sme ho už stratili úplne, vynoril tesne za nami, vedľa nás, či dokonca pred nami. Poučenie je, že Zbyňovi kilometre neverím, lebo sa zrejme dokáže teleportovať. Tak sme boli traja a spoločne sme šľapali nastávajúcou nocou.

Okrem hľadania značky alebo chôdze v lese bolo svetlo skoro zbytočné – Mesiac bol 4 dni pred splnom a bohato svietil na cestu. Úsek z rázcestia Karštejn na K1 nám trval 50 minút (okolo kontroly tam bolo asi 20 ľudí), dvojnásobok odhadovaného času – asi sme netrafili správne skratku žltej. Ďalšie dve hodiny trvala cesta na K2 a ešte chvíľu do Jindřichova Hradce, takže tam sme dorazili o polnoci. Lada a Zbyňa sa vybrali hľadať nejaký otvorený podnik na krátky oddych a keď zahli už za druhý roh, vykašľal som sa na nich a pokračoval po trase. Na K3 pribudla na hlave čiapka, na rukách rukavice a ďalej som išiel chladnou nocou sólovo.

Niekde za Matějovcem som sa privesil na dvojicu pútnikov, ktorí ma svojou GPS párkrát zachránili od zložitejšieho hľadania značky. Za Českou Olešnou som im zas ušiel, keď sa zastavili na pauzu. To ja som pauzoval po štvrtej ráno v Bořetíně na autobusovej zastávke. Tieto zastávky so zatvoriteľnými dverami mám vôbec rád. Padla žemľa, vymenil som ponožky a po trištvrťhodinovej pauze, počas ktorej prešli okolo asi traja ľudia, som vyrazil do Zahrádek. Asi kilometer mi trvalo sa rozbehnúť a zahriať, aby mi prestali drkotať zuby. Prešiel som K5, na polceste do Domašína stretol človeka, ktorý tvrdil, že je to zlý smer a vracal sa (bol to dobrý smer, len tam proste chýbalo 20 metrov asfaltky). Mesiac už dávno zapadol a bolo potrebné svietiť, na druhú stranu začalo svitať.

Po prechode medzi kravínmi v Horním Poli bolo už dosť svetla a tak som na K6 čelovku definitívne vypol. Nasledovalo stúpanie na Javořici, do ktorého som sa pustil s elánom, ale zároveň s veľmi nízkym tempom. Rozhodol som sa šetriť jedlom, keďže mi zostával Powerbar a nejaký gel a do civilizácie (Třeště) bolo ďaleko. Na druhú stranu bola mrazivá noc dosť energeticky náročná, takže som bol vlastne vyčerpaný a zároveň som nemal čo jesť. Voda mi došla tesne pred Javořicí a tak som sa tam o pol deviatej ráno zavrel do prístrešku a odpočíval, chvíľami dokonca pospával.

Ďalej som vyrazil až skoro o hodinu a stále veľmi „rozvážnym“ tempom. Pri Malém pařezitém rybníku som si na 20 minút sadol a vyhrieval sa na slniečku (konečne začalo trochu hriať). Pred najhoršou krízou ma zachránila reštaurácia na Roštejně. Najprv hotdog a čaj, keď som začal uvažovať o hranolkách a druhom čaji, otvorili sa dvere a po dlhej dobe vstúpil miesto rodiny s deťmi Zbyňa. Nasledovali ho Lada a Ilona a spoločne sme sa zdvihli až krátkou pred jednou. Lada v medzičase skúsila niečo zjesť a (ne)veselo menila farby – ako som pochopil, noc bola „zaujímavá“. Do konca na námestí v Třešti sme sa už nerozdelili, ak si teda odmyslím zastavenie Lady a mňa v třešťskom Alberte. Na zastávke by sme stíhali vlak po druhej, ale keďže o hodinu mal ísť priamy autobus za polovičnú cenu a skoro za polovičný čas, zvolili sme čakanie na ten.

Cieľovú SMS za nás hromadne poslala Ilona, mne sa v medzičase rozpadol mobil, ktorému úplne prestal fungovať display. Ten zvyšok bol zaujímavý. Najprv sme sledovali kultúrny program pri príležitosti prechodu na zimný čas – v Třešti kvôli tomu prestavovali Slnečné hodiny a urobili si z toho zábavu hlavne pre deti na celé popoludnie. Pravda, v priebehu toho programu som po vystúpení miestnych aktívnych dôchodkyň vyhlásil, že mám kultúry dosť na niekoľko mesiacov dopredu. No a potom ten autobus, ktorý dorazil k inému nástupišťu, než na ktorom mal cestovný poriadok (ale tam, kde prišiel, boli odjazdy na Prahu, takže zle bol skôr ten cestovný poriadok). Prišla postaršia Karosa, kde niektoré sedadlá poriadne nedržali polohu, a vodič celú dobu skúšal, či sa mu podarí spiacich cestujúcich zhodiť zo sedadiel. Poriadne sa zaplnil až vo Vlašimi, ale my sme mali svoje miesta už poriadne osedené. Na Opatově som sa oddelil a miesto do metra vyrazil za križovatku na bus na Smíchov.

Čo povedať na záver? Zlepšil som si najlepší výkon na DC o dva kilometre. Nič extra, ale na druhú stranu, mráz asi nebude najlepší na prekonávanie rekordov. Ostatne, rekord trasy nepadol a celkový rekord DC je, zdá sa, zatiaľ v bezpečí. Čelovka Lucifer obstála výborne, svietila skoro 12 hodín a stále hlási nabitie na 70 %. Stačil najslabší režim, aj tak bol silnejší ako väčšina čeloviek okolo.

 autor: Michala Molíková, jaro 2010

 autor: Michala Molíková, jaro 2009
Den cesty za Mishu a Vendu

Na sraz jsem dorazila poněkud brzy, tak jsem zakotvila u svítícího panelu, který za tu dobu co jsem čekala na ostatní, pořád dokola hrál skladbu o Jamesovi Bondovi. Po pár skladbách se začínali slézat známí lidé, ale i neznámí se kterými (některými) jsem se rychle seznámila.
Cesta vlakem byla celkem normální. Poslechla jsem si pár zajímavých debatních témat, polepila některé lidi samolepkami z banánů Chiquita, vystrašila spolujedoucí v kupé chuzí po vlaku v ponožkách a vyvětrala si hlavu z okna vlaku. Cesta mi tudíž uběhla docela rychle. Dorazili jsme do Stříbra a vyfasovali mapy, sušenku a fotosoutěž. Proběhlo skupinové foto, které jsme si s Vendou zařadily do fotosoutěže jako foto týmu, a mohlo se vyrazit. Na prvním kilometru cesty jsme pořídily ještě pár fotografií zařaditelných i nezařaditelných do soutěže a poté už se plně věnovaly cestě.
Na začátku cesty jsem se držely Evy a Lenky, a pohybovaly se zhruba v přední části výpravy, dokonce jsme občas v dálce zahlédly nějaké hlavy zapadající za obzor pole. Když se cesta začala stahovat do lesa vyskočila na nás s nízkého porostu srnka. Udělala pár ohromných skoků a přeskoků a zmizela v poli. Venda říkala, že byla nějaká spláclá, ale bylo to zřejmě jen tou rychlostí, kterou okolo nás prolétla. Byla tak rychlá, že jí Viťas ani nestačil vyfotit, ale za to se osvědčil jako dobrý vypravěč vtipů (někdy si od něj nechte vyprávět ten o kachnách). Po scházení svahu, který vypadal, že končí v řece jsme se trochu zdržely a naše původní skupinka se rozpadla na dvě části. Já se chvíli držela v chvostu té první, ale po Vendiném zvolání jsem počkala na druhou. Venda už nešla s Viťasem a Lenkou, ale po cestě přibrala jako náš doprovod Kubu Bulína, který s námi šel až do našeho cíle. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých věcí a cesta začínala ubíhat rychleji. U dalšího rozcestníku jsme vybalili svačiny a pokračovali v rytmu žvýkání. O pár kroků dál jsem našla zelenou bábovičku ve tvaru pejska a nemohla jsem odolat a vzala si jí s sebou. Poté cesta začínala být trochu nudnější a monotolní, tak jsme si ji zpestřili zelenou a cyklistickou značkou. Získali jsme tam alespoň o dva mosty víc do fotosoutěže. Další zajímavější příhody se staly až v okolí Josefovy hutě. U rekonstruovaných mostů na nás nějaký pán pokřikoval, že máme mít helmu. Ale pak dodal, že je to vlastně jedno, že ten most je 100 tunový a helma by nám nepomohla. Kuba tvrdil, že jsem tvrdohlavé a takový pád mostu by nám nic neudělal. Pán se nám zasmál a nechal nás jít dál.
Zdolání mostů bylo snadné, ale zbytek cesty byl horší. Výměna ponožek mi má napuchlá chodidla, tudíž bolest celých nohou, nezachránila. U Vendy se začala také projevovat postupná ochabnutí. Usoudily jsme tedy, že v Plané to zabalíme a pojedeme domů. Vlastně nebylo jiného východiska. Jel poslední vlak a představa jít do Mariánek na bus, který jede v pět a navíc se v něm musí nesčetněkrát přestupovat byla v takovém stavu nemyslitelná. Doprovodily jsem tedy Kubu do nejbližší hospody na pivo, o kterém básnil celou cestu a dopajdaly se se záchvatem smíchu na nádraží. Koupily jsme si lístek a usadily se před nádraží. Venda se chtěla zbavit zásob jídla a tak mě skoro přecpala. Byly jsme tak znavené a vysmáté, že jsme upoutali pozornost pana průvodčího, o kterou jsme se snažily už pár minut předtím, aby nám řekl odkud jede autobus. Po chvíli dorazil na nádaží i Viťas se svou ženou.
Jízdu autobusem do Stříbra jsme každý využili jinak. Lenka se převlékala, Viťas fotil přes zabahněné sklo policejní auto do fotosoutěže a Venda přihodila historku o pojišťovně. Já se stala pouze věrným posluchačem. Dorazili jsem za necelou půlhodinu do Stříbra a dopajdali se do vlaku. Ve vlaku jsme potkali Uhlíka s Katkou, kterou jsme bohužel za celou cestu nezahlédli, protože telefonovala v jiném vagonu. Povyprávěli jsme si příhody z cesty a povalovali se v kupé. Následovaly už jen čtyři kontroly jízdenek a focení zad ochotného policisty. Poté jsme se všichni rozešli do svých domovů, tedy většina.

 autor: Jan Konopásek, jaro 2005
Cestování za hranice vlastních schopností v rámci možností

Davy lidí se každým rokem vydávají za hranice rodné vlasti hledat zábavu a exotiku. Mnohé z nich by jistě překvapilo, že vzrušení z cesty do neznáma lze zažít i na domácím prahu.

Nápad se zrodil v hlavě jednoho mého kamaráda a jmenoval se Den Cesty. Že to prý bude takový výlet, každý dojde, kam dojde. A půjdou tam prý všichni, tak ať jdu také. Přestože s nápady svého kamaráda mám své zkušenosti, nakonec jsem se rozhodl pro účast a opravdu jsem nelitoval. Na nádraží se nás sešlo dvanáct, další dva prý přibudou po cestě. Do Zbořeného Kostelce jsme se brzy po poledni svezli z Prahy příměstským autobu-sem, ani se nechce věřit, že to „do přírody“ máme tak blízko. Utáhli jsme boty a vyrazili na cestu.

Celý princip byl jednoduchý. Všichni vyjdou společně z jednoho místa a na celý výlet budou mít nejvýše 24 hodin. Na každém pak už záleží, jaké tempo zvolí, s kým z ostatních půjde, jak dlouho nako-nec půjde a kam až dojde. Taková zkouška života nanečisto, také jsme všichni začali stejně a před námi ležela cesta. Každý měl už brzy zjistit, jak cestu projde on.
Než padne tma

Slunce příjemně hřeje v zádech, zatímco se vydáváme proti proudu řeky Sázavy na východ. Větřík dělá na řece vlnky, vane nám do tváří a voní vlhce dálkou. Jak příjemné to je, moci se po týdnu v zatuchlém městě opět nadechnout čerstvého vzduchu. Všichni plánují celou cestu dopředu, ještě plni elánu. Jak lehké se to zdá, vždyť nohy se ještě neozývají a tma je také daleko.

Postupně se rozpadáme do skupin, ti s jasnými ambicemi si zvolili tempo a my ostatní volíme společníky na cestu. Loučíme se s těmi, kteří zůstali vzadu, těm před námi s úsměvem tvrdíme, že se brzy zase uvidíme. Ani jsme si nevšimli, jak hodiny utíkají a na okolní lesy a chaty se pomalu snáší soumrak. Než padne tma, lepíme náplasti na první puchýře.
Jednou dole, jednou nahoře

Pokračujeme ve stále se prohlu-bující temnotě, vše se ponořilo do ticha a i my jsme sami se svými myšlenkami. Jak dlouho to asi ještě všichni vydržíme? Ještě není ani půlnoc a pochod na mne začíná doléhat. Nejen na mne, všichni jsme zpomalili a zastavujeme každou chvíli. Jen abychom se zase neztratili, to by nám tak scházelo.

Do hlavy se mi vkrádá melodie a hned po ní i slova: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře...“ S nadějí myslím na ráno, přestože v tomto okamžiku se zdá v nedohlednu. V Ledečku přibírá-me kamarádku, která pozdě zjistila, že zvolila špatnou skupinu, když její společníci začali nasazovat stále rychlejší tempo. Naštěstí to vypa-dá, že já jsem si vybral správně.
Pohledy za hranice

Český Šternberk (50km) na nás ze tmy svítí jako pochodeň naděje. Jak se blížíme k zářivkám poulič-ního osvětlení, ze tmy vystupují znavené bledé tváře, ve kterých by člověk těžko hledal elán z před-chozího odpoledne. Za tvářemi se do šerosvitu vylupují i těla, povislé ruce a nohy, odměřující ještě krok, a další, a ještě jeden. Většina podcenila počasí a teď se zima zakusuje do posledních zbytků jejich sil.

Voláme ostatním skupinám, abychom se v tom necítili tak sami. Zjišťujeme, že Tritas a Olda, jediní dva členové „dream--teamu“, se rozešli někde v le-sích za Šternberkem. Olda si prý „sáhl na dno“, došel na hranici svých schopností a zbyl mu jediný cíl – překonat tu hranici a dostat se na nejbližší vlakovou zastávku. Pokračujeme dál za-mlklí, přemýšlíme o tom, kde asi jsou naše hranice.
Nad obzorem svítá

Půl šesté ráno nás zastihuje v Soběšíně, sedící na haldě klád, tělo uvolněné, myšlenky volně bloumající. Většina z nás zde končí, někteří si také sáhli na dno, na jiných vykonal svou práci lezavý mráz. Přesto se my tři zbylí, poslední mohykáni, vydáváme dál, jen dál. A za kopcem nás náhle zasáhnou první paprsky světla, poslové nového dne. Jak v noci zestárli, nyní mi kamarádi před očima mládnou, oči se vyjasňují a krok se stává pevnějším.

Když pak ve Zruči n. Sáz. (72km) čekáme na vlak, cítím se jako znovuzrozený. Nesáhl jsem si sice na dno, avšak zážitek to byl k nezaplacení. Ještě lepší je však jistota, že není nic snažšího, než si to někdy zopakovat.

 autor: Jindřich Soukup, podzim 2005
Ze začátku to byla paráda, sil jsem měl dost a až do Sázavy jsem se
držel s úvodní sedmičlennou skupinou (nekde pred Sázavou nám sice
utekli Tomáš s Gimlim, ale pořád nás bylo ješte pět. Za Sázavou jsme
se trošku roztrhli, spolu s Karotkou a Alenou jsme se trochu vzdálili
Jeffovi a Tritasovi. Asi jsme to neměli delat, protože asi čtvrt
hodiny poté jsme sešli ze značky, nabrali navíc asi 2km a když jsme
se zas vrátili na správnou trasu, tak už byli Tritas a Jeffem dávno
před náma.

Před Ledečkem nás predběhla i skupina vedená Evou a Pausou, což nám
na náladě taky nepřidalo (skoro ten kopec sbíhali :)) načež jsme na půl
hodiny zabloudili v Ledečku (nemohli jsme najít správnou cestu).

Alenu mezitím začaly bolet nohy, (me trochu taky, ale nebylo to zas tak
strašné), ale přemluvili jsme jí, ať s náma jde aspon do Štemberka...
(kdyby věděla, jaká tam bude cesta, tak by asi zůstala v Ratajích :))
Do Ratají jsme dorazili kolem čtvrté ráno, dali si menší svačinku a
vyrazili dál ... jenže kudy? Značku jsme ztratili asi po sto metrech,
tak jsme to zkusili po silnici do kopci. Evidentně to správný smer nebyl.
Asi po hodince cesty a deseti minutách konzultací nad mapou a kompasem
jsme se shodli, že jdeme po silnici do Zalíbené a že už jsme nekde v
půlce cesty tam. Odbočili jsme proto doleva do lesa po nějaké lesní cestě
a ta nás naštěstí dovedla zpátky na červenou, ale ne moc daleko od místa,
co jsme opustili trasu... zacházku odhaduju na 3-5km.

Konečně jsme dorazili do Štemberka. Bylo 6.25 a už se začalo trochu
rozednívat. Jeffer a Tritas volali, kde jsme, že by na nás počkali. Tuším,
že byli v tu dobu někde v Kácově nebo něčem podobném, pro nás hrozně vzdáleném.
Popřáli jsme jim aspon štastnou cestu a dál jsme čekali na vlak, sušili boty,
dávali odpočinout nohám a krmili místní kočičku svými zásobami :).

Ája odjela v 7.10 a my s Karotkou jsme se vydali na další cestu. Pozdeji jsem
dost litoval, že jsem neodjel vlakem taky, ale co...
K hradu to ješte šlo, pořídil jsem i pár fotek, ale dál už to byla krize,
začaly bolet nohy, začal jsem být unavený a vyčerpaný ... na cestě do Kácova
jsem skoro vyplivnul duši. Pohřební tempo se promítlo i do mezičasu: Sobešín
8.35 a Kácov 10.55.

V Kácově jsme nasedli na první možný vlak a po cestě jsme ještě stihli zamávat
skupince s Evou, Pausou a Tritasem (určitě jsem nekoho vynechal), kteří si to
vesele štrásovali po cestě do Zručě (nebo to bylo až za ní?).
Každopádne zážitek to byl silný, s odstupem řasu i docela hezký. Teším se na
príšte (to si vezmu aspoň dvoje boty a budu se snažit toho po cestě sníst víc,
záverečné vyčerpání bylo z vetší části způsobeno nedostatkem energie...)

Jinak díky za skvělou akci.

 autor: Vladimír Jelen, jaro 2015
Report z té pomalejší části startovního pole :-)
http://blabolici.jelen.cz/pochody/6-den-cesty-znovu-a-lepe

 autor: Olaf Čihák, jaro 2015
PRVNÍ DEN CESTY

sobota 1:30
Příchod z práce.

sobota 3:00
Konečně se daří usnout.

sobota 6:15
Zvoní budík, nikam se mi nechce.

sobota 6:30
Donutím se vstát. Za 10 minut jede poslední autobus, kterým stihnu domluvený sraz na nádraží pro nákup společné jízdenky.
Jako obvykle nemám zbaleno a nic připraveno, žádné jídlo na cestu jsem si večer nestačil koupit.
No hlavně že pracuju v obchodě. :-)

sobota 7:21
Praha - hlavní nádraží
Autobus mně samozřejmě ujel. Jedu dalším, na místo srazu u pokladen dorážím o minutu později.
Eliška se ptá zda chci společnou jízdenku. Kupujeme trochu se zmatky společnou jízdenku pro 20 lidí.
Odcházím do obchodu nakoupit alespoň jídlo a pití na cestu vlakem.
Do vlaku nastupuji dvě minuty před odjezdem a hledám svoji dvacetičlennou skupinu. Jsou samozřejmě až na druhém konci vlaku.

sobota 7:33 - 9:27
Cesta vlakem na start. Ve vlaku je narváno. Skupina obsazuje několik kupé v prvním vagonu. Jelikož přicházím pozdě, zbude na mě pouze místo na chodbičce.
Sedám si tedy na zem na batoh, před kupé, kde je nejvíce známých stovkařů jako je Eliška Majorová, Andrea Nováková, Honza Dušánek nebo Robert Frohn.
Spoustu dalších lidí ale neznám. Předpokládám tedy, že to jsou pravidelní účastníci DC, jenž na žádné jiné organizované pochody nechodí.
Ve Vršovicích přistupuje na stojáka další velká skupina. Opět řada neznámých sportovně oblečených lidí. Poznávám pouze Ondru Fremunta a Zdeňku Kabátkovou.
Cestou řešíme jak jinak ostatní stovky, nejvíce tedy stovku Jarním Šluknovskem před dvěma týdny.

sobota 9:30 - 10:00
Veselí nad Lužnicí
Registrace. V nádražní hale je narváno k prasknutí, protože je přihlášeno přes 150 lidí. Registrace probíhá rychle a hladce. Po registraci se zdravím se spoustou dalších známých lidí. V hale je ale vydýcháno. Jdu se podívat ven na nádraží. Nádražní restaurace zavřená, ale vedle je jakýsi stánek s občerstvením. Je zde Adam Černoch. Dokupuji tam tedy další zásoby na trasu. Nějaké čokolády a 0,5 l coly. Nepřeháním to. Chci využívat především hospody po trase i když pořadatelé vyhrožují, že prý žádné nebudou.

sobota 10:00
START Veselí nad Lužnicí 0,0 km
Po krátkém proslovu organizátorů před nádražím je odstartováno. Asi dvacítka lidí se rozbíhá, ostatní jdou v klidu chůzí. Běhat mě baví jenom s kopce a tady to bude samá rovina a tak jdu s chodci. Do plánu jsem si dal rovných 100 km, což je docela odvážné. Chodím sice sem tam na stovky, ale hrozně pomalu. Většinou s časem kolem 30 hodin. Poslední stovku pod 24 hodin jsem dal před 4 lety a to jsem byl ještě v jiné formě. Uvidíme tedy.
Po startu se ke mě přidává Zdeňka Kabátková, s tím že její parťák Petr Luberda dorazí s hodinovým zpožděním a doběhne nás. Jde se svižně. Celý peloton chodců vyrazil po rovině rychlostí přes 6 km za hod. Za Veselí se přechází veliký vysutý nadjezd nad železniční tratí. A protože je to dolů s kopce, tak chvilku se Zdeňkou i běžíme.

sobota 11:35 - 11:40
Metel, restaurace 10,7 km
Cestou se k nám přidává známý stovkař Martin Kratochvíl. A tak zase řešíme různé budoucí i minulé stovkařské akce.
Za jezem Metel je otevřená venkovní restaurace. Dáváme tedy první rychlou zastávku. Zdeňka s Martinem si dávají bramborák a já to řeším prvním pivem. Za pět minut nás předchází davy lidí.

sobota 12:45
K1 studánka Dolní Vydýmač 16,6 km
Cestou na první kontrolu mám telefon. Volá Petr Malý, předseda našeho turistického klubu. Řešíme organizační věci na další dálkové pochody.
Při telefonování zpomaluji. Martin se Zdenkou mi utíkají. Kousek před kontrolou mě dobíhá Petr Luberda, co startoval o hodinu později. Ptá se na Zdeňku a diví se, že mi utekla. Na kontrole se zase všichni naposledy potkáváme. Spousta lidí zde odpočívá. Hospoda tu ale není a tak jdeme hned dál.
Za první kontrolou si odskakuji na technickou přestávku do lesa. Trvá mně to docela dlouho. Více než 10 minut. Všichni kamarádi mně tedy utekli a až do konce Dne Cesty už nikoho známého nepotkávám.

sobota 15:06
K2 Děbolín, boží muka 28 km
Na druhou kontrolu vedou turistické značky stále po asfaltkách. To mě tedy moc nebaví. Pokouším se zrychlit a partu kamarádů dohonit.
Předháním sice asi tři chodce, ale jinak nikde nikdo. Cestou procházím kolem rozestavěné rozhledny a v dálce je vidět sněhová vánice.
Mně se však zcela vyhne. Škoda. Mám rád takovýto adrenalin. K2 leží na zemi zcela mimo cestu. Později se dozvídám, že to byla náhradní kontrola. Tu původní někdo ukradl.

sobota 15:55 - 16:55
Jindřichův Hradec 32 km
Zde plánuju pauzu na oběd. Dalších 50 km prý žádná možnost občerstvení nebude.
Zalézám tedy do první normální hospody na pěší zóně.
Sedí zde jeden pár účastníků DC, další přichází chvilku po mně. Objednávám si polévku i hlavní jídlo. Obsluha je ale hrozně pomalá a tak je z toho hodinová přestávka. Na konci Hradce ještě kupuji colu a redbull ve vietmamské večerce a vedle v cukrárně větrník.

sobota 17:30
K3 Městský les 34,5 km
Třetí kontrola je u přejezdu úzkorozchodné železnice. Docela pěkné místo. Dělám pár fotek. V dáli vidím skupinu chodců. Ale i když zrychluji, nedaří se mi je dohnat. Cesta pokračuje zase po asfaltu. Pak se ale na chvíli stočí na divokou pěšinu do lesa a to už se mi trochu i líbí.

sobota 19:19 - 19:30
K4 Stříbrný rybník 43,8 km
Trasa pokračuje střídavě po asfaltu a lesem. Nikoho z účastníků DC nikde nevidím. Jako by se po nich slehla zem. Na čtvrté kontrole dávám 10 minut pauzu, sním čokoládu a namažu začínající puchýře z asfaltu. Vzít si terénní Inov-8 určené na blátivý terén, nebyla na tuhle asfalt párty dobrá volba. Ale když já doma jiné provozuschopné boty nemám.

sobota 21:57
K5 U Zahrádek 56,2 km
Mezi K4 a K5 je trasa z 95 procent asfalt. Místy i po silnicích velkým provozem. Nepříjemné. Jenom malý kousek vede po pěkné měkké louce.
V České Olešné potkávám dva chodce, co sedí na autobusové zastávce, v Bořetíně jich takto na zastávce sedí snad osm. Autobus v sobotu večer určitě žádný nikam nejede. Nevím, na co čekají? Pokračovat se ale nikomu nechce. Na silnici mezi Bořetínem a Zahrádkami docházím konečně chodce, co se pohybuje po trase. Prohodíme pár slov. Říkám, že by tu mohla být někde nějaká hospoda. Kolega souhlasí, nicméně vzhledem k informacím pořadatelů jsme skeptičtí. Neznámý chodec jde dost pomalu a tak se před Zahrádkami vzdaluji.
V Zahrádkách tedy zkouším hledat hospodu. Vesnice je to veliká, aby tu nic nebylo. Uprostřed obce vidím šipku s příbory. Odbočuji do boční ulice.
Cesta však končí na parkovišti mezi činžáky. Naštěstí tam stojí místní domorodec. Ptám se tedy hned na hospodu. Prý jediná hospoda je tady dole u Mlýna.
Super. Koukám na mapu a zjišťuji, že okolo Mlýna půjdeme asi kilometr za K5. Vracím se na trasu a mířím nejprve ke kontrole.
U kontroly docházím část osazenstva z autobusové zastávky v Bořetíně. Jak jsem hledal hospodu, předešli mě. Ihned jim sděluji novinku o otevřené hospodě za 1 km. Vypadají unaveně, ale o hospodu vůbec nejeví zájem. Nerozumím.

sobota 22:10 - 23:15
Zahrádky, penzion Mlýn 57,2 km
Mířím tedy okolo rybníka směrem ke Mlýnu. Moc se těším. Jsem prostě hospodský typ. Přicházím ke Mlýnu a všude zhasnuto. Začínám mít strach, že už je zavřeno, je už po 22 hodině. Přesto odbočuji do rozhlehlého areálu Mlýna. I uvnitř je všude tma. Jenom v dáli na druhé straně svítí malé světélko. Jdu to prozkoumat, ale naděje je už velmi malá. Obcházím budovy a za rohem je překvapivě skutečně otevřená restaurace. Téměř prázdná, sedí tu pouze tři místní. Ptám se, zda mohu dál a jestli mají ještě otevřeno? Prý ano. Paní hospodská je velmi příjemná. Dávám dvě piva, polévku, párek a kafe. Pěkně se tu sedí a tak se ani nenaděju a už jsem tu přes hodinu. Píšu na facebook, jakou jsem to našel pěknou hospodu a za chvíli mi odpovídá Petr Luberda. Prý to se Zdenkou pro zranění vzdali a spí tady v penzionu.
Po hodině odpočinku vyrážím s nadějí, že bych tu Jihlavu mohl dát. Před hospodou potkávám další dva účastníky DC. Hledají modrou, ale na otevřenou hospodu nereagují. Říkám jim, je tam teplo a mají jídlo a pití, odpočinete si. Nic. Prý kde je modrá? Odpovídám tedy, že se má jít dále po asfaltce do Domašína a ne po modré. Jeden evidentně hodně kulhá a má toho plný brejle. Nechápu proč nechtějí do hospody? Vyrážíme tedy směr Domašín. Jsem odpočinutý, najedený a plný sil a tak se ihned odpojuji dopředu.

neděle 00:20
K5 U křížku 62,2 km
Asfaltka do Domašína je na jednom místě vybagrována. V penzionu Mlýn mě bylo vysvětleno, že zde majitel pozemku schválně přerušil novou asfaltku na 10 metrů. Protože je to prý tam jeho a vedení silnice a cyklostezky přes svůj pozemek nestrpí. No jo magoři se najdou všude. Lituji, že se nejde po kousek delší modré, Martin Dungl psal, že je to pěkný trail. V hospodě jsem si opravdu odpočinul a tak sbíhám všude, kde je to dolů s kopce s cílem stihnout 100 km. Jediné, co mě trápí, jsou velké puchýře a taky opruzeniny v rozkroku. V Domašíně tedy technická přestávka na namazaní bolavých míst. Za Horním Polem vede modrá značka odvážně přímo středem kravína, hned vedle žlabu, kde mají krávy vodu. Krávy čumí, kdo jim to svítí čelovkou do očí. Zemědělcům evidentně vedení turistické cesty přes jejich pozemek nevadí, na rozdíl od toho blba, co zničil cyklostezku.
U kontroly číslo 5 U křížku stojí trojice kluků. Prý vzdávají. Vyprávím jim o penzionu Mlýn Zahrádky o 5 km zpět. Litují, že ho nenašli.
Zkusí se vrátit a ubytovat. Oponuji. Je půl jedné v noci a než tam dojdete bude určitě dávno zavřeno. Prý to zkusí, když tak tam zabouchají. Zajímalo by mě, jak tedy dopadli?
Pokračuji tedy svižným tempem dále. Do noci přímo přede mnou krásně svítí televizní vysílač na Javořici. Můj další cíl.

neděle 01:30
K6 Javořice - Studánka Páně 66,7 km
Cesta pokračuje po žluté směrem na rozcestí Za Vrškem. Krajina se mění. Tady už se mi to líbí. Vypadá to tu už jak na horách. Lesy, horské louky. Však jsme taky 700 metrů nad mořem. Přitom žádné výrazné stoupání se nekoná. Vysočina je opravdu zvláštní náhorní plošina.
Před rozcestím Za Vrškem záhadně ztrácím žlutou značku. Vytahuji mobil a kontroluji na mapy.cz. Podle GPS v telefonu jsem na značce. Zvláštní. Pokračuji tedy dál zarostlou cestou kolem kóty 736, tak jak mně ukazuje mobil. V dáli vidím čelovku, jak bloudí sem a tam lesem. Z čelovky se vyklube další účastník DC. Prý našel zelenou ale žlutá nikde. Mrknu do mapy. Po zelné máme pokračovat dále. Podle mapy.cz stojíme přesně v místě, kde má být rozcestník zelená - žlutá "Za Vrškem"
Nikde však není a tak jedeme dále po zelené. Rozcestník Za Vrškem je 500 metrů dál a žlutá tam přichází obloukem zleva. Doma hned píšu na mapy.cz a hlásím chybu.
Sbíhám dolů ke Světlé. Kolegu nechávám za sebou. Jde se mi fakt dobře. Stoupám na vrchol Javořiny 837, nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny.
Krásná kamenitá stezka, plná kořenů a výmolů. Protože mám ale puchýře, ostré kameny nejsou až tak příjemné.
Kontrola 6 je těsně pod vrcholem Javořice u studánky.
Na chvíli drobně sněží. Krásné. Vůbec mi ale není zima. Ostatní účastníci si stěžovali na obrovskou zimu. Mně prostě zima nebyla. Nechápu, jak je to možné?
Celou noc jdu pouze v triku s dlouhým rukávem. Bundu natahuji pouze při pauzách.

neděle 02:05
K7 Míchova skála 69,2 km
Na vrchol Javořice vede prudká asfaltka. Dále po hřebenu ale šotolinová cesta z ostrého štěrku. Au to bolí. Já chci jehličnaté pěšinky, louky a bláto. Tuny bláta! Štěrková hřebenovka je nekonečná, vede až pod Míchovu skálu. Na krátké odbočce potkávám v protisměru posledního živého člověka na trati.
Později zjišťuji, byl to Vojtěch Jaroš a spěchal na ranní autobus do Třeště. Míchova skála je nádherné místo. Ale nemám čas si to tam moc prohlížet.
Spěchám do Jihlavy. Cestou ještě plánuji regeneračně pivní přestávku v Třešti. Tam vím že bude non-stop hospoda. Alespoň tam před lety bývala, snad ji nezrušili.

neděle 05:10 - 6:00
Třešť, non-stop bar 82,0 km
Z Míchovy skály se pokračuje houpavou hřebenovkou až hradu Roštejn. Štěrk střídá místy asfalt. Hladký asfalt je v této situaci k nohám přívětivější než štěrk.
Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu. Na Roštejn krátký ale pěkný výstup pěšinkou lesem. Dolů do Třeště se ale žádný seběh nekoná. Spíš rovina lesem a po loukách. Ale alespoň to není po štěrku. Chce se mi spát. Moc spát. Takto to nejde, to do Jihlavy nedojdu. Ploužím se strašně pomalu. Zastavuji, sedám si na pařez a vytahuji Redbull z Jindřichova Hradce. Zabírá. Třešť je již na dohled. Na okraji Třeště ještě bloudím u rybníka. Jdu přímo po hrázi. Jsou tam nějaké staré modré značky. Končím ale na rozlehlém poli. Nemám sílu ani čas tady někde bloudit. Sedám si na zem, natahuji bundu a zprovozňuji již vybitý telefon pomocí powerbanky a kouknu na mapy.cz, kde jsem. Telefon ani po 10 minutách ne a ne naběhnout, je nějaký zamrzlý či co. Vzdávám to a pokračuji po poli ke světlům Třeště. Za chvíli narážím na cestu s modru. Takže to byla naprosto zbytečná zastávka. Už mi to nemyslí.
V Třešti hned na začátku centra vidím non-stop bar. Hurá jdu dovnitř. Sedí tam pár štamgastů, ale hospodský nikde. Trpělivě čekám a odpočívám.
Po 10 minutách se objevuje. Dávám dvě piva, kafe a dokonce mají i hamburger z mikrovlnky. Super.
Kolem šesté vyrážím dále. Už je světlo. Mám 4 hodiny na 18 km. To by mohlo klapnout.

neděle 06:58
K9 Špičák 86,3 km
Kopec na Špičák mě překvapuje. Takový jsem tady vůbec nečekal. Kopce mám rád, ale tento mě vůbec nezapadá do časového plánu stihnout Jihlavu.
Čtyři kilometry se sápu nahoru hodinu. No jo, pořád máš 116 kilo, tak co chceš? Říkám si.
Nahoře na kopci je to moc pěkné. Začíná svítit sluníčko. Krásné výhledy. Ale jak to tak počítám, já to snad do té Jihlavy nestihnu. Musím zrychlit.
Dolů běžím. Do další vesnice Popice držím tempo 6 km/hod. Popice jsou už městská část krajského města Jihlavy. Ale do centra je to ještě 9 km.
Ze zrychlení se mi začíná točit hlava. Navíc sluníčko hřeje, začíná být trochu nepříjemně teplo.
Zastavuji na zastávce MHD a dávám 5 minut pauzu. Zlikviduji poslední zásoby. Půl litru coly a celou čokoládu.

neděle 08:34
K10 Okrouhlík 94,3 km
Z Popic se pokračuje po poli a potom lesem. Mapa tady zase trochu nesedí. Značka místo okrajem lesa vede lesem. Divoké odbočky na neznatelné pěšinky. Prý zde v noci dost lidí bloudilo. Dále kolem oplocenky po cestě vysypané makadamem. Obrovské kusy kamenů navezené na cestu. Na moje puchýře to je fakt mučírna.
Konečně kontrola u rybníku Okrouhlík. Dokonce otevřená hospoda. Na tu ale není čas. :-(
Dále se jde po pěkné jehličnaté pěšince nahoru a dolů k dalšímu rybníku. Dostávám se do transu. Cíl už je blízko. Skoro pořád běžím. I když podle času pomalu. V té chvíli mně to připadalo, že letím. Pokračuje se přes Jihlavský tankodrom. Panelky střídají rozježděné cesty plné bláta. Konečně bláto!

neděle 09:36
Jihlava - U Skalky 99,6 km
Dolů do Jihlavy se sbíhá po silnici z dlažebních kostek. Au au. Cestou mě předbíhá nějaká místní běžkyně. Vyhýbá se mi ale obloukem a nereaguje na pozdrav. Vypadám asi strašně. Vbíhám do Jihlavy. Turistický rozcestník na sídlišti U Skalky. Nevím proč, ale myslel jsem, že zde je meta 100 km. Později zjišťuji, že to zde bylo teprv 99,6 km. Píšu zprávu na facebook 100 km ! V euforii ale nehlídám značku a odbočuji do úplně špatné ulice. Hned je z toho skoro kilometr kufr, vracím se zpět. Jsem z toho naštvaný. Zrychluji a sprintuji ulicemi.

K11 neděle 09:50
Jihlava - Znojemský most 100,9 km
Kontrola 11 a deset minut do konce závodu. Chci to zkusit co nejdál. Na náměstí opět netrefuji správnou ulici. Do Prčic. Sbíhám dolů po schodech do parku.
Tady mapa vůbec nesedí. Ani podrobný výřez. Cest a chodníků je v parku mnohem více než v mapě. Těžko odhaduji kudy pokračovat. Poslední 2 minuty, sbíhám dolů k řece Jihlávce.

neděle 10:00
Jihlava - park, letní kino 101,7 km
Ve chvíli, kdy na mobilu naskakuje čas 10:00. Jsem zrovna před letním kinem. A stejně nevím, kudy podle nepřesné mapy pokračovat.
Padám na zem přímo na chodník. Zastavuji aplikaci den cesty v mobilu. Data se odesílají, ale poslední bod mám započítaný na konci náměstí.
Škoda.

neděle 10:00 - 14:25
Jihlava
Sedím na kraji chodníku a odpočívám. Po deseti minutách je mi zima, únavová zimnice. Oblékám všechno, co mám v batohu. Přesto že svítí sluníčko a je teplo, já mám zimnici. Nechápu. Sedím tam ještě asi 30 minut. Koukám na facebook. Teprve po 40 minutách se zvedám, jdu na zpět na náměstí do kopce na trolejbus.
Cestou ještě odpočívám na lavičce v půlce kopce. Lidí chodí kolem a nějak divně koukají. To asi vypadám. :-)
Na prohřátém náměstí je mi zase hrozné vedro. Termoregulace nefunguje. Jedu trolejbusem na hlavní nádraží a tam potkávám Elišku a Pavla Brendela.
Na nádraží je všude zavřeno a vlak jede až za 1,5 hodiny. Jedeme společně zpět na náměstí, kde plánujeme oběd. Pavel oslavuje padesátiny a tak nás zve.
Sedíme tam tak dlouho, že nám ujíždí vlak. Do Prahy jedeme nakonec autobusem. V autobuse se Eliška dozvídá, že vyhrála mezi ženami 125 km. Gratuluji ji.

ZÁVĚREM
Díky všem pořadatelům a účastníkům. Na Dni cesty jsem byl poprvé, i když akci sleduji na netu 10 let. Koncept je to opravdu zajímavý a hodně odlišný od jiných dálkových pochodů. To ale vůbec není na škodu. Věděl jsem předem, do čeho jdu a proto se mně akce docela líbila.

 autor: Magdalena Vančáková, jaro 2015

 autor: Vojtěch Šroller, jaro 2015
Cílem pro Den cesty bylo přežít, což se nám s Líbou podařilo a vypadá to, že bez trvalejších následků. V sobotu ráno se budím moc brzo, asi se nemůžu dočkat, na Hlaváku se sejde dvacet lidí na vlak včetně Davida a Gábiny, a ve vlaku je i místo k sezení, dospání a druhé snídani.
Rychlíkem do Veselí,
přijeli jsme veselí
Ve Veselí je už Martin, tak nezaspal, jel vlakem o hodinu dřív (!), Magda, Franta a další. Po startu se rozbíhají a mizí s dalšími chrty a ostatními psími rasami vepředu. S Líbou pochodujeme někde uprostřed velké skupiny, za pískovnami u Veselí opouštíme asfalt, pokračujeme loukami podle Nežárky a zástup lidí se příjemně rozvolňuje. První občerstvení u Metelu míjíme, jídla i pití máme dost, nese ho Líba v černém kletru (a opravdu, ale opravdu, v něm nebyly sbalené věci na několikadenní stanování). Zapisujeme první kontrolu, u které se skupinka pochodníků občerstvuje. Sluníčko se pravidelně střídá s lehce sněhovou přeháňkou a dost fouká , takže piloti letadélek startujících z travnatého letiště před Jindřichovým Hradcem musí korigovat snos bočním větrem. Na náměstí v Jindřichově Hradci Líba volá pro domluvený odvoz, otvírám kletr a konzumuju jídlo a pití, které sem do „prvního výškového tábora“ můj „nosič-šerpa“ dovlekl, zbytek si dávám do batůžku. Odvoz je tu, vyrážím z města pomalým během.
Z Jindřichova Hradce
běželo se hladce
Následuje „společenský“ úsek, postupně předháním a zdravím pochodníky. Většinou jdou ve dvojici, jen co minu jednu, objeví se kus přede mnou další. V Zahrádkách mě trochu znejistí, že postavy pochodující za mnou zmizely. O téměř skryté hospodě se dozvím až druhý den. Začíná se stmívat, a nastává problém držet se trasy, snažím se jít pořád podle značek, těch je najednou pomálu. Naštěstí mě dohání odpočatý běžec s gps, takže se vymanévrujeme nejdřív z areálu kravína a pak už za tmy překonáme louky pod Javořicí.
Je-li měsíc v úplňku,
šetři svoji baterku
Ale když je v novu
nepomoč si nohu!
U vracečky na Míchovu skálu potkáváme v protisměru asi čtyři pochodníky, pak po celou noc nikdo další. Většinou jdeme, u Roštejna dáváme asi pětiminutovou přestávku, zima nás pak donutí se zas na chvíli rozběhnout. Na kraji Třeště se pase zajíc, ale hlavně ve městě v nonstopu dostáváme horký čaj rovnou do půllitrů. Stoupání na Špičák je pěkný trail s kameny a popadanými kmeny, zatím nejstrmější úsek cesty, za vrcholem s kontrolou roste u cesty spousta medvědího česneku. Možná i proto jsme pořešili kromě jiného i medvědy na Slovensku. Před Jihlavou si chodidla užívají masáže na betonových panelech, rozrytých písečných cestách a nakonec na dlažebních kostkách. Z náměstí pokračuje Šimon po trase překonat svůj loňský rekord (a povedlo se) a já na první ranní autobus do Prahy. Autobusák je prázdný, pak se odněkud vynoří první pajdal a po něm se z vyhřáté čekárny vypotácí houf zombíků, radost pohledět. Dokonale mezi ně zapadnu, tolik puchýřů jsem na nohách nikdy neměl. Přitom první se udělal už po půl hodině chůze v botách, který jindy nedřou celý den. Martin taky skončil v Jihlavě, v autobuse je teplo, nad Vysočinou jasno a za kopcem vychází slunce. V Praze jsme v osm, říkáme si, že ti zbylí mají pořád ještě dvě hodiny do konce. Tak zdar a sílu.
Mluvíš z cesty
po Dni cesty?

 autor: Martina Pohorská, jaro 2015
Po dvou letech mě to neustále láká a také mi konečně vyšel volný víkend v termínu konání akce, takže HURÁ na, pro mě druhý, Den cesty. Štěstí mí přeje a daří se mi nalákat také dvě kamarádky a tak jim řeknu jasný cíl - 100 km! Přes to nejede vlak!!! Říkám si, že musím začít běhat, abych dala trasu s přehledem. Čas plyne a neustálé charitativní a podpůrné akce pro neziskové organizace se valí, takže si týden před Dnem cesty říkám, že už asi ani vybíhat nebudu :-D
Natěšená a zároveň i nervózní nasedám s jednou z kamarádek do vlaku (druhá bohužel onemocněla), kde se ládujeme jídlem, vtipkujeme, představujeme si naše sušenky a brzy na to vystupujeme ve Veselí nad Lužnicí. Přijdeme na hlavní nádraží, kde je spousta turisticky vypadajících lidí, ale ve věku 50 let a výš, tak jsme trochu zaražené, zda to jsou naši dnocestoví přátelé... po chvilce postávání projde kolem nás muž, u kterého jste si jist